O sebevražedným pokusu služebný Karličky Vostřákový se dozvěděli na četnický pátračce až od ošetřujícího lékaře z nemocnice, kterej měl za povinnost tuto událost hlásit. Mezi řečí se jen tak mimochodem zmínil o tom, že nebýt strážníka Petráka a doktora Kašiče měl by hrobník Karvan o práci zaručeně postaráno. Pan doktor samozřejmě netušil, že hrobník Karvan si před necelým měsícem zadělal při kopání hrobu na pěknej zápal plic a místo něho „hostoval“ na hřbitově u svaté Trojice jeho kamarád Vincent Florián. Zrovna ten, kterej se po každým kšeftu namazal v hospodě u starýho mostu a tvrdil pak o sobě místním štamgastům, že to malý sympatický náměstíčko mezi Heydukovou a Nerudovou ulicí, za který by Strakoničáci dali nevímco, kdyby aspoň takový měli, se jmenuje právě po něm.

Do nemocnice na prošetření případu poslal šéf četnický pátračky zkušenýho vrchního strážmistra Čípa a vrchního strážmistra Šrámka, kteří mu ani ne po hodině v kanceláři hlásili, že služebná Karlička Vostřáková bude naprosto v pořádku a to malý, který nosí pod srdcem a kvůli kterýmu zřejmě skočila do Otavy, taky. Horší už to ale bude s otcem dítěte, pekařským pomocníkem Pepou Macháněm, na kterýho Vostřáková ve slabý chvilce práskla, že se svým bratrem, kterej už párkrát pobýval na Borech a v českobudějovické věznici, vykradli před několika dny Cafourkův mlýn, toho času v konkurzu, kde zcizili větší množství klínových kožených řemenů, který prodali mlynáři do Milenovic.

„No vidíte, pánové, i mistr tesař se někdy utne. My pořád cikáni, cikáni, určitě v tom má prsty Bagrova banda, nebo banda Růžičky, a oni nakonec Macháňové z Jihru. Mýliti se je lidské, říká vrchní soudní rada Žlábek, a proto se těm, co jsme je podezřívali, v duchu omlouvám. Ale ne nadlouho, protože možná, že už touhle dobou nám někde něco kradou,“ vrátil se nadporučík Votruba okamžitě do tvrdý reality, která byla bohužel pravdou pravdoucí, a už zase udílel rozkazy.
„Takže, Šrámek s Čípem sofort pro ty dva darebáky do Portyče, než ten Cafourkův mlejn rozeberou do základů a nebude co konkurzovat,“ poslal oba vrchní strážmistry na další šetření a ponořil se do roztříděný pošty, kterou už měl delší dobu před sebou na stole.

Za vrchním strážmistrem Čípem se ještě dveře kanceláře šéfa četnický pátračky nezavřely a už se z ní ozývalo hlasitý nadávání a volání na štábního strážmistra Kubíka, kterej okamžitě věděl, kolik uhodilo. Proto nebylo divu, že se mu taky do kanceláře šéfa pátračky moc nechtělo. Když se ale ozvalo jeho jméno potřetí, a to velice důrazně, vešel. Nadporučík Votruba, hned jak ho spatřil mezi dveřmi, na něho spustil.

„Kubík, vy jste opravdu pořád můj zástupce? Vidíte, jak to ve mně bublá? Kdybych byl opravdu nějakej sprosťák, jako že nejsem, tak řeknu, Kubík, doprdele, co to má znamenat! Co o tom průšvihu Hřebejka víte? Čet jste to?“
„Jo, čet, šéfe.“
„Až do konce?“
„Až do konce. To popůlnoční šplhání na laně v sokolovně o pět lahví šampusu, tak to je, šéfe, pravda. Na bradla, který navrhoval Hřebejk, ale vůbec nedošlo, protože ta dáma měla sukni a výmyk byl tedy pasé ze stejných důvodů. Ovšem ta ukázková sabráž všech vyhranejch šampusů četnickou šavlí před hospodou, to je, šéfe, bohužel pravda,“ odmlčel se dramaticky zástupce šéfa pátračky a až po chvíli pokračoval. „Tam šlo vyloženě o četnickou čest. Od tý dámy to byla výzva. Tam fakt, šéfe, nešlo couvnout. Ale tu zlomenou ruku, tu už si ta pisatelka vymyslela. Teda zlomenou ji asi možná má, ale ne od Hřebejka. Co vím, tak z těch schodů slítla sama. Ale až poté, co vypila skoro sama jednu láhev jabčáku. Udělala ze sebe haura a tvrdila, že nějaká láhev limonádičky nemůže statnou sokolku, která cvičila na sletu v Praze, porazit.“ (Pokračování zítra)

LADISLAV BERAN

Krimipovídky Deník tiskne se souhlasem autora, kterému tímto děkuje.