„Kubík, ale vy jste můj zástupce, vy jste tam na tý sokolský parádě byl a vy jste měl Hřebejka hlídat! Na každým kroku! Jako byste o něm nevěděl, co si s sebou přivez za hrůzy z Nymburka. To jste přece moh proboha čekat, že na oslavě, kde je pohromadě tolik ženskejch, se bude Hřebejk předvádět. Vždyť on tam byl vlastně jako doma. Pro něho ta zábava, to bylo něco jako jeviště,“ začetl se šéf pátračky nakrátko do obsáhlé písemnosti, která do podrobností popisovala sokolskou slavnost v Mirovicích, kde se někteří členové četnický pátračky nechali od pořadatelů ukecat a trochu se pozdrželi.
„Kubík, navíc tadu čtu, že pět svědků tý napadený sokolce tady potvrzuje, že jí Hřebejk na tu ruku schválně šláp. Mimochodem, o vás se v tom lejstru taky nepíše v superlativech.“

„Ale schválně je blbost, šéfe. Kdoví co viděli. Všichni byli už pořádně namazaný. Na ruku jí možná i šláp, to asi jo, ale jen proto, že ta dáma byla pěkně namazaná a zkoušela s ním taky sabráž.“
„Proboha, ženská? A sabráž? Kdo to kdy viděl? Kubík, ještě mi řekněte, že to bylo…,“ postavil se za stolem nadporučík Votruba jak bůh pomsty a štábní strážmistr Kubík zahanbeně kývl hlavou.

„Hřebejkovou šavlí ne, šéfe. Mojí. Zkoušeli to spolu naráz, kdo z nich bude rychlejší. Ta ženská tu flašku totiž vzala nějak divně. Musela ten špunt určitě minout. A jak se jí rozbila, tak s ní najednou začala na schodech padat. Hřebejk k ní zezadu přiskočil a tu flašku jí z ruky vyrazil, protože by si ji určitě vrazila do krku. No a přitom jí…“
„Přitom jí šláp na ruku. Panebože, proč mě trestáš takovým mančaftem? A co já mám teď s tímhle podělaným lejstrem udavačským dělat?“ odhodil šéf pátračky od sebe písemnost, jako by to byla kdovíjaká ohavnost a zahrozil přitom na dveře.
„To je přece stížnost, kterou musím okamžitě jako šéf pátračky řešit. Hřebejk, ty máš fakt kliku, že ležíš v tý v nemocnici. Jinak…“ zahrozil ještě jednou, a to už celou rukou.

„Nymburák jeden! Ještěže tam na tu kýlu šel bez šavle. A že tam jsou řádový sestry. I když v jeho případě…,“ chytil se šéf pátračky zoufale za hlavu a vůbec nezpozoroval, že se jeho zástupce nenápadně vytratil z kanceláře. Po chvilce se však nadporučík Votruba vzpamatoval a už opět vyvolával z kanceláře štábního strážmistra Kubíka. Ten z opatrnosti do kanceláře jen nakoukl mezi dveřmi.
„Jsem tady, šéfe, a jsem jedno ucho.“

„Kubík, tohle už od vás nechci nikdy slyšet. Víte proč? Od tý doby, co se na týhle četnický pátračce objevil strážmistr Hřebejk, je i pro vás už jedno ucho málo. Nemusím to doufám precizovat? Teď jděte a zajistěte auto. Projedeme se,“ nezapomněl si šéf pátračky strčit do kapsy saka nezbytnou krabičku viržinek a do pusy si dal na cestu jeden větší cucavý špalek.
„Protože má úžasná žena mi neustále klade na srdce: co můžeš, Votrubo, udělat hned, neodkládej na zítřek, tak jsem se, Kubík, právě poslechnul a vyrazíme do tý nemocnice za Hřebejkem spolu.“

„Hned teď, šéfe?“ dost se podivil štábní strážmistr Kubík a hodil okem na dvůr, jestli tam stojí služební auto.
„Jo, hned teď. Jednak uděláme dobrej skutek: předem neohlášeni překvapíme tím pádem strážmistra Hřebejka, a já ten vztek tam u něho ze sebe krásně dostanu. A taky se hned dozvíme, jestli tam Hřebejk náhodou ty pány doktory nezlobí,“ začal se Votruba šacovat, jestli má u sebe sirky, a když zjistil asi u páté kapsy, že je má, spokojeně pokýval hlavou.
„Po pravdě řečeno, Kubík, v jeho případě bych se moc divil, kdyby si páni doktoři na nic nestěžovali,“ přelétl šéf pátračky ještě jednou očima kancelář, jestli je vše zamčeno, a zavřel za sebou dveře.

Nemocniční pokoj chirurgie číslo dvanáct se už z chodby otřásal smíchy a šéf četnický pátračky, nadporučík Votruba, nemusel dlouho hádat, kdo za tím vězí. Hned jak otevřel dveře a pacienti spařili četnickou uniformu, jako když utne, a strážmistr Hřebejk se okamžitě na posteli chytil dřevěnýho madla a zkřivil obličej bolestí.
(Pokračování v pátek 22. 4.)

LADISLAV BERAN

Krimipovídky Deník tiskne se souhlasem autora, kterému tímto děkuje.