Najít ve všední den v malé obci Podboří, které je součástí Opařan, živáčka, je skoro jako hledat jehlu v kupce sena. Po delším pátrání je jasné proč. V obci žije 113 obyvatel, ale domy zde obývají také chalupáři z Prahy a jiných míst (a že jich je tu požehnaně). V září je opouštějí a už jezdí jen na víkendy. Podnikatelů zde není ani do mariáše, největším podnikatelským subjektem je místní truhlárna.
Obec je součástí Opařan, které se nacházejí na území Táborska a náleží pod Jihočeský kraj.

Opařany se dále dělí na sedm částí, konkrétně to jsou: Hodušín, Nové Dvory, Olší, Oltyně, Opařany, Podboří a Skrýchov u Opařan. Pro děti, jež jsou ve školním věku, mají v Opařanech k dispozici základní školu vyššího stupně a předškoláci mohou chodit do školy mateřské.

Za tím vším musí devět dětí školního věku z Podbořan dojíždět. Ráno autobusem, odpoledne se pak vracejí pěšky, na kole nebo je některý z rodičů sveze autem. „Děti ze školy většinou vozí rodiče, kteří pracují v Opařanech, nebo přes ně jezdí, většinou se střídají. Výuka žáků nekončí ve stejnou hodinu, a tak není možné zajistit zpáteční jízdu,“ vysvětluje starostka Opařan Blanka Řezáčová, která je se situací v části Podboří nejlépe obeznámena.
Zná nářky místních na to, že autobus obcí projíždí jen velmi sporadicky. I Terezka Borůvková, která v Podboří žije u babičky, jezdí od školy a zpátky na kole. „Copak teď to ještě jde. Ale v zimě, když se brzy stmívá, tak mám o ní strach. Musí jít po silnici a nikdy nevíte, jestli ji neporazí nějaký neopatrný řidič,“ bojí se o Terezku babička Zdena Bláhová. Ale občas jí prý svezou sousedi autem, tak to není tak hrozné. Sama paní Bláhová dříve žila a pracovala v Táboře, před šesti lety město opustila a společně s manželem koupili chaloupku právě v Podboří. Na důchod, „Je tady opravdu krásně, už bych neměnila. Ale je mi tu smutno, protože před dvěma roky manžel zemřel. Moc mi chybí,“ svěřila se paní Bláhová. Ti, kdo jejího muže znali, se shodují, že je ho opravdu veliká škoda. Pan Ivan Bláha byl člověk velice pracovitý a mezi lidmi oblíbený. Ale zahrádka Zdeny Bláhové kvete dál, na první pohled je patrné, že je velikou milovnicí květin.

Podboří je vůbec s přírodou spjaté. Doslova. Okolní lesy jsou zejména na podzim oblíbeným cílovým místem houbařů, své honitby tu mají i opařanští myslivci. Myslivecké sdružení Opařany obhospodařuje asi tisíc hektarů převážně polní honitby. Revír není příliš zazvěřen, protože je mimo civilizačních vlivů negativně působících na zvířata protkán i sítí hlavních komunikací. Dá se říci, že největšími predátory na Opařansku jsou vozidla. V honitbě mají nejvíce rozšířeno prase divoké, které nachází útočiště v obrovských lánech kukuřice, řepky a obilovin. Srnčí zvěř už není zastoupena v takové míře, její stavy prý dokonce klesají. Z drobné zvěře lze ještě zmínit výskyt kachny březnačky na rybníku Jaroška v Podboří a poletování holubů hřivnáčů na řepkových či obilných lánech.

Letos na jaře udělali myslivci brigádu na rybníce Jaroška, a to na žádost Oldřicha Pechy, jednatele firmy Štičí líheň. Vyčistili rybník od spadaných větví stromů ve vodě i na hrázi. To se to tu kačenkám žije…

Obcí jsou protkány i cyklostezky. Vede zde například středně těžká cyklotrasa s názvem Údolím Smutné do Bernartic. A to z náměstí z Milevska přes Sepekov, Podboří, Zběšičky, Srlín, Staré Sedlo, Rataje, Borovany, sv. Rozálie, Bernartice, Jestřebice, Veselíčko, Branice, Rukáveč, Milevsko. Celkem osmačtyřicet kilometrů, tedy opravdu jen pro zdatné sportovce. Cestou určitě stojí za povšimnutí výklenková kaple u silnice v Podboří.

Mimochodem z Milevska do Podboří jezdí také linkový autobus, jenomže ráno tam, odpoledne zpět a tak by nákupy musely trvat celý den.
„Jezdí nám sem pojízdná prodejna, dvakrát týdně. Ale to víte, vozí jen to nejnutnější. Jinak musíme za nákupy do Opařan nebo do Milevska. Tam jezdíme raději,“ svěřuje se Helena Faladová. Malá prodejna sice vévodí návsi, ale už je hezkých pár let zavřená. „V posledních letech se v Podboří investovalo do vodoteče, hradíme zásobování pojízdnou prodejnou a nyní se bude dokončovat fasádní omítka na hasičské klubovně,“ vysvětlila situaci starostka Blanka Řezáčová. Je pravdou, že zde žije jen asi šest mladých rodin, ti si vozí nákupy auty. Ostatní jsou odkázáni na pojízdnou prodejnu, protože autobus je doveze jen do Opařan, zpátky by museli s nákupem pěšky. A to je třeba pro nejstarší místní obyvatelku, čtyřiaosmdesátiletou paní Kadlecovou značně obtížné. Musí pomáhat rodiny a přátelé.

Fasáda na klubovně tedy bude, ale místní by spíše přivítali, kdyby zase začala zvonit zvonička. Ručně už to nikdo neumí a elektrifikovaná není.

Podboří sice nemá historii bohatou jako okolní obce, ale pochlubit se může. Nedaleký olešský statek připadl v 15. století Jetřichovi Hozlauerovi. Měl pět synů a jednomu z nich, Adamovi mladšímu, svůj majetek prodal za osm tisíc kop míšeňských. Po otcově smrti Adam své bratry vyplatil a majetek si podržel. V období husitství se Adam sice připojil k odbojným stavům, ale včas přestoupil na katolickou víru, a tak se mu podařilo majetek zachránit.
K Olší přikoupil vsi Podboří a Opařany, ale pak Olší s tvrzí prodal Janu Menšíkovi z Menštějna. Po něm zboží zdědil syn Mikuláš Jiřík. A nakonec se v moudrých knihách dočteme, že o pár stovek let později už zde nežili jen potomci husitů, ale také židů.

V roce 1884 stala se obec židovská členem spolku Českých akademiků židů v Praze. A k obci židovské patřily z okresu bechyňského mimo jiné obce: Bernartice, Bojenice, Borovany, Opařany, Podboří, Rakov, Rataje, Skrejchov, Srlín, Svatkovice a Zběšice. No vida, i docela malá víska může mít docela zajímavé dějiny.

Fungují tu vůbec nějaké spolky? Helena Faladová říká, že snad místní hasiči. A má pravdu, protože se ukáže, že o prázdninách loňského roku se uskutečnila okrsková dálková doprava vody za účasti HZS Tábor na střelnici v Olší a na ní místní hasiči z Podboří rozhodně chybět nemohli. Právě oni se budou moci pochlubit novou fasádou na své klubovně.

Ačkoli by na někoho mohli lidé z Podboří působit jako Raisovi Zapadlí vlastenci, není tomu tak. Jen se tu víc chataří a chalupaří než dříve. „To víte, nemládneme. Mladí odcházejí spíš do města. Hlavně za prací. A tak tu zůstávají jen ti starší, kteří tu žijí celý život,“ s nostalgií dodává Helena Faladová.

Alena Řezáčová