Václav Jelínek nemá rád slovo naplavenina

Prvních pět let od jejich napsání do nich nesmí nikdo z veřejnosti ani nahlédnout. Po této lhůtě již může kdokoli a když se mu v nich něco nelíbí, dokonce má možnost dát podnět městským radním, aby zápis změnili. Pokud shledají, že navrhovatel má pravdu, úředně se může zápis opravit. Po uplynutí těchto pěti let a dalších pěti navrch, by se měly svazky odevzdat do nejbližšího archivu, kde jsou dál volně přístupné.
Řeč je samozřejmě o kronice. Tu veselskou píše od ledna 2007 Václav Jelínek.

Jak jste se k této záslužné a náročné práci dostal?
V roce 1998 jsem spoluzakládal Spolek přátel historie. Od té doby jej také vedu, protože se k tomu nikdo jiný nehlásil. Musím ale ve vší skromnosti říci, že za těch dvanáct let se leccos udělalo. Uspořádali jsme osm výstav, vydali či spoluvydali pět publikací a při různých příležitostech, často ve spolupráci s městem, připomínáme naši historii v tisku. Chodíme taky besedovat do domovů důchodců a škol. Díky tomu jsme se dostali do povědomí občanů. V roce 2006 se pak moje předchůdkyně Marie Lacinová rozhodla, že s psaním kroniky skončí. Na radnici někoho sháněli, a kdyby se nikdo nenašel, dost možná by se kronika přestala psát. Mé jméno zmínili někteří členové našeho spolku před tajemníkem, tak mne oslovili. A protože mi přišlo líto, že by se s psaním kroniky přestalo, řekl jsem, že pokud nemají nikoho jiného, půjdu do toho. Tak jsme si to s paní Lacinovou předali.

Jak to, že se tolik zajímáte o veselskou historii? Vy jste se tu přeci ani nenarodil, jste naplavenina.
Já tohle slovo nemám rád. Moc ho nemám rád. Protože čím hlouběji se dostávám do historie, zjišťuji, že pro obecné blaho pracovaly většinou právě naplaveniny. Ať už jde o nejlepší starosty nebo mnoho dalších, kteří něco významného pro Veselí udělali a stále dělají. Jako například držitelka poslední ceny města Libuše Heřmanová s její Žábou. Slovo naplavenina má pro mne pejorativní význam. To, kde jsme se narodili, totiž na vůli pracovat pro obec, jejímiž jsme členy, nemá nejmenší vliv.

Takže vy jste Veselákem z vlastní volby, nikoli díky místu narození. Kdy jste se přistěhoval z Prahy do Veselí a co vás sem přivedlo?
V roce 1985. Je to zajímavá historka. Moje budoucí žena v tom roce dokončila uměleckou školu. Rozhodovala se, co bude dělat dál. Shodou okolností měl Školský ústav umělecké výroby deset poboček, všude tam, kde se udržela tradice vyšívání, paličkování, vyrábění krojových součástí. A právě tady ve Veselí už dva roky přesluhovala paní Ježková. Napsali jsme tehdy asi sto padesát různých dopisů do různých institucí po celé republice. Pokaždé nám odepsali: Bereme vás všemi deseti, ale nemáme ubytování. Paní Ježková tehdy přilétla na národní výbor a dupla si: Ti mladí prostě musí dostat bydlení, abych už mohla konečně odejít do důchodu. Tak jsme ve Veselí dostali byt a žena zaměstnání a už jsme tady zůstali.

Do Veselí jste přišel z Prahy, ale narodil jste se v Bratislavě.
Narodil jsem se v Bratislavě, ale jsem Čech. To byl osud všech dětí vojáků z povolání. Tatínek byl důstojníkem, kterého v jednu dobu přeložili na Slovensko, kde jsme se my všichni sourozenci narodili. Já jsem tam žil do pololetí první třídy základní školy, poté tatínek povýšil a převeleli ho do Prahy.

Co slovenština? Nechala ve vás stopy? Máte ji rád?
Mám ji rád, a když potkám Slováka, tak si s ním rád pohovořím po slovensky. Že čtu slovenské knihy nejraději v originále, je samozřejmé.

Vaše čeština je ale velmi vznešená, mluvíte i hodně spisovně…
Myslím si, že je to dané tím, že jsem vždycky hodně četl. Přestože se nepovažuji za žádného génia v učení, čeština mi nikdy nedělala problémy. Skákalo mi to do hlavy samo. To se ještě psaly knihy podle pravidel pravopisu. Ale i dnes si myslím, že pokud děti čtou, tak si minimálně úžasně rozšíří slovní zásobu a nemluví v holých větách.Takže čtení mohu vřele doporučit.

Zpátky do Veselí. Jaký je váš vztah k městu na soutoku řek?
Velmi dobrý. Vždy když jsem někde byl, chtěl jsem to místo napřed poznat. Veselí se mi líbilo a líbí se mi dodnes, a to i přes všechny stesky, které máme. Za prvé se s nimi vždycky dá něco udělat a za druhé za sto let budou našim potomkům naše dnešní stesky připadat třeba humorné a budou si říkat, jaké to bývávalo krásné město.

Co Veselí a povodně? Neděsily vás někdy natolik, že byste tohle místo opustil?
Ne. Trochu to zase souvisí s tím poznáváním místa, kde žiju. Zjišťuji, že věci, které děláme přírodě a dělali jsme je už před sto lety, se nám teď vrací. Technokrat s úředníkem to nepochopí, ti mají na všechno plány, usnesení a směrnice, které to podle nich vyřeší. Nevyřeší. Zásadní věc je, že řeka má paměť a vrací se s oblibou do svých starých, dnes zasypaných koryt. Jenom ve Veselí je jich asi pět a stojí už na nich stojí dokonce domy. V podstatě uprostřed řeky se postavila půlka Veselí a najednou jsou lidé v údivu, co ta voda vyvádí. A hledá se viník, jak je dobrým zvykem. Pravda je taková, že posledních sto let bylo poměrně suchých a lidská paměť trvá asi tak osmdesát až sto let. A když vám za tu dobu nepřijde nic katastrofického, tak o tom další generace ztratí povědomí a ostražitost poleví. Takže mnoho lidí si také po povodních v roce 2002 myslelo, že máme zase na sto let pokoj. Jsou prostě určité klimatické periody, které trvají osm, dvanáct i třicet let, a my se nyní nacházíme v té vlhčí. Takže povodně beru jako naprosto přirozený přírodní jev, nikoli jako něco, co by mě mělo vyhnat z města, které mám rád. Sice bydlím na kopci, ale platilo by to i v případě, že bych bydlel u řeky. Rozhodně bych nedával vinu přírodě, řece a ekologickému systému.

Vrhneme se teď na kroniku. Jak se dnes vlastně píše kronika? Je to pořád tak, že se vezme tlustá kniha a krasopisně se do ní vpisují události?
Mnoho lidí si to tak představuje a byl bych rád, kdyby tomu tak bylo a já sám bych to tak mohl psát, ale mám tak nevzhledný škrabopis, že bych se styděl za výsledek a museli by to po mně horko těžko luštit. Podle nového zákona o kronikách z roku 2006 je však kromě ručního a strojového psaní možné psát kroniku i na počítači, takže jsem zvolil tuto možnost. Rozdíl je v ukládání. U ručně psaných kronik máte prázdnou knihu, do níž píšete tak dlouho, až ji popíšete. To může trvat klidně tři i pět let. U počítačově psané kroniky zákon praví, že se musí každý rok uzavřít, vytisknout a svázat. Takže mám už čtyři samostatné svazky. Nemyslím si, že je to na škodu. Je to přehlednější.

Jak získáváte informace a podklady pro vedení kroniky?
Staří kronikáři říkali, že je nejlepší mít tým lidí z celého města, kteří když se něco děje, vám dají vědět. Dnes to už moc nejde. Lidé mají svých starostí dost, často dojíždějí za prací a vracejí se do města až večer, takže i kdyby nakrásně chtěli, nemohou. Je pravda, že mám asi tři informátory, kteří mi občas zavolají, že se něco děje. Nejdůležitější je pro mne to, co projednávají komise, zastupitelstvo, potom kulturní a sportovní program na daný měsíc, kdy si všechno zaznamenám do diáře a toho, co stíhám, se zúčastňuji. Z toho si každý den píšu poznámky, které na konci roku zreviduji v koncept a uvedu do čtivé finální podoby.

Jakou nejzajímavější událost za ty čtyři roky, co píšete kroniku, jste do ní zapsal?
Nejzásadnější událostí jsou bezesporu povodně a následné stavby, které se musely postavit. Tyto události jsem vlastně do kroniky zapisoval až zpětně. Nemusel jsem si ani shánět podklady, protože si všechno píšu a fotografuji průběžně. Fotím vlastně už od třinácti let a baví mě to dodnes. Takže Veselí mám dost dobře zdokumentované ještě dávno před tím, než jsem začal dělat kronikáře.

Mají kronikáři nějaký cech?
To nemají. Dříve patřili kronikáři pod muzea, což už dnes neplatí. Když jsem nastoupil jako kronikář, napadlo mne, že bychom se mohli scházet s ostatními kronikáři mikroregionu Veselsko. Ten zahrnuje osmnáct obcí, a to už stojí za to sejít se občas a popovídat si. Už jsme měli jedno setkání a letos se chystá druhé. A aby to nebylo pořád jen na mně, budeme pořádat setkání pokaždé jinde. To nejbližší se chystá v Řípci.

Od kdy se datuje psaní veselské kroniky?
Veselská městská kronika se začala psát v roce 1907 a psal ji tehdy starosta František Baštecký, mimochodem taky náplava, a to až do roku 1913, kdy zemřel. Poté ji do roku 1920 dopsal učitel obecné školy, jehož jméno vám nyní neřeknu. Nevím proč, ale celou první republiku nemáme žádné informace o tom, že by Veselí psalo kroniku. Celých dvacet let je prázdno. V roce 1939 přišel nadšenec, zase učitel, František Hybš, kterému to nedalo a začal se o to zajímat. Městská rada jej nakonec jmenovala kronikářem. A František Hybš dělal kronikáře nepřetržitě od roku 1939 až do roku 1973. Za tu dobu přišli nacisté, komunisté, v roce šedesát osm Rusové, lehké to neměl. Jedinou věc, kterou bych mu já osobně vytkl, je, že si v době normalizace už jako důchodce nasypal popel na hlavu za svůj popis událostí léta šedesátého osmého. To dělat nemusel, už to podle mne neměl zapotřebí. Nicméně díky němu máme tuhle dobu ve veselské kronice pravdivě popsanou.

Jaké mezníky v novodobé veselské historii byste vypíchnul?
Z pohledu člověka, který má rád místo, kde bydlí a touží souviset, je to určitě požár staré radnice v roce 1764, kdy kompletně shořel městský archiv. Další tragickou událostí, která velmi město ovlivnila, byly na začátku sedmdesátých let minulého století plošné demolice kvůli silnici a sídlišti. Naším souměstím vedla dříve úžasná silnička, která se točila z veselského náměstí přes mosty doleva na malé náměstíčko a poté zase napravo, kde ústila na hlavní silnici, která vedla k nádraží. Podél ní stály krásné staré domy i statky, které tam byly dlouhá léta. Páni na úřadě si ale tehdy usmysleli, že udělají něco pro lidi. Zlepší průjezd městem, narovnají a zpřehlední silnici. A také potřebovali místo pro paneláky, montované velkoprodejny a palác kultury. Následovala tak obrovská série demolicí jak ve Veselí, tak v Mezimostí. To považuji za druhou kardinální událost v dějinách Veselí. Zatímco jsme mohli mít dneska kouzelné město mezi rameny Lužnice a Nežárky, s parčíky, lavičkami a s nábřežími, kde mohly korzovat maminky s kočárky, máme bohužel jeden velký zaprášený průjezd městem s prolukami podél něj. Dodnes si s tím nikdo neví rady. Od cedule k ceduli měří Veselí tři a půl kilometru a všichni tak město kvůli tomu vnímají jako dlouhou nezáživnou nudli.

A jaké důležité osobnosti byste připomněl, jakými velikány se může Veselí pochlubit?
Koho z nich vybrat, aby se ostatní neurazili? Rozhodně si myslím, že neudělám chybu, když vyzdvihnu Václava Filípka, souputníka Josefa Kajetána Tyla. Byl to spisovatel a divadelník a odborníci dnes připouští, že uvedl do české literatury fejeton jako literární formu. Psal oblíbené břitké článečky do různých novin a Neruda měl určitě na co navazovat. Když půjdeme dál, tak tu máme známého malíře Františka Líbala, který maloval Třeboňsko a blata a dodnes jsou jeho obrazy jak na úřadě, tak mezi lidmi. Pak bych rád připomněl hudebního skladatele Gustava Vránka, který byl ve své době poměrně známý. Karla Weise, přestože pro město a blata hodně udělal, asi zmiňovat nebudu, protože to byl vlastně Pražák. Ale od té doby, kromě Františka Píchy, který byl pro změnu rodák z Řípce a také střádal lidové písně a sám je skládal, už nebylo nikoho, kdo by dokázal dát dohromady tak ucelené dílo, jako právě Karel Weis. Takže vlastně proč ho nezmínit? Co se týče muziky, měla ve Veselí velké zázemí. Mám na mysli například rodinu Kuchválkových a jejich hudební školu. Jejich potomci jsou stále velmi hudebně nadaní, a přestože jsou roztroušeni po celé zemi, jednou za čas přijedou do Veselí, společně si zahrají a je to velký hudební zážitek. Pak má Veselí také několik rebelů. Rebelů v tom dobrém slova smyslu jako byl například řídicí učitel Alois Kolín, spoluzakladatel a aktivní činovník veselského Sokola. V roce 1918, když se vraceli naši politici ze světa, jednou z jejich zastávek bylo i Veselí a Alois Kolín tehdy pronesl řeč, kterou mimo jiné zhodnotil chování lidí za války, což se mnoha místních potentátů dotklo, takže proti němu spustili velmi štvavou kampaň. Došlo to až tak daleko, že Kolín na všechno rezignoval a uchýlil se k synovi do Prahy. Tu řeč jsem si našel a myslím si, že je velmi výstižná, co se české povahy týče. Chtěl jen popravdě oddělit to, co udělali politici v cizině pro vznik státu od toho, jak se chovali lidé tady u nás. Že ten stát vlastně přišel sám, bez jejich přičinění. Byť nakonec lidé jásali a strhávali rakouské orlice. To je ale nejspíš novodobý úděl malých národů, že v době úmoru se většina raději sebezáchovně přikrčí a menšina nasadí pověst i život. A když se to povede, tak všichni náhle hujaja, hujaja.
Z mladších bych zmínil například keramika a výtvarníka Antonína Škodu, sochaře Zdeňka Šimka, malíře Ladislava Rektorise, který bohužel zemřel nedlouho po povodni roku 2002, kdy mu voda odnesla úplně všechno. Těch osobností je ale samozřejmě daleko víc, nerad bych se někoho dotknul, ale chápu, že tenhle rozhovor nemůže mít sto stránek (smích).

Když už jste zmínil českou povahu, jaké vlastnosti si vy sám u lidí ceníte nejvíce a jaká vás naopak dokáže vytočit?
Když potkám člověka čestného, který nekličkuje a není falešný, tak dávám na modlení, protože takových už je minimum. Většina lidí má snahu vás využít, zneužít nebo vám alespoň něco nakukat. Takže křivé povahy, to mě vytáčí.