Architekt Otakar Jankovec sice nepatří mezi čistokrevné táborské rodáky, ale do historie města se zapsal nesmazatelnou stopou. Kdyby před třemi lety nezemřel, oslavil by dnes 93. narozeniny.

Táborskou veřejnost proti sobě poštval „socialistickým" škrtem, jenž způsobil nevyčíslitelnou škodu. Z rozhodnutí architekta Otakara Jankovce šla v roce 1977 k zemi židovská synagoga, která u táborského pivovaru stála od roku 1885. Dnes ji připomíná alespoň pamětní deska.

I když mu jeho rozhodnutí většina obyvatel neodpustila, jeho nikdy nemrzelo. „Rozhodoval jsem podle vážných podkladů. Od 30. let byla mimo provoz a neměla o ni zájem ani židovská obec. Navíc v Táboře židé už nežili," trval si na svém v rozhovoru pro Táborský deník tři roky před svou smrtí.

V té době ho exstarosta Tábora Jiří Vaníček zastupitelům navrhl na udělení čestného občanství. Otakar Jankovec totiž za sebou nezanechal jen prázdné místo u pivovaru a tudíž pro Tábor nebyl jen bořitelem, ale také zachráncem.

Díky jeho odborné práci bylo pro budoucí generace zachráněno historické centrum Tábora, který se v roce 1961 zařadil mezi čtyřicítku měst v republice s městskou památkovou rezervací.

Po téměř desetileté práci na přípravě se v lednu 1969 realizace záchrany ujal Otakar Jankovec. V té době tu stálo 346 domů, přes sto stájí pro koně i krávy a dva ovčíny. S regenerací odborníci skončili až v roce 1990, to už ale bez Otakara Jankovce, jenž v roce 1984 odešel do penze.

Za celoživotní přínos pro památkovou rezervaci se v roce 1995 stal držitelem Ceny města Tábora. Čestného občanství se ale nikdy nedočkal, většina zastupitelů byla proti návrhu Jiřího Vaníčka. Křivdu necítil.

„Nevím, jestli moje působení je slučitelné s tak vysokým oceněním," připustil sebekriticky.

Jiří Vaníček za ním ale přišel už dřív, na počátku 90. let, kdy byl starostou. Nabídl mu, aby doplnil historii proměn Starého Města. Kývl a strávil na ní osm let, přesto katalog nedokončil. Nové vedení radnice totiž jeho dokončení zastavilo, takže dnes několik rukopisů už leží jen v archivu.

V osobním životě byl architekt nejvíce pyšný na manželku, kterou potkal při nasazení. Narodil se na Slovensku do smíšené rodiny, otec byl Čech, matka Slovenska. Když vznikl samostatný Slovenský stát, museli odejít.

Když po válce vystudoval fakultu architektury a stavitelství a měl nastoupit do zaměstnání, dostal na výběr: Nitra, Žilina, Tábor. Zvolil si husitské město, o kterém říkal, že nemá ošklivou ani periferii.

Na sklonku života se znovu pustil do rozsáhlé práce, když pro 70. výročí táborské nemocnice dal dohromady historii zdejších nemocnic. S dalšími třemi kolegy na ní pracoval více než rok.

Život Otakara Jankovce ukončil pátý červenec 2013, svůj vyměřený čas dožil v domově seniorů v Táboře. Za svého života se dočkal i vysokého ocenění své stavby: národní památkou se stalo kino v Havířově, na jehož návrhu pracoval s architektem Drozdou. Vzpomínal, že to vzbudilo velké pozdvižení, protože při zařazení kina mezi národní památky ještě žil.

V Táboře jeho práci nese Svíčka na Pražském Sídlišti a krematorium na Novém hřbitově.