Výprava se konala sice jenom s pomocí fotografií, ale vyprávění, jež si delegátka připravila, všem živě ukázalo druhou stranu oblasti po jaderném neštěstí, které se v Černobylu stalo v roce 1986.

„Do zóny se dnes dá vcelku pohodlně dostat s cestovní kanceláří. Není to z nejlevnějších zájezdů, ale určitě bych to každému doporučovala," říká delegátka, která turisty po zóně provádí a ukazuje jim krásu přírody, kterou si podmanila opuštěná města.

Hlavní důvod, proč je zóna přísně střežena policií i armádou, je obava, aby se z oblasti nevyvážely kontaminované věci. „V Pripjati nenajdete snad už ani jediný radiátor. Rozkradli je, když ještě nebyla zóna zabezpečená. Smutné ale je, že všechny tyto věci jsou radioaktivní, a protože jsou na Ukrajině nedostatkovým zbožím, klidně takový radiátor pak dají dětem do pokoje, aby jim nebyla zima. Ty potom za dva nebo tři roky onemocní neznámo čím," poukazuje delegátka na smutné skutečnosti.

Na fotografiích, které si Michaela Bušovská připravila, viděli návštěvníci přednášky nejenom zpustlé a mechem porostlé budovy, lunapark a pomníky, ale i nový kryt, který má zakrýt celý čtvrtý blok elektrárny, ve kterém došlo k havárii. „Sarkofág, který je na místě již 30 let, už deset let přesluhuje. Nový kryt, jenž by měl vydržet sto let, už je dostavěný a ani muž, s kterým jsme mluvili a který pomáhal při jeho stavbě, nám nedovedl říci, z jakého materiálu přesně je. Každý den se lidé modlí, aby sarkofág ještě vydržel, než se umístí jeho nová ochrana. Ohromná kupole má přes 150 metrů na výšku a odstíní nebezpečnou radiaci z reaktoru," upřesnila Michaela Bušovská, zatímco promítala fotografie krytu, který byl vidět na kilometry daleko od samotné elektrárny.

Není tam mrtvo

To, že po neštěstí evakuovali obyvatele okolních měst a vesnic, z místa mrtvou zónu neudělalo. „Znám několik lidí, kteří tam bydlí, mají své domky a nikde jinde by žít nechtěli. Je to třeba pět lidí pohromadě tady, pak čtyři lidé jinde, je to různé. Žije tam také jedna žena, která zůstala sama. S nikým se nebaví, s nikým se nestýká a naprosto jí život v zóně vyhovuje. Rozhodně není pravda, že by bylo kolem elektrárny všechno mrtvé," vyvrací delegátka jeden z nejčastějších mýtů o černobylské oblasti.

Sama by tam totiž chtěla žít. „Kdyby mi někdo řekl, pojď, budeš tu žít u mě v mém domě, tak jdu hned," usmívala se mladá žena, která si od zóny dává na čas pauzu, právě kvůli vysoké dávce ozáření, již získala při provádění turistů. Rozhodně se tam prý ale hodlá vrátit.

Autor: Veronika Gigalová