Opuštěný statek číslo popisné 32 je blíže k Sedlečku, přímo mezi budovanou rychlostní silnicí a příjezdovou silnicí k Sedlečku ze Soběslavi. Vlastní ho Anna Bláhová z Plané nad Lužnicí a Jaroslava Macková z Tábora.

„Vím jen, že mlýn býval v pořádku, ale nyní chátrá. Majitel, pan Netušil, zemřel a potom sem jezdily jeho dcery. Žádné informace však o nich nemám, asi rok jsme zde už nikoho neviděl," říká starosta Miloslav Novotný ze Zvěrotic, pod jejich katastr Zárubův mlýn spadá.
Když jsme u mlýna byly na konci léta, ačkoli nebyl v nejlepším stavu, v oknech kvetly muškáty a stodola ještě měla střechu. Nikdo doma nebyl, stejně ani jako minulý a předminulý víkend.

„Někdo sem jezdí, ale nebydlí zde. Mlýn bohužel pustne a mám pocit, že to špatně dopadne. Dálnice, koridor a zanedbaný stav nejsou pro dům dobré," říká osmdesátiletý Jan Kadlec ze Zvěrotic.

„Tatínek zemřel před 19 lety a chtěla jsem mlýn s hospodářstvím prodat. Jenže sestra s mužem, který nepatří k nejpracovitějším, si to nepřáli. Na mlýn si jezdili odpočinout, jenže dnes už jsou jako já staří. Už se tam nic nezmění," popisuje situaci dvaaosmdesátiletá majitelka Anna Bláhová. Na mlýně už nebyla dlouho, jen kolem občas projede.

„Je to tam všelijaké. Teď je z jedné strany dálnice, z druhé koridor. O mlýn jsme se se sestrou i soudily, když už jsem se tam nadřela, tak jsem ho chtěla pro děti. Nemám nic. Před dvaceti lety jsme to prodat mohli. Bylo spoustu zájemců o toto krásné místo. Dokonce pan výtvarník Kodet. Jenže švagr je nechtěl ani pustit dovnitř na obhlídku. Vyháněl je s holí v ruce. V současnosti bych nejradši mlýn věnovala státu," tvrdí Anna Bláhová, jejíž muž například postavil kurníky, psí boudu a založil zahrádky před statkem.

To, že by na mlýn nikdo nejezdil však tvrdě odmítá druhá majitelka Jaroslava Macková s manželem.„Dříve jsme tam jezdili častěji, nyní tak třikrát do týdne a je pravda, že ve všední dny, kdy je tam lepší spojení. Kdysi jsme jezdili o víkendech na kolech, jenže úschovna ve vlaku podražila," objasňuje Jaroslava Macková. Dodala, že na mlýn dojíždí krmit zvířata a kontrolovat, zda se tam někdo nevloupal. To už se totiž dvakrát stalo.

Zároveň připouští, že stav mlýna je trystní, jenže na rozsáhlé opravy, které by mlýn potřeboval, nejsou peníze. „Už když naši mlýn kupovali, nebyl v nejlepším stavu. Přestavby staré zdi zatížily, takže chátrání má důvody a souvislosti. Máme teď předjednané nějaké opravy, ale uvidíme. Na renovace krovů by bylo potřeba pět milionů, na to opravdu nemáme. Prodat ho? Lidé už nechtějí kvůli dálnici," říká.

Jak šel čas

Dne 29. června 1869 někdo žádá o přidělení vlastnictví nezletilému Josefu Veselému na statek číslo popisné 32. Mlýn byl uvedený do provozu asi v roce 1882. To je číslo, které je vytesané do mlýnské stolice.

Plnoletosti Josef Veselý dosahuje v roce 1894, o rok později pak objekt prodává Josefu a Barboře Molíkovým. Ti však stavení nevlastní dlouho a už v roce 1897 ho kupují Jan a Marie Radovi. Dům obhospodařují do 6. dubna 1927, kdy ho prodávají Silvestru a Anně Varnerovým. V následujících letech ho vlastní Alois či Teresie Varnerovi. V roce 1930 mlýn kupuje Tomáš Tomšíček. Kdy byl mlýn přesně postavený a kým, nikde ale není.

„Přečetla jsem obě kroniky Zvěrotic od roku 1922. Je tam jen uvedeno, že v srpnu roku 1922 došlo k opravám mlýna Zárubova. Musel tak být postavený dlouho před tím, když už byl opravován. Kromě záznamu z května 1945, kdy se tam střetli Rusové a jednotka SS, pak v kronikách nic jiného není. Podobný problém máme i se záznamy o zvěrotické kapličce," říká kronikářka Marie Dvořáková.

Bývalý hostinec?

Zdatný a talentovaný mlynář Alois Netušil koupil mlýn 11. června 1932 od Tomšíčka.Dle názvu lze soudit, že ho stavěl Záruba. Kde se však název vzal, také nevíme. V době koupě byly Anně Bláhové dva roky.

„Původně zde prý býval hostinec, zahradní restaurace! Když táta přestavoval horní patra, pod fasádou byl nápis. Chodívali sem lidé ze Soběslavi na procházky. Venku na zahradě byly stoly. Tatínkovi , který byl vyučeným mlynářem na velkých mlýnech, se tu moc líbilo. Byl velice šikovný. Když sem přišli kontroloři, divili se, že tak malý mlýn dokáže dělat tak vynikající mouku," vzpomíná Anna Bláhová.

V Zárubově mlýně se mlelo obilí a jezdili tam sedláci z celého okolí. „Už ani nevím, zda se tam také dělaly kroupy. Pamatuji si, že jsme jezdili mlít do Soběslavi na velký mlýn, pak nás přiřadili sem. Zárubův mlýn fungoval ještě po druhé světové válce, ale do kdy, to už netuším. Vím jen, že bylo stále méně zákazníku, jeho činnost pomalu utichala až nakonec skončila. Teď je mlýn ošklivý a na spadnutí," doplňuje Jan Kadlec.

Časy na mlýně nebyly ale lehké, už vůbec pro Annu Bláhovou. Po vystudování základní školy roku 1945, chtěla ve studiu pokračovat. Jenže ji o čtyři roky dříve zemřel bratr a na mlýně musela zůstat a pomáhat. Její sestra vystudovala zdravotnickou školu. „Bylo toho moc, kor když se pak stal nějaký úraz. Například tatínek strčil ruku mezi válce na obilí. Strašně křičel, přiběhla jsem a ruku mu vyprostila. Měl pomačkané prsty a dva mu zůstaly ochrnuté. V době nemocničního pobytu tu vypomáhal jiný mlynář. Jenže se muselo starat o dobytek, mlít, dělat výpisy a evidence" vypráví.

Mrtvola v bramborách

V období druhé světové války byl mlýn zablombovaný a nesmělo se na něm mlít. Přibyly na něm také rodiny, kterým statek poskytl zázemí. Fungovalo jen hospodářství a o zážitky nebylo nouze. V lese nedaleko Zárubova mlýna se například v roce 1945 schovávali němečtí vojáci, kteří utíkali před Rusi. Že vojáci běhali po mlýnské zahrádce poznali Netušilovi ráno, kdy byly vidět vyšlapané cestičky.

„Šli jsme ráno vítat Rusi na náměstí do Soběslavi a z rozhlasu znělo, že Němci se schovávají u nás na mlýně! Všichni tedy vyrazili k nám a Rusové Němce odzbrojili. Jeden z Rusů však mezi Němci poznal kamaráda Vlasovce, který přešel k SS, a chtěl ho hned popravit a pohřbít. Tatínek jen volal, hlavně ať to nevykonává u něj v bramborách, kam ho chtěli zakopat. Odnesli tedy tělo k potoku, jenže ho špatně zahrabali, přišla velká voda a tělo vyplavila. To bylo něco!" vzpomíná dnes s úsměvem Anna Bláhová.

Ani Rusové ale příliš blaha na mlýně neudělali. „Bylo nám oznámeno, že nás přijdou osvobodit a že k nám dorazí Malinovského armáda. To byl poplach! Sklidili jsme pole, seno odvezli na voze do dvora. Jenže Rusové přišli v noci a koně, které dali k nám na dvůr, vše snědli. Srandy bylo spousty," smívá se. Rusové jim vzali také slepice, které si opékali na hnojišti. Sebrali slámu od zvířat, pokáceli stromy u lesy v půli a udělali si z toho ležení. „Byla to prý nejhorší armáda. Trpěli průjmy a myli se tady v potoce. Jednou přiběhli, křičeli a my rozuměli, že došla vodka. Jenže nám vypumpovali všechnu vodu ze studně," přidává další historku Anna Bláhová.

Po válce mlýn začal opět fungovat. Jenže dcery se odstěhovaly, mlynářka si zlomila nohu a mlynář Alois Netušil na vše zůstal sám. „Družstvu jsme nejprve prodali dvě krávy, jednu jsme si nechali na mléko. Pak družstvo přebralo celý mlýn a tatínek tam pracoval, jezdil jim koně a podobně. Měl ten život všelijaký, nikdo by si nepomyslel, jak to na mlýně dopadne," povzdychla nad současným stavem spolumajitelka.

„Dřeli jsme tam a starali se o tatínka, za nímž jsme jezdili, protože se mu stýskalo. Dělali jsme palivo i drobné opravy. Rádi bychom o historii věděli více, ale ani naši rodiče příliš nevěděli," říká Jaroslava Macková.

„Pamatuji si, že když jsem v roce 1962 dělala ve družstvě, pan Netušil tam ještě pracoval. Byla ale už starý pán, před důchodem," vzpomněla účetní obecního úřadu Marie Točíková.

V době minulého režimu tam bydlelo několik rodin jako například Čápovi, Padrtovi nebo maminka soběslavského doktora Hemra. Na mlýn pak jezdili nějaký čas lidé z Prahy rekreovat. „Bývalo tam nádherně. Pražáci na mlýn jezdili odpočívat, sbírat houby, borůvky, koupat se ke splavu. Kdyby se to dnes opravilo, bylo by to pěkné. Já už jsem ale také sama a nohy už neslouží," uzavírá Anna Bláhová.

Vodníka vyhnaly vlaky

Petr Lintner v druhém díle Pohledů soběslavských popisuje, že vodník údajně sedával na vrbě u Suchého mlýna v Soběslavi a často putoval po březích Lužnice. Když však mlýn Suchý zanikl, vodník odešel. Obyvatelé si mysleli, že je to navždy, ale po několika měsících se začal objevovat u Zárubova mlýna. Z lokality ho ale vyhnaly neustále kolem projíždějící vlaky.

David Peltán