Je třeba k nim přiřadit i celou řadu domů, která židům před odchodem do Terezína patřila. Dodnes stojí, například vysoký dům u autobusové zastávky na náměstí Františka Křižíka, který si již spojujeme především s mototechnou. Také dům z rohu Žižkova náměstí patřil židovské rodině, která v něm měla obchod s galantérií, dnes se v něm točí zmrzlina a prodávají dorty.

Tajemný sáček

Když židovské stopa v Táboře končila, hlásily se k víře zhruba tři stovky lidí. Pamětnicí, ale především velkou znalkyní židovské komunity, je Hana Jančíková ze Sezimova Ústí, předsedkyně sdružení Hadasa. Pochází z rodiny, jejíž kořeny pravděpodobně sahají až k jednomu z nejstarších táborských rodů Brašovských, o němž jsou zmínky již na začátku 17. století.

Rodina Goldsteinova, jak se Hana Jančíková jmenovala za svoboda, měla dům s malým obchodem ve Střelnické ulici. Spolu s jejím otcem v něm žily i tři tatínkovy sestry. Všichni se dostali do Terezína, z něhož se domů vrátila jen Ludwika (byla zatčena z politických důvodů) a také její bratr a otec Hany Jančíkové, Karel. Ten se do Terezína dostal přes shromaždiště Hagibor v Praze, kam soustředili židy ze smíšených manželství, neboť manželkou Karla Goldsteina byla árijka Ludmila Krejčová.

„Po mé tetě Ludwice zůstal krásný dopis, který jsem náhodou objevila v roce 2004 v sáčku na tabák, jenž ušila v Terezíně před odjezdem do Osvětimi a mně ho dala její snacha. Našla jsem v něm kuličku staniolu a když jsem ji rozbalila, byl v ní moták. To mne strašně překvapilo, nikdy nikoho nenapadlo tu kuličku rozbalit," říká paní Jančíková a v ruce drží hnědý sáček, jenž roky ukrýval tajemství v podobě textu od její tety:

„Moji nejdražší, je to velmi těžké po tak dlouhé době napsat souvislý dopis. Chtěla bych vám toho tolik říci. Vím, kolik máte se mnou starostí, shánění, že si od úst utrhujete a mně chybí slova, abych vám poděkovala. Zaplať vám to tedy Pán bůh, který snad dá, abych vám vše mohla ještě někdy odplatit. Odjíždím a nevím kam, netrapte se však pro to a trpělivě čekejte na další zprávy. Ať jedu kamkoli a ať to tam bude jakékoli, vždy budu na vás myslit a jen vás mít ráda. A myšlenka, která nás tak krásně všechny spojovala, je stále mým krédem, je moje láska k vám a vaše ke mně a bude mi jasným světlem, které – věřím pevně, mě vyvede z celého toho blázince a přivede nazpět k vám. Zde se mi vedlo docela dobře, a kdyby to v mém příštím působišti bylo zase takové, dalo by se to docela dobře vydržet. Posílám vám několik maličkostí, snad to z kufru nevyhodí, každému něco, je to moje práce. Děkuji za foto Honzíčka a Oldy, měla jsem radost, ale moc se mi po vás stýská… Prosím, buďte stateční a pevní a kdybych se i nevrátila, život jde dál a myšlenka je nesmrtelná… Oldo, buď chlap a namluv si fajn holku a než přijdu, ať mám vnuky… Zdravím všechny známé a všichni se sejdeme, až svou zem najdeme, nashledanou v lepších časech – máma."

Od 17. století

Táborská židovská komunita patřila k početnějším a také se po ní dochovalo poměrně hodně dokumentů, které Hana Jančíková zpracovala do své knihy Židé v Táboře, jež vydalo Husitské muzeum. „Původní židovská komunita vznikla v Soběslavi, odkud přišli do Tábora. Po kapitulaci Tábora v roce 1621 musel každý majitel domu zuboženému městu odvést třetinu hodnoty domu. Protože ale lidé neměli peníze, začali rozprodávat svoje věci, oblečení, obuv nebo nádobí. Velitel Tábora Maxmilián Bechler z Meningen pozval do města dvě židovské rodiny – Izáka Brašovského z Týna nad Vltavou a Mojžíše Bechyňského ze Soběslavi. Vetešníky, kteří ty věci od lidí vykupovali. Mám doložené, že naše rodina pochází od Brašovských," přibližuje Hana Jančíková historii, již čerpala i z knihy Františka Kroupy Dějiny Židů v Táboře.

Nástup nacistů

Táborští židé byli především obchodníci, ale jakmile mohli začít studovat i jiné než judaistické obory, zrodili se literáti, hudební skladatelé, právníci, žurnalisté a lékaři. Jak Hana Jančíková ve své knize uvádí, že jich přibývalo především po roce 1848, kdy se Židé alespoň administrativně stali rovnocennými občany.

Takže zatímco na přelomu 18. a 19. století v Táboře ordinoval jen jediný, protože jiní raději hledali příležitosti ve velkých městech, ve druhé polovině 30. let minulého století tu již léčilo 13 židovských lékařů. Jenže už na jaře 1939 docházelo i v Táboře k zatýkání Židů a mezi prvními uvízl stomatolog Otto Stern a poté postupně zastavili praxi všichni neárijští lékaři.

První ghetto

Hana Jančíková říká, že v Táboře se nikdy obyvatelstvo od svých židovských sousedů nestranilo, tudíž ve městě nevzniklo židovské ghetto a když po roce 1841 již mohli nakupovat pozemky a nemovitosti, vlastnili celkem 36 domů, v nichž provozovali své živnosti. Jestliže ve 20. letech minulého století fungovalo v Táboře přes 300 obchodů, kolem šedesátky bylo židovských.

K významným podnikům v Táboře patřily koželužny L.S. Fischla a sladovna Isidora Wodičky a Antonína Rudolfa. „Ti patřili k těm bohatým. Pan Fischl pak měl hrob na novém židovském hřbitově. Wodičkovi ale nemají žádný. Byli dva bratři, ten bohatý vlastnil sladovnu, druhý byl chudý, jejich Eman mě vždycky zlobil. Bydleli v Klokotské ulici a pan Fischl dělal popeláře, celkem měli šest dětí. Když sem přišli nacisté, tak nejdříve odstranili ty bohaté Židy, tedy i Wodičkovi ze sladovny, kteří zahynuli v Lodži. Emana u domu postřelili a v nemocnici ho pak dotloukli. Kromě jejich matky hned odvezli celou rodinu do Terezína, maminka Hermína šla do Terezína až s táborským transportem. Nikdo z nich se už nevrátil," vzpomíná Hana Jančíková na dobu, kdy jí bylo pět let. Fischlovi bydleli proti divadlu, dům v Lužnické ulici známý jako Fišlovka sloužil pro ubytování dělníků z koželužny u řeky.

Dcera L. S. Fischla Věra ještě v roce vydání knihy Hany Jančíkové žila v Dánsku. Když nacisté přijeli do Tábora, většina židů obývala domy na Starém Městě, které se tak neplánovaně poprvé v historii stalo ghettem.

V srpnu 1939 pak začaly platit zákazy: židovské děti nesměly do školy, dospělí do kaváren, restaurací. Podle vzpomínek Karla Goldsteina Němci dokonce uvažovali, že z Tábora udělají shromaždiště všech Židů v protektorátu. Byť se tak nakonec nestalo, přesto z Tábora – z budovy dnešní školy Bernarda Bolzana odjelo do Terezína 1200 lidí, Táboráků i Židů z okolních vesnic. Jejich jména připomíná památník na starém židovském hřbitově u kostela svatého Jakuba a Filipa a místo shromáždění do transportů v roce 1942 pamětní deska ve vstupu do školy.

Pietní místo chrání stín stromů

Starý hřbitov u kostela svatého Filipa a Jakuba vznikl v první polovině 17. století na pozemku Pakostovské zahrady. Když se na konci 19. století zcela zaplnil, získala židovská obec nový prostor, a to na Píseckém rozcestí, kde až do konce 20. let nebyla zástavba a v podstatě tedy šlo o prostor za městem. Oba za války zničili nacisté. Pouze z nového hřbitova si mohli majitelé náhrobky odkoupit, jinak si materiál koupil táborský továrník, jenž po válce odešel do Anglie. Dva kamenné náhrobky se dokonce objevily v domě u řeky, kdy si z nich stavitel udělal práh domu a dodnes jsou v soukromých rukou. Z nového hřbitova se dochovalo stromořadí.

Po sto letech šla synagoga k zemi

S její stavbou u městského pivovaru se začalo a také hned skončilo v roce 1885. Místo někdejší monumentální stavby je parkoviště a jen pamětní deska připomíná, že v těchto místech stála dvoupodlažní synagoga, v níž se bohoslužby naposledy konaly ve 30. letech minulého století. Pak přišli okupanti a stavba s renesančním půdorysem začala sloužit jako sklad. Po válce přešla správa objektu na Židovskou náboženskou obec v Plzni, která neměla peníze na válkou zničené objekty, proto je pronajímala různým zájemcům. V roce 1976 přešla synagoga na městský výbor s plánem kulturního využití. Nic takového se ale nestalo a budova chátrala. Když v 70. letech začala záchrana historického jádra Tábora, nebyla synagoga označena za předmět památkového zájmu. V plánech její záchranu zastínila demolice. Přišla v roce 1977.