Dům čp. 542 patří k nejstarším na původní Nádražní třídě, která tvořila hlavní tepnu Nového města. Nemovitost byla po léta v držení rodiny Košínovy. V prvních letech minulého století a ještě počátkem 20. let je jako majitel, tehdy již s adresou Třída československých legií, uváděna Marie Košínová.
Později dům náležel manželům Boženě a Jaroslavovi Košínovým, přičemž pan domácí byl zároveň vrchní berní tajemník v. v. V polovině 30. let čp. 542 spoluvlastnila Ludmila Saibertová, která zde bydlela se svým manželem Janem Saibertem, jinak ministerským radou v. v. u okresního finančního ředitelství.
V daném domě zajisté vždy panoval čilý ruch. Na počátku 20. století zde sídlil hudební ústav pana Štěpána Doubka. Ve 20. a 30. letech v něm žila a působila učitelka řečí Polly Ardeliano Christl. Tato poněkud exotická osobnost, kterou táborský adresář v roce 1935 uváděl pod jménem Pavla Christl-ová, byla jedna ze dvou soukromých učitelů angličtiny v Táboře, přičemž jako jediná žena ve městě vyučovala zároveň třem jazykům, totiž i němčině a francouzštině.
Dalším důležitým občanem domu čp. 542 byl obchodník Josef Postler s manželkou Ludmilou. Ve 30. letech každý Táborák věděl, že právě zde se nachází sklad a prodejna kvalitních šicích strojů značky Lada z nedaleké Soběslavi. A to zdaleka nebylo vše!
K Postlerům se dále chodilo pro velocipedy a především pro gramofony a gramofonové desky, též příslušenství a součástky k nabízenému zboží plně náležely. Samozřejmostí byly odborné a levné opravy, případně výměny starých strojů. Tisková reklama propagovala i výhodné splátky a desetiletou záruku.

Čas plynul, název Třídy československých legií se měnil na Victoria Strasse, poté na Třídu maršála Stalina, nakonec na Třídu 9. května. Podobně docházelo i ke zdejším proměnám majetkovým a v nabízených službách, což by ovšem vydalo na celou knihu. Samotní lidé si postupně zvykli na řadu novot, mimo jiné v obchodech „do vingle“ zabudované, kovově rámované výkladní skříně.

Snad proto relativně nedávno opět vzbudil pozornost dům čp. 542, tentokrát přímo svým novým vzhledem. Nebo snad „staronovým“? Zatímco mladí nad dřevěnými oblouky v přízemí spíše kroutili hlavou, starší generace hleděla s nostalgií. Někteří pamětníci s úsměvem vzpomínali na těžké chvíle nad rýsovacím prknem, když jim profesor na střední škole zadal jako úkol „výkladní okno“. Bývalí studenti takto svým způsobem projevili radost z návratu jistého staršího, osvědčeného a neprávem zapomínaného způsobu života. A takto si vlastně připomenuli i své mládí. Kéž by takovýchto či podobných návratů bylo v současném životě našeho města Tábora stále více. Vždyť zde může být nejen oko potěšeno.

Stanislav Zita