„Hřebejk, jenom proboha žádný divadlo. Na mě to neplatí. Mě tady řezali páni doktoři dvakrát, a tak moc dobře vím, nejen co je to klystýr, ale i co je to pooperační stav. Vás bych spíš teď tipoval na šantánovýho …,“ nedořekl Votruba větu, a to už se strážmistr Hřebejk bránil.

„Šéfe, já jsem se pravda smál, to jo, ale za to může támhle ten u okna. Voříšek je schopen rozchechtat i mrtvýho v márnici. V tomhle jsem opravdu nevinně. Pánové, tak tohle je můj zlatej stříbrnej šéf, jak jsem vám o něm tak hezky vyprávěl, a s ním jeho zástupce. Řek jsem to dobře, šéfe?“ snažil se být pacient Hřebejk žoviální, ale šéf pátračky ho okamžitě zchladil. „Kolikátej den jste, Hřebejk, po operaci? Čtvrtej, nebo pátej?“
„Pátej, pane nadporučíku. Určitě pátej. Já jsem byl na sále po něm,“ pohotově odpověděl Voříšek za Hřebejka a Hřebejkova výmluvnost byla najednou tatam.

„No, pátej. Sedmej den mi vyndaj teprv stehy.“
„Až sedmej? Simulante, já vám je, Hřebejk, vyndám teď a sám. A víte proč?“ zahřímal šéf pátračky a strážmistru Hřebejkovi to okamžitě došlo.
„Teď už to vím, šéfe. Za ty Mirovice, co ?“ začal se pomalu sunout z postele a vůbec to nevypadalo, že tu bolest hraje.
„Půjdem na chodbu, šéfe. Stejně jsem chtěl jít čůrat a na mě tady nemají bažanta,“ naznačil palcem a ukazovákem malý průměr a štábní strážmistr Kubík měl co dělat, aby se nesmál. To hřímání šéfa četnický pátračky bylo samozřejmě hrané, ale všem pacientům na pokoji najednou došla řeč a Voříškovi u okna i humor.

Jakmile se četníci dostali na chodbu a posedali si kolem stolu, strážmistr Hřebejk hned spustil.
„Šéfe, tedy narazil jsem tady na takovej parádní kriminální případ, kterej nám budou všechny pátračky závidět.“
„Hřebejk, hádám dobře, když vidím to vaše nadšení, že to máte od nějaký baby?“
„Šéfe, vy jste jasnovidec! Je to od baby. Ale je to fakt betonový. I když dost zašmodrchaný. Ale takový případy máte, šéfe, rád. Vy je přece umíte rozmotat.“
„Hřebejk, hergot, nelezte mi do zadku, víte moc dobře, že to nemám rád. Jestli je za tím ženská a bude z toho zase taková stížnost, jakou mám v šupleti ve stole a nevím si s ní rady, tak pěkně děkuju. Tak o co jde,“ sáhl šéf četnický pátračky do kapsy uniformy pro krabičku viržínek, ale Hřebejk ho včas zarazil.

„Šéfe, bacha! Tady se smí kouřit jen na prosektuře. Tam se může. Tam se dá sehnat i rum. Jinak, pokud jde o tu babu, tak mi křivdíte, protože tady jde jen o souznění dvou duší,“ dušoval se strážmistr Hřebejk a šéf pátračky se chytil za hlavu.
„Hřebejk, neděste mě. Čemu vy říkáte souznění duší, tak z toho já mám právě děsnou hrůzu. To na sto honů zavání zase nějakým manželským malérem a já vím, že už teď v Praze připravujou na Zemským velitelství inspekční auto do Písku.“
Nebojte se, šéfe, tentokrát do Písku nepojedou. Nebudou mít důvod. Tahle panička, se kterou jsem se tady úplně náhodou seznámil, ta si určitě stěžovat nebude. Tam totiž vládne v manželství spokojenost, a hlavně jistota. Navíc tahle dáma umí držet jazyk za zuby. Hrob je proti ní ukecanej frajer,“ zvedl strážmistr Hřebejk dva prsty k přísaze a šéf pátračky nakonec rezignoval.
„No dobře, Hřebejk, tak poslouchám. Hoří to?“

„No, hoří a nehoří. Už je to dost stará záležitost. Řek bych dobře tři čtyry měsíce. Ale jde o slušnej majlant. Vzpomínáte si na tu sebevraždu starýho Amerikána? Myslím tím Standu Kokštejna? Hodil si to tenkrát v lese u prachárny. Narazila tam na něho už dost pozdě v noci vojenská patrola. Chtěli dokonce na něho střílet, protože jim neodpovídal a nechtěl zaboha sejít z tý stráně dolů.“
„Hřebejk, to si snadno vzpomenu, protože jsem ho sám z tý břízy odřezával. Slušnej sebevrah. Napsal dvoustránkovej dopis na rozloučenou a nepřidělal nám tak práci. Je v tom snad něco novýho?“ (Pokračování zítra.)

LADISLAV BERAN

Krimipovídky Deník tiskne se souhlasem autora, kterému tímto děkuje.