V Kajetíně jsem ten den potkala dvě ženy. Společným znakem sousedek byla práce na zahradě. Jedna shrnovala posekanou trávu před svými vraty, druhá jezdila se sekačkou po zahradě.

Zatímco činnost vykonávaly stejnou, v názorech na život v této malé osadě Choustníku se diametrálně rozcházely. První z žen, která si nepřála zveřejňovat své jméno, by nejraději sbalila kufry a ze zapadlé vesnice se odstěhovala, druhá – Miluška Kalinová, si život v Kajetíně postupem let zamilovala. A není divu, kdo má rád ticho rušené jen zpěvem ptáků a v zimě neprohrnuté silnice, byl by tady ve svém živlu. „Já tady bydlím třiatřicet let. Přišla jsem z Děčína, což je velké město. Zpočátku to bylo horší, ale pak to bylo lepší a lepší a dnes si nestěžuju a vůbec neuvažuju, že bych se někdy stěhovala. I když je všechno z ruky a nutně potřebujete ke všemu auto,“ říká paní Kalinová, která se do chalupy přivdala.

Společné soužití

Kdyby chtěla oběhnout všechny sousedy, byla by rychle na konci cesty, v Kajetíně totiž žije jen sedmadvacet lidí. „My se skutečně občas navštěvujeme, protože tady všichni lidi spolu vycházejí dobře. I s chalupáři z Prahy,“ uvedla na adresu zdejších mezilidských vztahů, se kterými bývá nezřídka potíž. Alespoň v tom je výhoda mrňavé osady. Pokud se člověk nechce izolovat od okolí a zavřít jen mezi své čtyři štěny, na hašteření není prostor.

A to je případ Kajetínských. Jinak by tu stěží fungovala hospoda – nehospoda, která stojí na pozemku Kalinových. Jde o bývalou chatu z rekreačního areálu, kterou si sem Kalinovi před lety nastěhovali. Je na vršku za posledním stavením, takže stranou od oken ložnic, jimž by mohl pronikat halas. Navíc je z ní nádherný výhled. Představte si idylku: sedíte kolem venkovního krbu, z něhož se nese vůně pečeného masa, slunce zapadá za obzor a vytváří barevné scenérie a vy máte zříceninu hradu Choustník jako na dlani.

„Když je nějaká událost, tak se tady sejdeme. Například při svatbě, narozeninách, nebo když mají myslivci hon a když v říjnu uděláme výlov. Chatka má dokonce i kuchyni a samozřejmě výčep a pár stolů, ale hlavní je, že se máme kde scházet,“ říká paní Miluška o zařízení, které je většinou královstvím jejího nevlastního syna.

Není divu, že ani jeden ze synů obou sousedek se z vesnice nehrne do města, kde by život byl sice pohodlnější, ale méně romantický. A tak si syn Milušky Kalinové kousek od rodné chalupy postavil nový dům a usadil se tu i s rodinou.

Možná byste tu malé děti ani nečekali, ale je jich tu šest. Ze sedmadvaceti trvale hlášených občanů to není špatné skóre. Jejich existenci na první pohled prozrazuje skluzavka u rybníka.

Potřeby Kajetína

Je jedním z počinů mateřské obce – Choustníka, pod který spadá ještě o něco větší Předboř. Ta se může pochlubit rovnou stovkou občanů. „Naší prioritou v Kajetíně je vyčištění obecního rybníka a oprava silnic, do kterých se investovalo naposledy v začátku devadesátých let. Jenže nám zatím nevyšla dotace, takže to musíme zkoušet dál. I samotná spoluúčast k dotaci je ale pro nás zatěžující,“ sdělil starosta Jindřich Komárek. K výčtu péče o malou osadu přidal ještě opravenou kapličku.

Na všechno tedy peníze nezbývají. Choustník má rozpočet sedm milionů a v letošním roce investuje v Předboři, kde se pro děti rodí zázemí na hraní.
„Já myslím, že se o nás Choustník stará celkem dobře, co potřebujeme, to tak nějak dostaneme. Většinou nám vyjdou vstříc, ale my toho moc nepotřebujeme. Trávu si tady posečeme sami a taky se společně postaráme o rybník,“ je Miluška Kalinová shovívavá k zastupitelům, které si v říjnu zvolili.

Jenže polepšit by se mohli určitě v aktualizaci webových stránek Choustníku. O osadách se z nich totiž nedozvíte ani slovo. Dokonce na nich nejsou ani pojmenované. Údaj se omezuje na strohou informaci, že k Choustníku patří dvě osady. A tečka.

A macešsky se úřad chová i v případě fotodokumentace. Pár snímků na stránce zachycuje opět pouze Choustník, skoro jako by Kajetín a Předboř ani neexistovaly a nežili tu žádní lidé.