Když se malšičtí školáci vrátili po prázdninách do školy, našli ji změněnou k nepoznání. Stála před ní nová rampa pro vozíčkáře, uprostřed budovy zase nový výtah. Volné prostory pod jídelnou, tedy bývalá varna, se zas proměnily v jazykovou učebnu, dílny, keramickou dílnu a cvičné kuchyňky.

„Navýšili jsme totiž kapacitu ze sto devadesáti na dvě stě dvacet dětí a už jsme nesplňovali hygienické podmínky. Proto jsme vybudovali také nové toalety i pro vozíčkáře," vysvětluje ředitel školy Pavel Klíma, proč k rekonstrukci školy došlo.

Bezbariérové školy• Jedinou bezbariérovou základkou je škola v Malšicích. Na Táborsku mají i jiné školy částečně bezbariérový vstup do školy, například Zborovská a Helsinská v Táboře. Ze středních škol patří mezi bezbariérové gymnázium v Soběslavi a táborská průmyslovka.

Už během oprav spodního patra se obec rozhodla zrealizovat myšlenku na bezbariérový vstup a výtah ve škole. „V Malšicích totiž dokončuje dům rodina s postiženým chlapcem, který s největší pravděpodobností nastoupí na naši školu," upřesnil.

Zřízení podobného výtahu je ale velkou investicí a ne každá základní škola na Táborsku by měla to štěstí, že by její náklady částečně pokryl grant od Jihočeského kraje jako právě v Malšicích.

Proto jsou v okrese už jen další dvě bezbariérové základky, a to s omezením. Podle Markéty Brtnové z odboru školství v Táboře jsou ale na vozíčkáře připraveny i další školy. „Ve zdejších starých školách jsou samé schody. Jedině školy Zborovská na Pražském Sídlišti a Helsinská na Sídlišti nad Lužnicí mají bezbariérovost trochu vyřešenou. O ní to ale jen není. O vozíčkáře se tady zvládne postarat každá škola," myslí si.

Podle Markéty Brtnové jen na samotném výtahu a bezbariérovém vstupu do školy nezáleží. Důležitý je především přístup pedagogického sboru a hlavně spolužáků k hendikepovanému dítěti.

„Pro děti je přítomnost takového spolužáka ve třídě jen přínosem. Naučí se chovat se slušně a se soucitem k někomu, kdo neměl takové štěstí a nenarodil se tak zdravý jako oni. Dala bych ruku do ohně za to, že každý z ředitelů na místních školách by udělal vše proto, aby takovému žákovi studium co nejvíce ulehčil. A není to jen o penězích a výtahu. I starší spolužáci mohou svému hendikepovanému kamarádovi pomáhat s přesunem ve škole," myslí si Markéta Brtnová.

Jak dále podotkla, školy často řeší situaci pouze jednoho hendikepovaného žáka, jemuž ale vždy vzdělávání zajistí. „V minulosti už na Zborovské studovalo jedno hendikepované dítě a to bylo ještě v době, kdy bezbariérový vstup neměli a bez problému si s ním poradili," vzpomíná Markéta Brtnová.

V posledních čtyřech letech, kdy této největší základce na Táborsku šéfuje Petr Vašíček, ale dítě s hendikepem nenastoupilo. Jak přiznává, bezbariérovost u nich má své rezervy. „V rámci rekonstrukce školy jsme udělali bezbariérový nájezd do bývalé páté základní školy, nebo jak teď říkáme, do pavilonu A. Pak se lze pohybovat v přízemí, ale do budov B a C vedou schody a je tam obtížný přístup. Máme třípatrovou školu. V rámci rekonstrukce se na tyto pavilony s bezbariérovostí zapomnělo," uznává Petr Vašíček.

Gymnázium Soběslav

Ani většina středních škol na Táborsku není plně přizpůsobena pro vozíčkáře, s výjimkou dvou táborské průmyslovky a soběslavského gymnázia.

V Soběslavi vznikla nájezdní plošina u vstupu do školy a výtah uvnitř školy v roce 2004, kdy sem nastoupila hendikepovaná dívka ze Soběslavi. „Rampa a výtah tehdy vyšly zhruba na třičtvrtě milionu a zafinancoval ho zřizovatel, tedy Jihočeský kraj," uvedl ředitel školy Petr Lintner s tím, že od té doby do školy žák s tak vysokým stupněm fyzického postižení nenastoupil.

V současné době výtah na gymnáziu používají zejména studenti, kteří přijdou k úrazzu a zlomí si například nohu. Stejně tomu je i v další bezbariérové střední škole, v táborské průmyslovce.

Průmyslovka v Táboře

Tady mají bezbariérový vstup od roku 2009. „Před naší školou vystupuje z úrovně ulice nájezdová rampa a po mírně šikmých plochách by vozíčkář vyjel do školy. Uvnitř máme výtah, který by ho dovezl do vyšších pater. Vozíčkář by se pohodlně dostal i do jídelny a tělocvičny, kde jsou další plošiny," uvedl zástupce ředitele školy Roman Bernát s tím, že celá škola je hendikepovaným studentům plně přístupná. „Teď jsme dokončili také bezbariérový přístup k domovu mládeže, kam se dá dojet přes dvůr, protože je tam opět najížděcí plocha.

Zdejší průmyslovku ale doposud žádný hendikepovaný žák nenavštěvoval, výtah proto používají zejména při závažných úrazech. Takových je ale podle Romana Bernáta jenom minimum.

„Jednou se stalo, že jej využili i záchranáři, když nám tu jeden žák při vyučování zkolaboval," vzpomíná Roman Bernát.

Autor: Kateřina Šímová