Leoš Šimánek se narodil v roce 1946 v Chocni. Původním povoláním je stavební inženýr, ale od roku 1975 se zcela věnuje cestopisné literatuře jako autor i fotograf. Je známý v mnoha zemích svými fotoreportážemi a cestopisnými publikacemi s bohatým obrazovým doprovodem.

Braník: Jaký národ je nejvíc přátelský, z těch které jste poznal?
Na cestě napříč Ruskem jsme se setkali s nepředstavitelným přátelstvím a pohostiností místních lidí - hlavně v těch nejzapadlejších koutech této ohromné říše. Mé nově zpracované diashow o této cestě, která 1. května oslaví své dvacáté výročí, je věnováno krásám tamní přírody a právě těmto chudým, ale šťastným lidem, které jsme na cestě poznali.

Mirek: V Rusku jste určitě využíl ruštinu. Zazpíval jste se s nimi třeba Kaťušu?
Jsem z generace minulého režimu, ruštinu jsem se musel učit ve škole, dokonce jsem z ní maturoval. Zaručeně jsem se ji neučil rád, ale můj otec učitel nesnášel trojky na vysvědčení. Tenkrát jsem si nikdy nemyslel, že by mi mohla být tato řeč někdy k něčemu dobrá. Když jsem se však po dvaadvaceti letech strávených nedobrovolně mimo republiku vrátil, začala mě tato ohromná země na východě přece jen zajímat. Díky mému kamarádovi, který mě nadchnul svými fotografiemi z Kavkazu, Pamíru a Bajkalu, jsem do Ruska vyrazil. Jak pro mě, tak i pro moji manželku (byla to naše první společné putování) se cesta napříč Ruskem stala naší nejzajímavější expedicí. Když mé diashow Rusko - Země plná překvapení navštívíte, budete překvapen, jak zajímavé písničky Rusové zpívají - na Kaťušu budete ale marně čekat.

Radek: Stalo se vám, že vás někdy chtěli v Rusku opít? Jak jste se ubránil? Jsou to přece jenom srdeční lidé.
Cestu do Ruska si bez ohromných zásob vodky vůbec neumím představit: otevírala nám závory, tankovali jsme za ni naftu do terenního náklaďáku. Sám jsem však z ní jen málokdy okusil. Ale v jedné zapadlé sibiřské vesničce jsme pozorovali, jak domorodci pálí samohonku. S prvním pokusem náš hostitel nebyl spokojený, přepálil vše znovu a potom jsme museli koštovat, ne z frťanů, ale z dvoudecáků. Další den jsme měli krušnou jízdu - ještě, že transsibiřská magistrála je rovná, bez zatáček.

Petra: S jakými problémy jste se v Rusku setkal?
Má kniha o cestě po Rusku má titul Země plná překvapení, toto napovídá, že jsme často museli s různými problémy bojovat. Zásadně jsme se vyhýbali městům a putovali za krásami tamní přírody, proto jsme neměli problémy s lidmi. Největší problémy byly s jejími záludnostmi. Při výstupu na nejvyšší horu Evropy - Elbrus (5642 metrů) nás v sedle mezi vrcholky přepadla sněhová bouře, kterou jsme jen díky bivakovému stanu přežili. Na závěr naší cesty jsme pluli s plachetnicí po Bajkalském jezeře, kde nás zastihla bouře s poryvovými větry kolem 100 km v hodině. Na prvý poryv jsme nebyli připraveni, měli pořád ještě všechny plachty a poprvé jsem zažil jachtu “na placku“. Stožár s oplachtěním se dostal do vody a než se nám loď opět postavila, připadalo mi to jako věčnost.

Karel: Moc by mě zajímalo, jaké zbraně na cestách používáte. Předpokládám , že při takových dobrodružstvích se bez pušky neobejdete.
Na cestě po Rusku jsme si žádné zbraně nebrali a ani nikdy nepotřebovali. Lovit nebylo co, o to se tam postarali pytláci a nikdo nás naštěstí nepřepadl. U mého jezera v kanadské divočině bych se však beze zbraní neobešel. Žijeme tam z lovu, rybaření a vlastní zahrady. Na túry po okolních horách však pušku nenosím, ta by mi překážela, ale bez revolveru se neodvážím vyrazit - medvědi jsou kolikrát nevyzpytatelní a napadnou bez varování.

Se svojí velkoplošnou panoramatickou live–diashow o cestě do Ruska přijede Leoš Šimánek 23. března.V táborském Divadle Oskara Nedbala pořad začíná v 19 hodin.