Na jídelním stole leží několik svazků knih. Všechny mají společného autora – Václava Jiříka. V Táboře žije teprve rok, ale už nyní přemýšlí, že se jednou pod slupku svého nového bydliště zahloubá. Objevit chce příběhy a fakta z neslavné doby poválečných poprav.
Kromě diplomu z Filozofické fakulty Karlovy univerzity vlastní i topičský průkaz. Kdysi k němu patřil také zákaz publikovat.

Teď ale držím v ruce jinou knihu – Zatmění slunce. Oč jde?
To je autobiografická románová novela, která zabírá moje životní období od 70. let do konce osmdesátých. Vznikl kolem ní spor, zda jde o memoáry nebo literaturu. Sám ale nevím. Jsou tam ale silné autobiografické prvky, ovšem bez Státní bezpečnosti. Ta se mi tam už nevešla.

Nevešla, nebo z obavy?
Psal jsem ji ještě za komunistů a já byl celou dobu sledovaný, takže jsem nemohl vyloučit, že mi vlítnou do bytu. To bych všechno projel. Jednou mi dokonce hodili Chartu do schránky a čekali, že ji začnu přepisovat. Tak naivní jsem ale už nebyl.

Přesto jste v jejich drápech uvízl.
To jsem tenkrát dělal ve Vřesové, přijeli tam pro mne a odvezli do Sokolova, kde si mne šest hodin podávali, protože věděli, že mám mezi chartisty kamarády. Z obavy o rodinu jsem tam prohlásil, že ji nepodepíšu, ale nepodepsal jsem ani antichartu. Od té doby začal být dozor méně viditelný, zajímali je víc chartisté a buřiči z osmašedesátého. V sedmdesátem začala na Chebsku dost dramatická honička, takže mne napadali v tisku i rozhlase. Pak mne ještě navštívil esenbák v roce 1982. Vytáhl notýsek a zjišťoval. To jsem se naštval a přešel do útoku. Byl z toho vyjevený a já si druhý den šel stěžovat.

Proč vás jako mladého vyhodili z vysoké školy?
Za urážku prezidenta. Vyprávěl jsem anekdotu, proč je Praha rozkopaná. Poita byla, že hledají Tondovi (Novotnému) vysvědčení z měšťanky. Divil jsem se, proč mne tenkrát nezatkli přímo za vyzrazení státního tajemství.

Co jste napsal jako první?
To byl román, na něm jsem se strašně nadřel. To víte, do archivů jsem nesměl, tak jsem musel úplně zlomit styl, pracovat s jinou slovní zásobou, to bolelo. Jmenuje se Dopis a ve zkratce pojednává o manželském páru, kdy žena je manželovi nevěrná. On napíše anonymní udavačský dopis gestapu. Ona zemře v koncentráku, on se z něj dostane, ale po válce je postavený před soud a popravený. Román byl taková z nouze ctnost, ale alespoň jsem si zase proklepnul češtinu. Recenze nakonec nebyly špatný.

Po rehabilitaci jste se už mohl věnovat svému oboru. Kolik jste napsal celkem knih?
Teď píšu osmou.

Na kterou jste nejvíc pyšný?
Asi na tu nejtlustější Nedaleko od Norimberku o poválečných soudech. Ta představuje deset let práce a dokonce o ní v Cambridge napsal jeden americký autor, vysoce ji cenil. Citový vztah ale mám k Dopisu. Za Klatovské oprátky jsem zase dostal cenu doktora Miroslava Ivanova, což je ocenění za literaturu faktu. Hodně si také vážím článku, který mi v době listopadové vřavy vyšel v Lidové demokracii, který byl o 17. listopadu roku 1939. Pojal jsem ho jako asociaci, to může manželka potvrdit, že jsem 16. listopadu 1989 asi před čtyřiceti svědky prohlásil: Pánové, zejtra to rupne. Já to měl spočítaný a skutečně jsem se trefil. A hned v prosinci mne zrehabilitovali, ale neodpustili mi zkoušku a zápočet, které jsem dlužil fakultě. Ty jsem si musel dodělat. Pak jsem patnáct let učil na gymnáziu občanku, dějepis a češtinu, hlavně tedy literaturu.

Pracoval jste na Chebsku i v Příbrami, pak opět v Chebu. Jak jste se dostal do Tábora?
Trochu na tom měly vliv naše zdravotní potíže a taky tady máme dceru. Předminulý rok jsem taky v Chebu vystoupil ze zastupitelstva, protože se mi politika sociální demokracie a hlavně občana Paroubka už nelíbila. Ale díky své politické funkci jsem v Chebu prosadil památník, největší v republice, věnovaný lidem zastřeleným na hranicích. Je na něm 81 jmen.

Teď jste ale tady, plánujete tedy knihu o Táboře?
Nejdřív musím splatit dluh Šumavě, pocházím totiž ze Stach. Takže napíšu knihu, jejíž první část věnuji mrtvým z hranic a druhou skupinám, které vznikaly ve Vimperku. Na tom budu pracovat minimálně rok a půl. Dokončuji ale knihu, ve které, a to aniž bych tušil, že budu v Táboře, zmiňuju příběh Josefa Hada ze Soběslavi. Je to jeden z nejhezčích příběhů, na které jsem narazil. Na Chebsku učil a dal se na pašování lidí na Západ. Prasklo to a on se koncem listopadu 1950 dostal do vězení v Karlových Varech, z něhož se mu ale podařilo v noci uprchnout. Utekl na Západ. Uvažuju, zda nenapsat pro Tábor něco podobného jako jsou Klatovské oprátky, o popravách.

Pátral jste po Hadových příbuzných?
Pátral. Bývalá studentka z Chebu mi našla v Seattlu jeho manželku a dceru. To bylo neuvěřitelné. Napsaly mi pak krásný dopis, v němž mi vyprávěly, jak nakonec za ním do Ameriky pustili i jeho rodiče ze Soběslavi, kteří se rozmýšleli, zda tam zůstat. Dozvěděl jsem se taky, že z vězení mu pomohl dozorce.

Tady jste se s nikým nesetkal?
Ne a představte si, že jsem psal starostovi Soběslavi, protože jsem si myslel, že ho musí znát. Bohužel, nic o Hadovi nevěděli, ale v matrice nějací Hadovi jsou.

Máte svou třináctou komnatu?
Mám, nikdy jsem se neodvážil podívat do vlastních spisů, nechci tam objevit známé nebo dokonce příbuzné.

Narodil se 16. listopadu 1944 ve Stachách.
Nejdříve vystudoval gymnázium a po něm nastoupil na FF Karlovy univerzity, ze které byl vyloučen.
Studia dokončil až po Listopadu 1989.
Prvním zaměstnání bylo místo účetního ve statku, vystřídal další místa a od roku 1968 pracoval v chebském muzeu. Psal také v regionálních novinách a posledních 15 let učil na gymnáziu.
Je ženatý, má dvě dcery a nyní rok bydlí v Táboře.
Doma má kolem 2000 knih, jde výhradně o literaturu faktu.