„No, s tou sebevraždou určitě ne, šéfe, ale jinak jo,“ zatvářil se Hřebejk tajemně a bylo na něm vidět, že si svýho šéfa jaksepatří vychutnává a čeká, až se ho zeptá, co vlastně novýho zjistil. Čekal zbytečně, protože šéf pátračky byl neuvěřitelně trpělivej.

„Dobře, budu pokračovat. To, že byl Standa od roku devět set sedm v Americe, to se v Písku vědělo. Proč tam šel, tak o tom se vedly prej tady dost dlouho dohady. Nakonec se zjistilo, že to snad bylo kvůli nějaký ženský, která s ním údajně čekala děcko.“
„Tak to bylo. Jenže ta, když se Kokštejn vrátil, tak už byla rok mrtvá,“ skočil do řeči Hřebejkovi neukázněný zástupce šéfa pátračky, štábní strážmistr Kubík, a Hřebejk na to kývl hlavou.

„No a právě o toho, jak vy říkáte, Kokštejna, kterýho já tady ještě až tak moc nepamatuju, tak o toho právě jde. Kolik si toho tenkrát Amerikán přivez, tak o tom prej kolujou jen dohady. Málo toho asi nebylo. Ví se, že koupil ve Vodňanech dům. Spíš tedy domek. Ale zřejmě ho to pořád víc táhlo do Písku, tak ho tam pronajal a nakoupil kolem Písku nějaký pozemky. A taky půlku domu Na Převorce.“
„Což o tom se přece ví,“ ozval se pro změnu šéf četnický pátračky a na to právě strážmistr Hřebejk čekal.
„To jo. Ale už se neví, šéfe, že mu ještě pořád zbylo spousta peněz. A taky dolarů, bez kterejch nedal ani ránu. Rád se s nima vytahoval. Přitom se bál je dát do banky, protože v Americe v devětadvacátým zažil „černej pátek“ a přišel údajně o fůru peněz.“
„Hřebejk, to je sice hezký, ale pořád z vás zatím nevypad ten slibovanej kriminální případ. Tak už to hergot nedělejte napínavý a vybalte, o co vlastně jde. Mně tenhle nemocniční smrad totiž nedělá dobře na žaludek. Kouřit se tu nikde nesmí a …“
„No a teď přijde, šéfe, konečně to hlavní. Ta paninka, se kterou jsem se tady tak trochu malinko sblížil, ale ve vší počestnosti, se dala na vdovce. A tři malý děti. Jinak je tady s rukou, strčila ji do řezačky. Městská holka,“ hodil strážmistr nenápadně hlavou na zavřenou jedenáctku, z níž vzápětí vyšla ta, o který šla zrovna řeč. Naštěstí si to ale namířila k záchodům.

„To byla zrovna ona, šéfe. Jde si na hajzlík dát šluka. Právě ta si to nějakou dobu, než se dala na toho vdovce a jeho děti, rozdávala s jistým pomocným hrobníkem Floriánem, kterej se jí ve slabý chvilce svěřil, že by si ji klidně i vzal, že má doma slušný prachy ve strožoku, kde má dokonce i dolary. Hovořil prej o sto padesáti tisících a tisícovce dolarů. Když se ho Tonička, teda paní Zmrhalosová ptala, kde k tolika penězům vůbec přišel, ukázal prej přes řeku na márnici u svatý Trojice a řek prej: „Přece s takovejma prachama nepošlu Amerikána pod zem“, odkašlal si Hřebejk, a když zjistil, že má ochotné a napnuté posluchače, udělal dramatickou pauzu a pokračoval až po chvíli.

„Tonička totiž s tím hrobníkem chodila randit na ostrov. Zkrátka a dobře, ten syčák Florián okrad nebožtíka,“ symbolicky si odplivl pod stůl strážmistr Hřebejk a šéfovi pátračky neušly jeho těkavý pohledy k záchodům, kde zmizela paní Tonička.

„Hergot, šéfe, to cigáro by bodlo. To bych si dal taky,“ hodil Hřebejk zálibnej pohled k záchodům. „Kdepak, Hřebejk, cigárko ještě počká. To si s Toničkou dáte, až odejdem. Co mi k tomu ještě můžete říct? Zatím mi to celý připadá jako románovej příběh z červený knihovny. Jestli je to nějakej opileckej žvást, tak by se z toho mohla vyklubat moc velká ošklivost. Předpokládám, že nebudete chtít paní Toničku do toho tahat, když vám to tady tak hezky vyžvanila?“
„Ježíšmarjá, ani nápad, šéfe! Ten její by ji zabil. Je to chlap jako hora a hroznej raplouš. Já, když jsem ho tady potkal na chodbě, tak jsem si myslel, že jsem potkal pohádkovýho obra. Nekecám. Jo, a taky mi Tonička řekla, že ten Florián jí vyžvanil, že kabát toho Amerikána měl dole udělanou takovou speciální kapsu z voskovýho plátna.“

„Jo, tak o tý, Hřebejk, něco málo vím. Tu prej si nechávali dělat všichni, co se vraceli z Ameriky domů. Měli v ní doklady a schovaný peníze. Z toho voskovýho plátna se dělala proto, aby se ty prachy náhodou cestou nepromáčely. Na to prej tam přišel jeden českej krejčák. Zlatý český…,“ nestačil říct šéf četnický pátračky, když se strážmistr Hřebejk začal na židli kroutit, že si musí odskočit na záchod.

„Šéfe, je mi to trapný, ale já už to fakt nevydržím. Navíc musím využít toho, že je tam teď paní Tonička. Ona je to hrozně obětavá ženská, a jak může, tak bližnímu svému ráda pomůže. Ta měla být řádovou sestrou! I když pro klášter by jí bylo zase škoda. Ale i tak je to světice, pánové,“ zatvářil se strážmistr Hřebejk až tragicky útrpně, ale lišácky se vzápětí zasmál. (Pokračování v pátek 29. 4.)

LADISLAV BERAN

Krimipovídky Deník tiskne se souhlasem autora, kterému tímto děkuje.