Už to jsou tři roky, co jste se vrátil z Afghánistánu. Jak vzpomínáte na půlroční pobyt v provincii Logár?
Vzpomínky mám celkem pozitivní. Náročný byl především návrat zpátky do Čech. Je zvláštní, když se člověk vrátí po půl roce ze země, ve které se mísí středověk s moderní dobou, zpátky do civilizace. V Afghánistánu je normální, že lidé bydlí v chatrčích, nebo spí venku a žijí bez elektřiny. Přesto mají místní obyvatelé mobilní telefony, automobily nebo motorky. Životní podmínky bych však přirovnal spíše ke středověku. Když se pak člověk vrátí z takového prostředí domů, trvá nějakou chvíli, než se dokáže zase zařadit do života.

V čem se nejvíce změnil váš život během mise v zahraničí?
Především v organizaci celého dne. Na základně jsme byli půl roku zvyklí na určitý životní styl. Bylo přesně dáno, kdy dostaneme oběd nebo jaké úkoly máme plnit. Některé věci mi přišly snadnější, jako placení účtů, žádné vaření nebo praní prádla. Člověk se také naučil neřešit maličkosti. Získal jsem větší nadhled a vážím si více rodiny a svobody.

Jaký byl váš všední den na základně?
Plnili jsme různé úkoly. Naše četa měla za úkol bezpečně přepravovat civilní experty pracujících na různých projektech na podporu rozvoje provincie: pomáhali jsme se stavbou mlékárny, školy nebo vodohospodářských staveb. Pokud nebyl v plánu výjezd, dělali jsme na základně.

Jak jste trávil svůj volný čas?
Na základně bylo mnoho možností. Mohli jsme se dívat na televizi, být na internetu, jít do posilovny, knihovny, anebo si zaběhat. Já jsem trávil hodně času v posilovně, nebo jsem se s ostatními díval na různá videa na odreagování.

Získal jste nějaké důležité zkušenosti?
Z pracovních zkušeností si člověk ověří celou přípravu, z osobních hlavně pohled na celý svět a náhled na život. Naučil jsem se pracovat pod tlakem, být neustále soustředěný, pracovat s lidmi a v jiném prostředí. Mise byla náročná především v tom, že se jednalo o každodenní rutinu a stereotyp. Když člověk dělá jednu práci pořád dokola, ztrácí koncentraci. Pro mě byly důležité i ty osobní zkušenosti.

Říká se, že zahraniční mise je pro vojáka velmi náročná nejen fyzicky, ale především psychicky.
Tahle mise byla hodně náročná, především po psychické stránce. Když člověk plní určité úkoly delší dobu, časem otupí. Asi po čtyřech měsících u mě nastal zlom. Přestával jsem se soustředit na určité činnosti, jako například jezdit první v koloně. Požádal jsem velitele, abych při patrolách plnil odlišnější úkoly a bylo mi vyhověno, protože nejdůležitější je vždycky bezpečnost.

Měl jste strach?
Jelikož jsem na misi působil jako velitel, měl jsem strach dá se říci dvojnásobný. Pod mým přímým velením sloužilo sedm vojáků a já za ně zodpovídal. Strach jsem měl tedy především o ně, tím spíš, když tři z nich jsou ženatí a mají děti. Já jsem navíc patřil do skupiny, která jela vždy první, aby prozkoumala okolí a bezpečnost. Zodpovídal jsem tedy nejenom za lidi v mém týmu, ale cítil jsem, že mám zodpovědnost i za všechny ostatní.

Proč na vás vlastně útočí?
Ne každému se hodí, abychom tam pomáhali, třeba stavěli školy, aby místní lidé byli více vzdělaní. Jakmile začnou být vzdělaní, začnou přemýšlet jinak a začnou věci měnit. Ale pokud myslí jen jednosměrně a uzavřeně, věří všemu, co jim řekne autorita. Místní skupiny, například Talibán, nechtějí, aby si lidé rozšířili obzory. Inteligence a vzdělání jsou pro Talibán nebezpečné. Nejdůležitější je tedy lidi vzdělat.

Jak reaguje místní obyvatelstvo obecně na přítomnost vojáků?
Nejdříve si je nutné uvědomit, že většina obyvatel Afghánistánu je negramotná. Neumí číst, psát, nemají ponětí o tom, jak žije okolní svět. Kontakt s tamějšími lidmi závisí na místních představitelích, se kterými my komunikujeme. Ti mají vysvětlit lidem, že jsme tu proto, abychom jim pomáhali. Jsou oblasti, kde nás mají lidé rádi, a místa, kde je přijetí chladné. Nás obecně vnímali dobře. Naším cílem totiž bylo ochránit civilní experty, kteří realizovali a připravovali rekonstrukční projekty a celkově zlepšovali prostředí.

Českých vojáků si jak v Afghánistánu, tak v Americe velmi váží, na rozdíl od České republiky. Proč je tomu tak?
Snad to u nás není tak zlé, ale podle mě za to může malá propagace a nevědomost. Lidé nevědí, co tam děláme. Část veřejnosti si stále myslí, že jen bereme peníze ze státní kasy, a nevidí pozitivní věci, které v zahraničních operacích děláme. Myslím si, že peníze na misi, kde jsem byl, nebyly vůbec promarněné. Šly na dobrou věc, která pomohla.

Plánujete se na misi opět někdy vrátit?
Když by přišla nabídka, tak bych jel. Pokud si mě nějaký velitel vybere.

Jan Škola
Jan Škola se narodil v roce 1986 v Rokycanech a nyní dostudoval třetí ročník Fakulty ekonomiky a managementu na Univerzitě obrany v Brně.
V červnu 2009 se zúčastnil sedmiměsíční mise v Afghánistánu, přímo v provincii Logár. Slouží u 4. brigády rychlého nasazení, konkrétně u 42. praporu se sídlem v Táboře.
V misi zastával funkci velitele družstva. Působil v operačním týmu čítajícím asi třicet lidí, jenž doprovázel civilní experty na různá jednání nebo na místa budování staveb. 

Barbora Čunátová