Mráz a sluníčko. Přímo lukrativní zimní kombinace, při níž nešlo zůstat doma. Neodolala ani Taťána Urbanová s téměř dvouletou Nikolkou, kterou vzala na saních na menší kopec. Mají ho pouhých pár metrů za vlastním domem. Do Ústrašic se mladá maminka původem z Ukrajiny přivdala.

Po práci téměř po celé republice včetně Tábora tady v obci zakotvila natrvalo. Důvodem byl manžel, kterého tady poznala.
Ještě před narozením dnes již sedmiletého syna pracovala v lesní školce. Po mateřské tam nastoupila znovu, ale jen na krátký čas, protože ji opět povolaly mateřské povinnosti. Tentokrát s dcerou Nikolkou.

A co se jí v Čechách, které se staly jejím druhým domovem, líbi? Určitě příroda a lidé. I když ne vždy je vše růžové, ani v nejmenším si nestěžuje. Na to by prý neměla ani čas. Ač na mateřské dovolené, práce má dost. Doma ji zaměstnává hospodářství s početnýn zvířectvem.
„Babička podojí ráno, já večer a manžel v hospodářství pracuje hned, jak přijde domů z práce,“ říká Urbanová. To vše by ale za pohodlí paneláku nevyměnila. Jen kdyby z Ústrašic vyjel autobus o něco častěji než dosud.
„Syna do školy vozí každé ráno manžel cestou do práce do Sezimova Ústí a při zpáteční cestě ho vyzvedává z družiny,“ popisuje rytmus rodiny z malé vesnice.

Do nedaleké Plané nad Lužnicí se ale můžete vydat i pěšky. Mezi lesem a silnicí vede kvalitní chodník, který si Ústrašičtí na plánském pozemky sami vybudovali.
„Příští rok bychom chtěli tuto stezku pro pěší opatřit světly,“ spřádá plány na vylepšení ústrašický starosta Vlastislav Machander.
Kdo potřebuje základní potraviny, dobře mu poslouží místní samoobsluha. Na velké nákupy se ale jezdí do Plané nebo Tábora.

Jaroslav Frantík se v Ústrašicích narodil, a tak má dobrý přehled, jakým směrem se obec za desítky let posunula.
„Velkým přínosem je pro obec teprve tři roky starý vodovod. Do té doby jsme si museli vodu zajišťovat z našich studní,“ říká rodák z Ústrašic, kde si za posledních více než deset let našla svůj domov spousta nových rodin.
První novostavby začaly růst jako houby po dešti na kraji obce za křižovatkou ve směru na Skalici. Další jen o pár let později na kraji obce u výjezdu z lesa ve směru od Plané nad Lužnicí.

„Vykoupili jsme pozemky a ty nabídli lidem. První parcely jsme prodávali za 150 korun za metr, protože šlo jen o pozemkem bez sítí. Ty blíže k Plané už byly s infrastrukturou, proto stál metr čtvereční čtyři stovky,“ upřesňuje starosta.
Ve směru na Skalici na třiceti parcelách je postaveno nebo se staví dvacet domů. Další tři již obývané si majitelé postavili na pozemcích koupených od soukromníka. Z dalších třiceti parcel u lesa na Planou je už pouze pět dosud nezastavěných
Díky nově nastěhovaným se původní počet obyvatel, který se pohyboval kolem dvou stovek, rozrostl na současných 325 lidí. A další přibudou po zkolaudování nových domů.

Jeden z důvodů, proč je o bydlení v Ústrašicích takový zájem, je poloha obce mezi krásnými lesy. Když jimi projedete zhruba kilometr, už jste v Plané nad Lužnicí.

Podle Jaroslav Frantíka je stavební boom způsoben také přízninou cenou pozemků. „Lidé si je mohli koupit za slušnou cenu,“ zmiňuje politiku obce, kterou mezi sebe lákají nové obyvatele.
Na pracovní místa by je ale v takové míře přilákat nemohli. I když jeden větší podnik se tady přece jen nachází. Jde o státní podnik Mezinárodní testování drůbeže, který se zabývá chovem a kontrolou užitkovosti drůbeže, prodejem drůbeže a krmiv a výrobou krmných směsí. Ale ani tady už nepracuje tolik místních jako dříve.

„Dříve tady byla i chovná stanice býků,“ přidává ze svých znalostí Frantík, který už roky jezdí do práce mimo obec. Jako rodák nedá na Ústrašice dopustit. Ale vždy a všude je prý co zlepšovat. Hlavně že jim nechybí místo, kde se o tom všem dá diskutovat. K tomu dobře slouží místní hospůdka se sálem. V něm se během roku uskuteční několik zábav a plesů myslivců, hasičů i drůbežářů.
„Kromě toho je sál využívaný i sportovci, kteří zde pořádají turnaje v pingpongu, a ženami, které do něj chodí každou neděli cvičit,“ dodává Frantík.
V obci v posledních pěti letech zvýšili aktivitu místní hasiči. Vzhledem k původní nečinnosti už hrozilo, že budou muset skončit a obecní kasa by pak musela platit za požární ochranu sousedům.

Co ale trápí zřejmě všechny obyvatele, je problém se signálem všech operátorů.
„Nedá se odtud pořádně volat,“ stěžuje si Frantík. A podle starosty to vypadá, že ani v nejbližší době ke zlepšení nedojde.
I když plánů do budoucna tu mají dost, s výsledky předcházejícího volebního období je Machander spokojený.
„Podařily se nám čistička odpadních vod, vodovod i kanalizace, dodělali jsme komunikace k zastavěným parcelám,“ vyjmenovává akce, při nichž obec prostavěla téměř 40 milionů korun.

Historie. Ústrašice, kdysi též Oustrašice, leží asi devět kilometrů jižně od Tábora. Poprvé je obec připomínána v roce 1405, kdy ji držel Václav Tóma z Ústrašic. Další dochovaná zpráva pochází až z roku 1454, kdy v ní Přibík z Dobronic získal jakousi odúmrť.
V 16. století ves náležela rodu Kraselovských z Kraselova, z něhož bratři Václav, Zdislav a Mikuláš ji prodali Volfu st. Hozlauerovi z Hozlau, který pak Ústrašice připojil ke Bzí. Po něm ves držel jeho syn a následně vnuk Volf ml. Hozlauer, který zde pravděpodobně postavil tvrz. Tu pak s dvorem a vsí prodal svému bratru Petru Pavlovi ml. Hozlauerovi, od něhož roku 1616 celé zboží odkoupil Petr Vok Kořenský z Terešova.
Statek Ústrašice i ves s mlýnem koupil v roce 1630 Matyáš Karel František ze Šternberka a vše připojil ke svému bechyňskému panství. Od té doby také mizí zprávy o zdejší tvrzi. Od roku 1677 patřily Ústrašice k Želči. V držení Lobkoviců byly až do roku 1870, kdy je Karel Lobkovic věnoval své dceři Marii Markétě, hraběnce z Harrachu. V roce 1907 Otta Harrach prodal velkostatek v Želči i Ústrašice Františku Maškovi.
Ústrašická tvrz stávala v místech pozdějšího dvora, v jehož severovýchodním rohu bylo možno vidět nad sklepem klenutí – pravděpodobně její jediný pozůstatek.
Říká se, že z bývalého dvorského sklepa vede stará, dnes zasypaná podzemní chodba, ústící až u rozcestí silnice z Plané do Želče.
Hozlauerové z Hozlau byli starou českou rodinou německého původu, která pocházela z tvrze Hozlau na Chebsku. V jejich erbovním štítu, rozděleném pokosem i pošikem se střídalo červené a stříbrné pole. Nad přilbou pak byl zlatý snop coby symbol svornosti a hojnosti.
Předkové tohoto rodu se v druhé polovině 15. století přestěhovali více do vnitrozemí, zanedlouho jejich potomci zbohatli a rozdělili se do dvou větví. Jeden ze tři bratří – Volf starší – koupil na jihu vesnice Bzí, Štipoklasy a Ústrašice a stal se zakladatelem větve Hozlauerů ze Bzí.
Kdysi se obyvatelům Ústrašice říkalo Prameňáci. To proto, že zdejší muži se ponejvíce živili plavením dřeva po Lužnici a Vltavě až do Prahy. Byli to zdatní a otužilí muži. Měli své plavecké písně, kterými si zpříjemňovali namáhavou dřinu. Že nebyla právě nejlépe placena, o tom svědčí dobový popěvek: „Prameňáci jedou, chleba nemají, pod prameny vlezou, kůru žvejkají.“ Zdroj: www.ustrasice.cz

Pavlína Macelová