Pražská, Budějovická, 9. května nebo Chýnovská. To jsou ulice pro Táboráky dobře známé. Dokážou ale turistům poradit i s méně „vykřičenými“ adresami? V redakci sedáme k mapě a v seznamu jedeme ulici po ulici, až narazíme na jednu hodně neobvyklou: Čečkovu nedaleko Píseckého rozcestí. To je ono.

Pak už zbývalo jen doladit parametry testu. Nakonec se shodujeme, že naším informačním zdrojem budou tři skupiny: lidé na ulici, městská infocentra a strážníci.
Když si v cizím městě nevíte rady, oslovíte prvního člověka, kterého potkáte. Udělala jsem to samé.
„Ne, tak to jsem opravdu nikdy neslyšel, ale mohla by to být ulice někde na Starém městě,“ posílá mě mladík, který, přestože je z Tábora, Čečkovu ulici nezná.

Ani se mu nedivím, v ulici, která má jen několik čísel popisných, kromě pekařství, veterinární ordinace a nonstopbaru nic jiného není.
Zkouším své štěstí dál. Oslovuji ženu ve středním věku, kterou má otázka v první chvíli zaskočí. Když však uvedu cíl své cesty, začíná se chytat.
„Tak říkáte, že by tam měla být veterina? Tak to by mohla být támhleta ulice u té křižovatky na Píseckém rozcestí, léta jsem tam chodila se svým psem. Že by se ale ta ulice jmenovala Čečkova, tak toho si nejsem vědoma.“

No sláva, kdybych byla obyčejnou turistkou, na místo bych už asi dorazila. Jenže já se svého „výzkumu“ nechci tak lehce vzdát.
Zapomenu tedy na směr, který mi paní správně označila, a mířím do infocentra. Tábor má dvě. Jako první mi padne za oběť to v hale vlakového nádraží.
V turistickém centru zavaleném mapami to pro ně bude hračka. Tady to budou vědět stoprocentně, domnívám se před vstupem. Jenže ouha. Odcházím s nepořízenou. Zato vybavená nafasovanou mapou s plánkem Tábora a brožurkou.

Zatímco v informačním centru na vlakovém nádraží na mě paní za přepážkou chvíli nechápavě hledí, s hořkostí polykám svůj špatný odhad o informovanosti v informačním centru. Tady mi s Čečkovou ulicí asi pšenka nekvete.

Pracovnice se nejdříve ujišťuje, zda mnou hledaná ulice v Táboře skutečně existuje, pak hledá spásu na internetu. Nechal ji ale na holičkách. Protože mi však chce nějak poradit, vybavuje mě na cestu již zmíněnými propagačními materiály. Normálně by mi zcela jistě dobře posloužily, za dané situace jsem ale očekávala, že mi třeba ulici na mapě paní sama najde.
Vydávám se tedy opět do táborských ulic.

Při cestě do druhého infocentra, které sídlí na Žižkově náměstí, doufám, že narazím na nějakého pochůzkáře, tedy strážníka na pochůzce.
Mám štěstí. Už po pár metrech potkávám policistku s jejím kolegou.
„Čečkova ulice je támhle za tím mostem,“ vysvětluje sebejistě strážnice a ukazuje na Blanické předměstí. Poté však znejistí a záchranu hledá u svého kolegy. Ten však jen pokrčí rameny. Takovou ulici v Táboře nezná.
Alespoň se ukáže, že vysílačka je spolehlivější než internet. A já už taky vím, že ji strážníci za pasem nenosí zbytečně. Policistka ji „tasí“ a zkontaktuje kolegy na služebně. Ti přesnou polohu Čečkovy ulice okamžitě identifikují, a tak mi strážkyně pořádku může s uspokojením odpovědět.
Bezva, turista by se mohl vydat do cíle své cesty. Ne však já.

Měla jsem namířeno do infocentra na náměstí, a svého itineráře se hodlám držet.
V Pražské ulici potkávám další dva strážníky. Nedá mi to a ještě jednou otestuji jejich znalost Tábora. „Čečkova ulice? Ta je za Jordánskou hrází, pěšky jste tam za chvíli, ale doveze vás tam i MHD,“ chrlí na mne vyčerpávající informace starší policista. Panečku, ten by mohl sedět v infocentru. Jeho kolega souhlasně přikyvuje a přidává ještě další vysvětlení, kudy mám jít. Jenže já ještě musím do toho infocentra. S díky za radu se loučím.
V íčku od mladé slečny dostávám bleskovou odpověď. A správnou.
Končím, balím. Svou misi jsem splnila.

MICHALA NOVÁČKOVÁ

Jméno ulici poskytl válečný hrdina Stanislav Čeček

Čečkova ulice se nachází v těsném sousedství náměstí Prokopa Velikého, směrem k Jordánu. Je pojmenovaná po československém válečném hrdinovi Stanislavu Čečkovi, který se narodil 13. listopadu roku 1886 v Lišně u Benešova. Po studiích v Táboře a vysoké obchodní škole v Lipsku vykonal Čeček dobrovolnickou vojenskou službu a v roce 1911 byl vyslán do Ruska jako zástupce firmy Laurin a Klement.

Ihned po vypuknutí války, již 29. srpna roku 1914, vstoupil v Moskvě do České družiny. Začínal jako prostý voják, postupně se zúčastnil řady bojových srážek a postupoval ve vojenské kariéře.

Jako první Čech byl vyznamenán ruským řádem sv. Jiří. V bitvě u Zborova v červenci roku 1917 velel dvěma praporům. Dne 2. září 1918 byl jmenován generálem a o rok později velel československým vojskům na Dálném východě ve Vladivostoku.

Do vlasti se vrátil 20. října roku 1920 a po absolvování válečné školy v Paříži působil v letech 1923 – 1929 ve funkci náčelníka vojenské kanceláře prezidenta republiky. Poté se stal přednostou leteckého odboru ministerstva národní obrany a nakonec velitelem 5. pěší divize v Českých Budějovicích. Zde také 29. května roku 1930 zemřel a urna s jeho popelem byla uložena v Památníku Osvobození v Praze.
V Čečkově ulici bychom dříve našli jednak odbočku elektrárny, ale především známý táborský oděvní závod B. Vondrák a bratr. Mohl se pyšnit úctyhodnou tradicí, založen byl již v roce 1876.

V polovině třicátých let minulého století vlastnili tuto firmu Bohumil Vondrák s chotí Emilií, Leopold Vondrák s manželkou Aloisií a Jan Macoun se svojí ženou Aloisií, kteří tehdy v domech s čísly popisnými 1193 a 1194 v Čečkově ulici žili.
Ve výrobě zde pracovalo 80 až 110 zaměstnanců. Hojné inzeráty v oné době nabízely pečlivou práci a solidní výrobu pánských a chlapeckých oděvů a dámských plášťů. Firma provozovala dvě prodejny v Táboře, výrobky vyvážela do Prahy a různých měst republiky. Tato situace trvala léta, i když později se v daných místech Čečkovy ulice nacházel oděvní závod Otavan. Jeho definitivní konec nastal s výstavbou zcela nové budovy Otavanu za Klokoty, která byla slavnostně otevřena 26. září 1974.

STANISLAV ZITA