Židovský hřbitov v Babčicích leží asi kilometr severně od této obce při polní cestě směrem na Dolní Světlou. Nachází se v blízkosti osady, nebo spíše několika samot, nazvaných Osikovec. Tady je hlášeno pouze osm adres a jen dva stálí obyvatelé. Jak uvádí správce majetku Židovské obce v Praze a Federace židovských obcí ČR společnost Matana, zastoupená Ivou Steinovou, je zdejší židovský hřbitov v pramenech uváděn také pod názvem Wosikovec, podle již zmíněné blízké usedlosti.

Různá fakta

Dostupné zdroje se rozcházejí v datu založení židovského pohřebiště. „Hřbitov byl založen roku 1845 v rámci židovské obce v Babčicích, která zde byla ustavena a založila také vlastní synagogu (dnešní číslo popisné 14)," uvádí Iva Steinová. Jiný zdroj založení datuje již na počátek 19. století, nejstarší pomník pak do roku 1841.

Josef Novák, starosta Vodice, pod niž Babčice spadají, o původu založení hřbitova zjistil další fakta. „Mnoho lidí o hřbitovu neví, není ani v seznamu a v knize o židovských hřbitovech, která nedávno byla u nás vydána. Kdy vznikl, pamětníci nepamatují, údaje o něm by se mohly najít v bývalé kronice Domamyšle. Ta je ale uložena v třeboňském archivu, ale podle údajů na pomnících nejstarší datum pochází z roku 1856," uvedl pro Deník. Cedulka na hřbitově řadí jeho založení mezi lety 1830 až 1841.

První zmínky o Židech v Babčicích pochází již z poloviny 18. století. „Jedna židovská rodina je zde doložena už v polovině 18. století a další se usazovaly i v okolních vesnicích. Do vzniku osikovského hřbitova pohřbívali v Pacově nebo na hřbitově mladovožických Židů v Bělči," vysvětlila Iva Steinová.

Nejstarším pohřbeným na zdejším hřbitově je Salomon, hebrejským jménem Zalman Schick. „Jeho rodina pocházela z Osečan u Sedlčan. V dospělosti Salomon působil v Těchobuzi jako nájemce vinopalny a zde také ve svých jednašedesáti letech zemřel," dodala pár faktů z jeho života Iva Steinová.

Jedinečný náhrobek

Starší pomníky jsou klasicistního typu a některé z nich zdobí symboly a ornamenty. Zvlášť zajímavý je náhrobek Salomonova hrobu, kde je vyobrazen biblický motiv jeskyně Machpela u Hebronu a smutečního dubu. „Tato lokalita je pro Židy mimořádně významná, byli v ní totiž pohřbeni bibličtí praotcové Abraham, Izák a Jákob se svými manželkami Sárou, Rebekou a Leou. Nejpozději od 17. století byla jeskyně Machpela zobrazována v dobových grafických pracích. Název Machpela v sobě obsahuje zdvojení nebo dvojnásobek, proto byla vykládána rabínskou literaturou jako dvojitá. Jako dvojitá jeskyně je také zobrazena na uvedeném reliéfu náhrobku v Babčicích, což je jediné dochované vyobrazení na židovských náhrobcích v Čechách a na Moravě vůbec," vysvětlila unikátnost a význam pomníku Iva Steinová.


Částečně poničený hřbitov byl v roce 1958 prohlášen kulturní památkou. „Asi v letech 1966-67 poslali Židé z Ameriky peníze na opravu hřbitova, udělali za ně nová vrata a střechu nad vstupní branou, ale zanedlouho byla vrata ukradena a ani tašky a prkna nenechali pobertové na pokoji," přidal starosta Josef Novák.

Hřbitov o rozloze 1200 metrů čtverečních sloužil jako pohřebiště pro Židy ze širokého okolí. To také potvrdil starosta Vodice: „Zemřelí Židé pocházeli třeba až z Lukavce, který je vzdálený asi 25 kilometrů, také z Těchobuze, Smilových Hor, Pojbuk, Domamyšle, Babčič a dalších."
Na hřbitově se podle odhadů nachází asi 150 pomníků, s převážně hebrejskými nápisy. „Nejstarší letopočet je asi rok 1856, nejmladší 1937. Starší pomníky jsou kamenné, nízko sazené v zemi, mladší jsou již z leštěné žuly. Ty jsou však poválené a rozbité vandaly, zatímco kamenné se rozbít nepodařilo."

Zimostráz a fialky

Celý hřbitov je porostlý zimostrázem a fialkami, které tvoří nádherný nízký koberec. „Zvláště na jaře to působí dojímavě vzhledem i vůní, tráva tam moc neroste," vyzdvihl kouzlo místa starosta. Hřbitov stojí za návštěvu, má příjemnou atmosféru a vidět je už z dálky, z kopce při příjezdu od Babčic.

Do konce 90. let 20. století hřbitov zarůstal křovím a náletovou vegetací. V roce 2005 začala jeho celková renovace, celý prostor byl vyčištěn a došlo i na opravu obřadní síně a poškozené zdi. Všechny náhrobky jsou situovány na sever v několika řadách.

Bývalá synagoga

V Babčicích je ještě jedna židovská památka, a to bývalá synagoga. „V Babčicích je pozůstatek bývalého židovského kostela a také školy. Posledním duchovním zde byl pan Vesecký z Domamyšle před 2. světovou válkou, po něm nějaký Pentlička. Za války byla většina zdejších Židů odvlečena do koncentračních táborů, kde zahynuli. Dnes zde není již žádný," konstatoval Josef Novák. V budově synagogy se nacházela i obecná škola s právem veřejnosti s německým vyučovacím jazykem.

Synagoga sloužila k bohoslužebným účelům jen do prvního desetiletí 20. století, poté se z její části přestavbou stala stodola a obytný prostor. Do určité míry se zachoval pouze exteriér, na průčelí je možné vidět známky vysokých oken. Dnes objekt stále stojí, a to v jihovýchodní části návsi poblíž obecního rybníka. „Asi v roce 1947 školu koupil J. Lhotka z Babčič, po jeho smrti ji vdova prodala zemědělskému družstvu a to v ní ubytovávalo své zaměstnance. V nynější době je ve velmi zchátralém stavu. Židům patřil i lihovar, taktéž v demoličním stavu, jehož majitelem je pan Malý z Vodice. Židé vlastnili i hospodu, jejímž pozdějším majitelem byl pan Kouba," vyjmenoval další zapomenuté stavby.

Nedostatek financí

Zuzana Beránková ze sekretariátu společnosti Matana nám poskytla fotografii z roku 1998, z níž je patrné, jak hřbitov vypadal v době po změně společenských poměrů. „To se Židovská obec v Praze teprve začala židovským památkám systematicky věnovat a zahajovala jejich postupnou záchranu a obnovu. Velká část prací, která s tímto procesem souvisí, není v důsledku nedostatku financí zdaleka ještě hotová," vysvětlila současnou situaci.

Údržba židovských památek a hřbitovů je náročná a je nutné se jí věnovat systematicky. Matana uvítá také každého dárce, který na obnovu finančně přispěje. Zuzana Beránková dále vyzývá k poskytnutí dat, informací a fotografií, neboť se snaží vytvořit historickou databázi židovských obcí a zároveň propojovat lidi.

Autor: Lenka Pospíšilová