Výlet do Afriky by doporučila každému, kdo si myslí, že se tady má špatně. Martina Svobodová z Tábora, tehdy ještě jako Čížková, procestovala černý kontinent za rok. Její cestu mapuje kniha Smích a pláč Afriky. Připravovala ji od roku 2007 a ráda by ji představila i spoluobčanům přímo v Táboře, k žádnému konkrétnímu kroku se ale zatím nedostala.

„Jsem rodilá a hrdá Táboračka. Dodnes sem jezdím pravidelně za rodinou a kamarády, chodím se kochat na Staré město. Přestěhovala jsem se, až když jsem začala chodit na vysokou školu. Střední jsem strávila na nezapomenutelném táborském gymnáziu, s dalamánkem z Billy a hrůzou z matematiky,“ vzpomíná dnes maminka dvou malých dětí.

V Africe prožila celý rok, na cestu se vydala pouze s tehdejším přítelem, dnes manželem. „Nejsem žádný velký cestovatel, ani Afriku jsme nijak neplánovali. Prostě to přišlo a jsem za to vděčná,“ říká. Jednou by se tam ráda vrátila. „Afriku bych chtěla vidět znovu. Kam se posunuje, jak se mění. To je můj tajný sen, vrátit se třeba za deset let na ta místa, k těm samým lidem. A jestli by se chtěla vrátit i do Tábora? „Starý kolena někde na lavičce pod Žižkou si umím dobře představit,“ směje se.

Obyčejné životy
V Africe ji nejvíc překvapil rozpor mezi tím, co si myslela, že je Afrika, a tím, čím je skutečně. „Zvířat, chudoby, ani válek tam není tolik, jak by se mohlo z médií zdát. Ale naštěstí většina lidí není vysloveně nešťastná, z těch špatných podmínek umějí vykřesat radost z žití, nějakým způsobem se vždycky uživí, mají děti, své sny, umí se smát. Vlastně žijou takové obyčejné životy jako my, jen v o něco horších podmínkách,“ přibližuje situaci v Africe.

Sama zažila jednu nepěknou událost. „Nebezpečná cesta Nigérií, kdy nám samozvaní výběrčí různých poplatků házeli před auto ohřebíkované klády, to bylo hrozné. Museli jsme zastavit, zaplatit banditům, ti nás nechali kousek popojet a zase všechno znova. Vyvrcholilo to docela dramaticky, musel zasahovat velvyslanec. Trasu jsme museli dojíždět s federálním vojákem se samopalem v autě. Tehdy jsem brečela uprostřed Nigérie, že chci maminku,“ vypráví s tím, že těch krásných zážitků byla ale naštěstí podstatně více.

Africké poselství
Nádherný způsob, jak poznat místní kulturu, lidi a atmosféru, je podle názoru cestovatelky jídlo. „Když to šlo, stravovali jsme se z místních zdrojů, což se na nás někdy dost podepsalo. Třeba jíst tři dny v kuse papáju se opravdu nevyplácí. Zkusili jsme krokodýla, červy i dikobraza. Některé dny jsme byli živi jen ze špaget, a to nastávaly ty nejdrastičtější noci se sny o svíčkové,“ směje se.

A jak je roční výlet do Afriky náročný po finanční stránce? „Záleží, jak to člověk pojme. Není to lehké, ale ne nemožné. Je to v podstatě o míře komfortu či diskomfortu,“ zamýšlí se Svobodová, kterou k nápadu na knihu přivedl ohlas lidí na články, které během cesty posílali na web.

„Máme natočených i několik hodin rozhovorů s místními lidmi. Nyní hledáme někoho, kdo by z toho udělal film. Je škoda, aby tohle africké poselství zůstalo na dně šuplíku,“ zamýšlí se a formuluje i další důvod: „A taky jsme si ji psali trošku pro sebe, aby nám po té Africe něco zbylo, až budu sklerotická sedět pod tím Žižkou,“ uzavírá s úsměvem.