Za zámečkem v Oblajovicích zahnete doleva směrem na Domamyšl a na místní poměry velmi slušná okreska vás zavede až do místní části obce Dolní Hořice, do Hartvíkova. V lese před osadou vám začnou vynechávat některé rádiové stanice. Neklamné to znamení, že nejspíš putujete na konec světa a do kraje, kde lišky dávají dobrou noc. V tom dobrém slova smyslu!

„Nám se tady žije dobře. Taky se o to snažíme, aby se nám tu žilo dobře. Vesnice drží pohromadě, děláme společně plno akcí. Je tu klid a moc hezky,“ míní hartvíkovský občan a zároveň místostarosta Dolních Hořic Štěpán Hladík.

Společenský rok Hartvíkova začne pomlázkou, pokračuje pálením čarodějnic, Dnem dětí, v létě se tu koná pouť, do toho si střihnou pár akcí místní myslivci a končí to mikulášskou nadílkou a společným Silvestrem. „A pokud někdo slaví narozeniny, pozve většinou celou ves. Źijeme tady pospolitě,“ dodává Štěpán Hladík.

V osadě žije osmnáct stálých obyvatel. V sezoně jich tu je i s obavyteli rekreačních objektů okolo pětapadesáti.
„Chataři a chalupáři zapadli, s nikým tu nejsou žádné problémy,“ tvrdí Štěpán Hladík.
Hartvíkov se může pochlubit i jedním slavným „lufťákem“. Není jím nikdo jiný než český výtvarník Kristian Kodet. Díky němu nespadl na hlavu místní architektonický skvost – fara. „Pan malíř má rozhodně velkou zásluhu na tom, že budova je opravená. Těžko by se na to jinak sháněly peníze,“ říká dolnohořický místostarosta.

Z brány místního hřbitova vychází hlouček lidí. „My nejsme místní, už tady jezdíme jen na hrob příbuzných, ale zazvoňte na faře. Žije tam malíř Kristian Kodet. Je moc milý, určitě vám otevře,“ navádí nás jeden z nich. A nemýlil se. Dostalo se nám opravdu vlídného přijetí. „Je to tu takové krásné místo, které se hned tak nenachází. My měli to veliké štěstí, že jsme ho našli. Je tu čtyřicet kilometrů lesa a božská příroda. Já jak mohu, utíkám z Prahy sem. Mám tady i ateliér, takže tady i pracuji. Jsme tady moc šťastní,“ podělil se s námi o svoje pocity malíř, který má úzký vztah i k Táboru.

Fara, kterou nechal umělec krásně opravit,prodávala farnost. Budova byla v katastrofálním stavu, ale nakonec se podařilo ji zachránit. „Je to takové ojedinělé místo. Přestože jde o faru, není přímo u kostela a nekoukáme z oken na hřbitov. Víte, co je ale zvláštní? Všichni kteří tady dělali, jako by měli pocit, že to dělají pro to božstvo, takže všichni odvedli svoji práci pořádně a možná i proto se to povedlo,“ připouští Kristian Kodet. Jedinou starost mu dělá přilehlá nemovitost, která chátrá a v brzké době může ohrožovat i statiku fary. „Zkoušel jsem to i odkoupit. Nechal bych to opravit sám. Majitel však o tom nechce ani slyšet, ale také nic nepodniká k nápravě,“ povzdechl si malíř.

Hartvíkov leží na jedné z tras sítě běžkařských cest, které tu vyznačilo občanské sdružení Polánka. Už druhou zimu jsou lyžotrasy udržované, pravidelně protahované a občas se na nich konají i závody. Na běžkách se však v okolí Hartvíkova jezdilo odjakživa.

„V lesích se jezdí na běžkách, co já pamatuji, akorát to nebývalo tak intenzivní. Tím, že se trasy pravidelně udržují a protahují, narůstá i počet lidí, kteří je využívají. Žádný problém s tím ale nemáme. Jediné, co chybí, je nějaké občerstvení. Tady na kopcích se s tím nikdo bohužel neuživí. Hospoda je otevřená až v Dolních Hořicích, ale je to dost daleko,“ usuzuje Štěpán Hladík, který se osobně podílí na prohrnování a údržbě tras. Sám se však označil za sjezdaře, kterému běžky tolik k srdci nepřirostly. Do Hartvíkova, odkud pochází jeho otec, se přistěhoval v roce 1992 z Tábora. „A už tady zůstanu. I na hřbitově. Doufám, že se nic nestane, abych to tady musel kdy opustit.“

První písemná zmínka o vsi Hertwicow se datuje do roku 1369. Ves se původně jmenovala Hertvíkov,což znamenalo Hertvíkův dvůr ,ale po staletí se jí neřeklo jinak než Hartlíkov. Až v roce 1920 byl název zákonem upraven na Hartvíkov. Dominantou vesnice je neorománský kostel sv.Petra a Pavla z let 1886- 1887 s přilehlým hřbitovem. Mnohem hodnotnější památkou je krásná pozdně barokní fara vystavěná v roce 1776. Na faru navazuje bývalá patrová budova školy založená v roce 1776. V sousedství kostela stojí bývalý hostinec datovaný do roku 1913. Vesnička si dodnes dochovala neporušenou, velmi malebnou strukturu je zasazena do překrásné přírody a obklopena lesy.
⋌Zdroj: www.dolnihorice.cz