Uprostřed bojů si vysnil svoji příští živnost

dětství provozoval řemeslo. Společně obcházeli statkáře v okolí, v noci přespávali v ratejnách nebo maštalích a spravovali, co bylo potřeba. Nic, co by se Františkovi zamlouvalo i do budoucna.

Odešel bojovat za Rakousko – Uhersko a uprostřed bojů si plánoval svou další životní cestu. Kolem něj umírali i daleko mladší spolubojovníci, nejednou se díval smrti zblízka do očí, sám si ale nechtěl připustit, že by se nevrátil domů živý. Dal si slib, že jestli válku přežije, ožení se a bude žít jinak než dosud. Dodnes si o všech jeho plánech a myšlenkách mohou přečíst jeho potomci.

Z deníků dostávají reálný obraz první světové války se všemi jejími hrůzami a útrapami, s nedostatkem jídla, dlouhými pochody, nedostatečnou hygienou, zraněními, bolestmi. Rodina se dočte, že jejich děda František Hejný přemýšlel, jak se dostat oficiálně domů: sebezranění bylo jízdenkou. Plánoval, že si prostřelí nohu. Už si připravil i bochník chleba, který měl zachytit střelný prach, a střelil. Jenže puška se zasekla a rána, kterou uslyšel, pocházela z blízkého sudu, na němž v tu chvíli praskla obruč. František Hejný to považoval za pokyn shůry, o zranění už nepřemýšlel a na straně císaře Františka Josefa bojoval až do konce války.

Z Ruska až do Itálie

 Začal v Rusku, skončil v Itálii. Když se vrátil do Malšic, oženil se, v roce 1922 se mu narodil první syn a začal podnikat. „V domě, ve kterém dodnes  bydlíme, postavil sedlářskou dílnu a statkáři už museli chodit za ním, už je neobcházel. Taky si udělal zkoušky z němčiny, aby mohl obchodovat se  světem, už tenkrát říkal, že se musíme dostat do světa," upřesňuje cestu k úspěchu jeho snacha Věra Hejná.

 Otec jejího manžela se narodil v roce 1888 a pocházel z velmi chudých poměrů. Jeho rodiče přivedli na svět celkem sedm dětí, jenže tři brzy po  narození zemřely, o dalšího syna přišli, když mu bylo jedenáct, tak zůstaly už jen tři, včetně Františka. Z nich žije už jen jedna dcera.

 Co si František Hejný v boji předsevzal a zapsal, za dva mírové roky se stalo skutečností: založil firmu. Mladší vnučka Jarka Helclová se pustila  do přepisování deníků, čímž se rodině dokresluje sto let starý příběh, kdy muži opouštěli rodiny, bojovali v cizích zemích a snili, což je udržovalo při  životě.

 Popsal mobilizaci

 „Detailně popsal i mobilizaci, že odcházeli plni nadšení a naděje a že záhy přišlo rozčarování. Zapsal si: „Odcházeli jsme v nejlepším rozkvétání síly,  ale tato čtyři léta nás degenerovala skoro na starce. Bláhové sny tím krásným mládím opředené, zmizely," čte ze zápisků starší vnučka Věra  Skaláková.

 František Hejný zemřel, když Jarce Helclové bylo čtrnáct let. „Byl to naprosto úžasný člověk, mám na něj krásné vzpomínky. Ale o válce moc  nevyprávěl, byl spíš nábožensky založený, takže nám raději vyprávěl pohádky," říká ředitelka jeho malšického podniku.

 Věra Skaláková si od dědy občas nějakou válečnou historku vyslechla, svým vyprávěním ji zavedl přímo do středu válečného pole.

„Pamatuju si, jak mi vyprávěl, že je vozili po zákopech a při jednom útoku vedle něj zastřelili jeho kamaráda. Poslední, co prý vykřikl, bylo Meine Mütterchen! (moje maminko). Jako malé holce mi bylo tenkrát hrozně divné, proč to říkal německy, když to byl dědy nejlepší kamarád. A taky jsem nechápala, kde to byl, že tam na ně stříleli."

Podnik v roce 1948 komunisté znárodnili, František Hejný mu ale mohl dál šéfovat. V roce 1991 se Chirana privatizací dostala zpět do rodinných rukou a vrátila se i k původnímu názvu Hema.

Toho se ale její zakladatel již nedožil.

Umístit pomník nešlo bez emocí

Malšice – Katolický farář Alois Sassmann má v ruce výpisky Josefa Überhubera, který se pustil do hodnocení pomníku padlým. Autora nechválil.

„Je svým námětem nevkusný a provokativní. Představuje nahou dívku obhroublých forem a nehezkých rysů obličeje. Je to potomek adamitů," napsal ve své zprávě.

O stavbě pomníku se rozhodovalo v roce 1925, za místo vybrali prostor na náměstí, asi deset metrů před sochou svatého Jana Nepomuckého. Jenže to se nezamlouvalo věřícím, kteří viděli, že přístup ke svatému budou mít stísněný a problém nastane především při májových pobožnostech.

„Proto o umístění památníku hlasovali. Ale tato varianta těsným rozdílem zvítězila a sochař Dušek, který pomník dělal, se pak vyjádřil v tom smyslu, že do obecního zastupitelstva bylo zvoleno patnáct blbců, kteří ničemu nerozumějí, protože pomník to opravdu zkazí. Postavila se tedy protilidová strana, která tvrdila, že jde o útok proti víře a církvi a že je to stejné, jakoby postavili sochu do vchodu kostela," přibližuje farář okolnosti stavby pomníku obětem války. Sám názor o útoku proti církvi nesdílí, podle něj šlo tehdy jen o vyhrocení situace.

„Nakonec ho chtěli umístit před školu, jenže to zase učitel Pelikán namítal, že ho budou žáci otloukat. Pak se dohodlo, že sochař Dušek na náměstí najde nové místo, které není deset metrů od Jana Nepomuckého, ale asi třicet," dodává Alois Sassmann.

Uctění památky padlých nemělo tedy v Malšicích hladký průběh, dnešní obyvatelé ho už ale moc nepamatují. „Ptal jsem se i starších lidí, ale nepamatují si, takže jsem čerpal ze zápisků toho Josefa Überhubera. Jeho pozůstalost se dostala do ruky jedné zdejší rodiny, a protože jsem připravoval knížku o Malšicích, poskytli mi je," vysvětluje farář, jak oživil atmosféru vzniku památníku.