„Dům je teď nevyužívaný. Tatínek zemřel, mamku mám v domě s pečovatelskou službou. Pro mě je v současnosti objekt zátěží. Údržba je nákladná a je škoda, aby pustl," říká jeden ze tří majitelů domu Stanislav Herout. Objekt vlastní se sestrami. Rozhodli se ho po desetiletích prodat.

„ Zájemci tu už jsou, ale k takovému starému domu to chce mít vztah a peníze. Budu proto čekat na někoho, kdo se mi bude líbit," upřesňuje. V domě žil od patnácti do svých čtyřiceti let. Za léta opravil střechu, štuky i omítky. Dům je kulturní památkou. „Kdybych na to měl, asi si ho nechám. Dotace jsou sice fajn, ale dostat je, je těžké," konstatuje Herout.

Dům ve Špitálské ulici má krásné interiéry s gotickými klenutými místnostmi, výjimkou nejsou niky a sloupy. Mnohdy mají tři úrovně podlah, to je důkazem toho, jak dům v průběhu staletích rostl. Objekt je podsklepen dvěma patry sklepů a štolou. Zajímavostí je, že spodní sklep je vysekán ve skále, má vlastní studánku a ramena štoly se vysouvají do tří stran. Jsou až 40 metrů dlouhá a vedou údajně až pod pravoslavnou kapli naproti objektu. „Ve sklepeních je konstantní teplota a vlhkost. Kdysi si ke mně kamarádi z gymnázia, kteří chovali hady a podobně, své havěti schovávali na zimu," vypráví Stanislav Herout.

Historie domu čísla popisného 288 – starého 275 a Josefinského 233 – sahá až do roku 1528, kdy snad patřil rytíři Janu Kanickému z Čachrova. To je však zřejmě chybný údaj. Domu se říkalo Vopařský, protože ho vlastnívaly rodiny z Opařan. Majitelkou byla řeznice Markyta Stejskalka, která objekt prodala v roce 1557 Janovi Chladnovýmu. Od něj dům v roce 1571 kupuje švec Jan Fileček za 230 kop. V dalších letech Fileček rozšiřuje majetek i dům o další sousední maštale. Po roce 1600 ho má vdova Ludmila. Ta se však nemovitosti obratem zbavuje a stavba střídá majitele za majitelem.

Služebník od Voka

Čtyři roky po úmrtí Filečka dům prodává Jarolím Souček lazebníkovi (bradýři) Michalu Zajícovi za 270 kop.

Zajíc sloučí maštal s domem a v roce 1607 objekt prodává Janu Cikpaunovi zvanému Brněnský, ten byl služebníkem a řečníkem Petra Voka z Rožmberka a přítelem Jana Bartoloměje ze Švamberka na Zvíkově. Byl také advokátem, což nebylo v té době zcela běžné. Po jeho úmrtí v roce 1686 připadl dům obci, ta jej téže roku prodala za 400 kop mlynáři Šimonu Vodrážkovi.

Pak jsou v knize Karla Thira Staré domy a rodiny Táborské uvedena různá další jména od roku 1623 do roku 1709. Tím asi nejznámějším je varhaník Jan Ignat Forster, který dům vlastnil v roce 1684, za stavením se tou dobou nachází ještě jakési zbořeniště. O pět let později syn Josef přikupuje zahradu naproti domu. Objekt pak putuje rodinou Forsterových. V roce 1744 Ignat Forster ml. staví na zahradě na místě kolny stodůlku. V roce 1766 prodává Anna Forsterová dům pekaři Matěji Kvěchovi za 390 zlatých. Jenže ten o tři roky později umírá a nechává po sobě děti Marii Magdalénu, Dorotu, Jana a Kateřinu. Domu se ujal syn Jan. Od něj ho kupuje v roce 1800 krejčí Jan Doubník za tučnou sumu 999 zlatých. Má dvě ženy a hodně dětí. Druhá manželka Böhmová postoupila dům v roce 1864 zeti Tomáši Šimkovi a jeho ženě Johaně. O tři roky později ho od nich kupuje za 2400 zlatých Vojtěch Seeman. Od roku 1874 byl majitelem Josef Kysela, dům koupil za více než dvojnásobek sumy! Kysela dům v tehdy psané Špitální (nikoli dnešní Špitálské) ulici vlastnil i v roce 1904. Roku 1923 jsou však už majiteli obuvník Jan Vojtěch a jeho žena Anna. V domě bydlí s rodiči, penzisty Františkem a Barborou. Kromě nich tam žije také učitelka Marie Vojtová. Rodina dům vlastní i v roce 1935, poté ho prodávají Krajcovům, kteří do Tábora přišli z jednoho mlýna na Chýnovsku.

V době minulého režimu byly do domu nastěhovány další rodiny. „Myslím, že jich bylo asi pět. My jsme tam nechávali bydlet babičku Krajcovou, která tam dožila. Byla to velice pracovitá žena, ještě v penzi chodila pomáhat do hostince Beseda. Jednoho dne pak přišla domu, posadila se a umřela," vzpomíná Stanislav Herout – syn Stanislava a Miloslavy, kteří dům od Krajcovů koupili v roce 1982, když prodali svůj v Kotnovské ulici. Podle Stanislava Herouta mohl být dům také farou. Nebylo by to nepravděpodobné, naproti býval špitál i hřbitov.

„Při opravách domu jsem v podlahách našel takové otvory. Myslím, že za válek tam lidé schovávali zbraně a cennosti. Z jedné díry jsme vytáhl hadr vonící petrolejem. Vzpomínám, jak tatínek dával dětem chodícím do pravoslavné kaple bonbóny a v zimě je pouštěl ohřát a dával čaj. Miloval děti," vypichuje ze vzpomínek majitel.

David Peltán