Koncem války pracovala jako zdravotní sestra 
v pražské nemocnici, kde ošetřovala zraněné vlasovce i sovětské vojáky. Sotva boje skončily, jezdila po Evropě a hledala české děti zavlečené do ciziny. Našla jich čtyřicet, včetně Vašíka Hanfů z Lidic. Po únoru 1948 zůstala v zahraničí a desítky let prožila
v Kanadě. Před dvaceti lety se natrvalo vrátila do rodné vlasti, a včera oslavila sto let.

Josefina Napravilová, která před pěti lety přijala od prezidenta Řád T. G. Masaryka, žije v Táboře, a mezi gratulanty nechyběl ani spisovatel Přemysl Veverka, který její životní příběh zachytil
v knize Jak se chodí do Lidic.

Slušní vlasovci

„K paní Josefině Napravilové jsem se dostal asi před sedmi lety přes vyprávění Václava Hanfa, lidického chlapce, určeného k poněmčení," vysvětluje Přemysl Veverka. „Sháněl jsem tehdy materiály pro mou knížku o Lidicích. Za paní Napravilovou jsem pak jezdil do Bechyně, kde tehdy bydlela. Už tenkrát byla mezi Lidickými ctěna jako čestná občanka Lidic, a před pár lety se tohoto titulu dočkala i oficiálně. K paní Napravilové mám silný vztah i proto, že se narodila na den přesně jako moje maminka, což při besedách se čtenáři zmiňuji," prozrazuje Přemysl Veverka.

„Připravil jsem o ní a jejím životě knížečku, tak doufám, že brzo vyjde," dodává spisovatel, žijící stejně jako Josefina Napravilová v Táboře.
Sté narozeniny oslavila včera Josefina Napravilová 
v táborském G-centru pro seniory, kde již několik let bydlí. Při návštěvě představitelů z rodné Plzně, kteří jí přivezli i loutku Hurvínka, vzpomínala na dětství a na Bechyni, kterou si velmi oblíbila.

„Maminka mě vychovala, abych brala všechny lidi přátelsky a nedělala mezi nimi rozdíly," vzpomínala již dříve pro Deník Josefina Napravilová. „Byla celý život mým vzorem. Nejdůležitější pro mě bylo, abych žila čistě, poctivě a měla soucit s ostatními," říká Josefina Napravilová, která maturovala v Plzni na dívčím lyceu roku 1933."

Za války bydlela s manželem v Praze na Karlově náměstí. „Hrozně mi vadí, když se tvrdí, že Prahu v květnu 1945 osvobodili pouze Rusové," říká Josefina Napravilová. „Není to pravda. Vlasovci tam byli už před nimi. Pracovala jsem jako dobrovolnice 
v nemocnici na Karlově náměstí. Vozili k nám zraněné vlasovce na ošetřování. Byli to slušní lidé oproti Rusům, kteří se tam později navalili. Vlasovce, které jsme v nemocnici ošetřovali, pak Rusové postříleli," dodává.

Pátrání v zeleném

Ta nejdůležitější práce na ni ale čekala. „Po válce jsem pomáhala s repatriací českých dětí, zavlečených do různých částí Evropy. Akce se týkala asi čtyřiceti dětí, jezdili jsme do Rakouska, Německa, Polska nebo do Švédska. Neměla jsem uniformu, ale chodila jsem v zeleném plášti do deště, pod kterým jsem měla myslivecký oděv. Vydávali jsme se hlavně na západ a na jih. Jezdila jsem tam, kde byly německé školy, které se koncem války stěhovaly, aby se vyhnuly bombardování, což bylo v Bavorsku a Rakousku. Hledali jsme také Václava Hanfa z Lidic, jehož sestra Marie se vrátila z německé převýchovy. Dozvěděli jsme se, že měl být někde v severním Rakousku v oblasti Waldviertel. Jela jsem tam kolem 20. prosince. Pan ministr mi půjčil vůz a šoféra. Jezdili jsme pak tři dny a tři noci po severním Rakousku.
V Salcburku v zařízení UNRRA jsem Vaška Hanfa našla. Děti mluvily jen německy, tak jste musel začít něčím, aby si připomněly svoje české domovy a dětství strávené s českými rodiči. Tak jsem zpívala dětem třeba Šla Nanynka do zelí… nebo jsem se jich ptala: Copak je to: babička, maminka…? Vyslovovala jsem české věty a slova. Najednou ke mně přišel kluk a řekl, že se jmenuje Vašek. Byl to Vašek Hanf z Lidic. A jeli jsme spolu do Prahy. Vánoce strávil s námi. Dokonce jsem myslela, že si ho 
s manželem adoptujeme. Jenže Vašík s námi byl jen několik dní, pak si pro něho přišly tetičky. S Vašíkem Hanfů se vídáme a stále mi říká maminko," neskrývá dojetí Josefina Napravilová, která na repatriace i po letech vzpomíná. „Pomáhala jsem dobrovolně a nechtěla být za tuhle činnost placená. Dělala jsem ji z dobré vůle a pro děti," zdůrazňuje.

Věčnost jako cíl

V roce 1947 se vystěhovali do Vídně, kde manžel Karel Napravil vedl export české Union banky. Po jeho smrti odešla roku 1949 do Kanady. „Byla jsem tam až do roku 1994, kdy jsem se zase s bednami českých knih vrátila zpátky," usmívá se žena, která pak bydlela v Bechyni.

„Po válce jsem procestovala velkou část Evropy. Bydlela jsem ve Vídni, pak v Kanadě. Když se mě někdo zeptá, kam patřím, vždy říkám, že patřím celému světu. Mým cílem je věčnost," svěřila se Josefina Napravilová.

„Buďme šťastni, že máme příležitost žít, a važme si každého dne. Kéž bych mohla pro ostatní ještě něco udělat," dodává stoletá Josefina Napravilová.

Josefina Napravilová
Narodila se 21. ledna 1914 v Plzni. Studovala právnickou fakultu. Po válce pracovala pro ministerstvo sociální péče a hledala zavlečené české děti.
V roce 1947 se s manželem vystěhovala do Vídně. Pak odjela do Kanady, kde pracovala
v bance a žila zde až do roku 1994. Po návratu domů finančně podporovala nadané vysokoškoláky, učila angličtinu. 28. října 2009 dostala od prezidenta Řád T. G. Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.
Žije v Táboře.