Pocházíte ze Zlína, z oblasti, kde se střetávají dva folklorní regiony – slovácký a valašský. Který z nich se vám nejvíc dostal pod kůži?
Valašský. Už jako malý kluk jsem chodil do dětského kroužku Valášek a hodně mě to bavilo.

Porovnám-li to ale s dětmi třeba tady z Táborska, je dost neobvyklé, když si oblíbí folklor a ještě se mu aktivně věnují.
Ano, tady to tak převážně je. Ale na Moravě je pořád folklor slyšet. Děti jsou s ním ve styku odmalička, i ve městech. Vidí, že folklor hrají třeba i jejich rodiče a že se jim líbí. U nás doma to bylo taky tak. Dědeček hrával moravské písničky na mandolínu. Pocházel z Podluží a netuším, jak se tam dostal právě k mandolíně, ale tím to bylo zajímavější. Tatínek od něj ledasco přebral, naučil se na kytaru a zpíval mi lidové písničky před spaním.

Byl u vás doma někdo profesionálním hudebníkem?
Ne, všichni muzicírovali pro radost. A snad díky tomu mě do hudby nenutili. Když jsem se učil na housle, neslyšel jsem příkazy jako: Musíš hrát tolik a tolik hodin denně.

Kdo vám dal prvně do ruky housle?
To už si nevzpomínám, ale bylo to v lidušce (bývalá lidová škola umění, dnes základní umělecká škola, lidově zvaná hudebka, pozn. red.). V sedmi letech mě tam tatínek zavedl, podívali se, jaký mám nátisk, jaké prsty, ruce a rozhodli, že budu hrát na housle. To se mi líbilo, protože doma jsme měli spoustu gramodesek s cimbálovkami, kde někteří primáši předváděli na housle neuvěřitelné kousky a já z toho byl jako u vytržení.

Takový zájem musel potěšit vašeho učitele.
Učitelku. Jmenuje se paní Dana Holešínská. Co se týká folkloru, osvícená bytost. Když jsem jí v jedenácti letech řekl, že bych chtěl jít hrát do cimbálovky, dovolila mi to, a dokonce z toho měla radost. Nasměrovala mě, do kterého souboru bych měl nastoupit.

Řekl jste, že vám to dovolila? Já myslel, že na Moravě by to udělalo radost každému učiteli.
Kdepak. Alespoň v dobách, kdy jsem na housle začínal. Učitelé z takového hraní většinou nemívali radost, zvlášť u žáků, o kterých si mysleli, že by mohli pokračovat na konzervatoři. Obecně se totiž ví, že profesoři na konzervatoři nechtějí, aby se studenti „kazili" v cimbálovkách.

Ale vždyť to přece musí být přednost. Takový student pak třeba mnohem lépe ví, jak hrát Janáčka nebo Aloise Hábu…
V tomhle směru je to přednost, ale většinou se stává, že žák si přestane hlídat klasickou techniku, hlavně pravé ruky. Že mu něco takzvaně zatuhne v rámci toho velkého zdobení a hraní co nejrychleji, jak to v cimbálovkách bývá, a už si nehlídá správné typy smyků a uvolněnost prstů na smyčci. Existují i profesoři folkloristé, ale těch je jen hrstka. Zato moje paní učitelka dokázala ohlídat, aby se moje návyky z cimbálovky nevymkly z rukou.

Kdy vás začaly housle opravdu bavit? Právě při hraní v cimbálovce?
Ne, bylo to dřív a dobře si na ten okamžik vzpomínám. Když se mi podařilo zahrát na tónu vibrato. To jemné chvění, kdy houslista správně a zároveň přirozeně rozkýve prst na struně, dá tónům nový život. Najednou jako by nástroj promluvil lidským hlasem. A další veliké překvapení jsem zažil, když se mi při hraní ozvaly takzvané sumační tóny a já je sluchem rozeznal. Hraju dva tóny, a slyším tři.

Sumační tóny? Takový termín jsem nikdy neslyšel.
Houslista zahraje dva tóny současně podle přirozeného ladění; to by ale bylo dlouhé povídání o tom, co je přirozené ladění a vůbec zákoutí akustiky. Nicméně důležité je, že v takové chvíli se ozve ještě jeden tón, většinou o oktávu hlubší než jeden z těch hraných tónů. Zní hodně přitlumeně, lehoučce chrčivě a udělá tomu souzvuku zvláštní hudební barvu. Barokní skladatelé si na tohle hodně potrpěli.

Když se vám tohle povedlo, to už jste asi začal uvažovat o tom, že půjdete na konzervatoř, viďte?
Sumační tóny se mi odhalily až v době, kdy už jsem byl hodně pokročilý a něco jsem věděl o barokní hudbě a jejím původním ladění. Že bych měl jít na konzervatoř, to poznala paní učitelka, když mi bylo nějakých dvanáct. Viděla, že se mi daří i těžší kousky, jako je třeba Montiho čardáš a že mi to dělá radost, protože už zahraju hudbu, kterou slyším od profesionálů z rádia.

Byl jste hned pro?
Tenkrát se mě na to takhle přímo nikdo nezeptal. Paní učitelka Holešínská věděla, že rád sportuju a výsledky mám takové, že i ve sportu bych mohl uvažovat o profesionální kariéře. A tak jednoho dne povídá jakoby nic: „Pojď, podíváme se na konzervatoř. Jen abys viděl, jaké to tam je."

A tam vás to nadchlo.
Úplně naopak. A přitom na začátku to vypadalo velice slibně. Paní učitelka mě nejdřív představila své známé, paní Magdaléně Horké. To je velice důležitá osoba v mém hudebním životě. Hned po sametové revoluci se svým manželem založila Církevní konzervatoř v Kroměříži. Zahrála si se mnou, pochválila mě, já z toho měl radost a pak mě paní učitelka dovedla na konzervatoř do Kroměříže.

Tedy zase za paní Horkou. Ale ta vás chválila. V čem byl tedy problém?
V tom, že za paní Horkou jsme nešli. V Kroměříži byly tehdy dvě konzervatoře. Církevní a státní. My jsme navštívili tu státní, protože tam kdysi paní učitelka studovala. Vstoupil jsem dovnitř, a polekal jsem se. Desítky cvičeben, takové malé kukaně v podkroví. A teď jsem viděl, jak se tam ty děti zavírají a cvičí. Každou kukaň obývali dva žáci, rozdělili si, kdo bude cvičit odpoledne a kdo do večera a pak hodiny a hodiny hráli. Vypadalo to jako králíkárna s cvičenými králíky. Já byl zvyklý na volnost, pohodu. Začal jsem z toho couvat.

Jak reagovala paní učitelka?
Už o tom nemluvila. Ale po čase mě přesvědčila, abych zahrál profesoru Krátkému. Byl to koncertní mistr Zlínské filharmonie a mohl by mě připravit k přijímacím zkouškám. Pan Krátký si mě poslechl a byl pro. Připraví mě. Ale na státní konzervatoř.

Takže začal dril, jako měly ty děti v kukaních?
Právě takový. Musel jsem si vést deníček cvičení a denně hrát sedm hodin. I rodiče najednou říkali: „Cvič, teď už o něco jde!" Ale mně nezbýval čas na sportovní gymnastiku, která mě taky bavila.

Co s tím?
Ptal jsem se tatínka, jak se mám rozhodnout. „To musíš rozseknout sám," řekl. Šel jsem do přírody a dlouho jsem tam přemýšlel o sobě, o svém budoucím životě, o houslích a o sportu. Můj trenér mě totiž předtím vzal na vrcholové sportoviště do Brna. Zase jakoby mimochodem, abych věděl, do čeho jednou půjdu. Popravdě i tam jsem se toho polekal. Přiznal jsem si, že k hudbě mě poutá silnější pouto. Rozhodl jsem se pro ni. Ale pobrečel jsem si při tom. Věděl jsem, že půjdu do kukaně.

A cvičit v ní, zatímco venku svítí sluníčko…
Ano. Přiblížila se přijímací zkouška. A představte si, já ji zase nedělal. Kvůli těm kukaním jsem tam prostě nešel, ale panu profesorovi jsem to včas řekl. Přihlásil jsem se na přijímačky na strojírenskou průmyslovku, udělal jsem je a tu školu jsem vystudoval. Chodil jsem dál na housle k paní učitelce Holešínské. A hrál jsem v cimbálovce. Občas jsem si tím i přivydělal.

Cimbálovka, to je ono! Co to rozjet v nějaké profesionální kapele?
I to mě napadlo. S kamarádem jsme snili, že bychom s naším souborem Valašica byli třeba časem něco podobného jako Hradišťan a jezdili hrát po republice i do ciziny. V šestnácti jsem měl dokonce takovou drzost, že jsem o přestávce koncertu Hradišťanu došel do šatny muzikantů a nadšeně jsem jim nabídl, jestli bych s nimi nemohl začít hrát. Slušně si se mnou popovídali, nejspíš se v duchu usmívali. Tím to angažmá skončilo. Smířil jsem se, že půjdu ve šlépějích svého otce technologa. Aspoň to bude jisté živobytí.

A hudba?
Zase zasáhla paní učitelka Holešínská. Mimochodem byla to ona, kdo mi doporučil, abych se poptal u Hradišťanu. A teď přišla s další novinkou. V Malenovicích, to je krajní část Zlína, vzniká soubor barokní hudby. A že tam hrají podle zásad původní interpretace.

O to jste se někdy předtím zajímal?
Ne. A jaké bylo překvapení, když jsem se dozvěděl, jak barokní hudba kdysi doopravdy zněla. To, jak se dneska běžně hraje, vychází až ze způsobu hry, který se vytvořil v době romantismu, kdy také vznikly nástroje současného typu. Jenomže barokní nástroje a vůbec tehdejší způsob hry je něco docela jiného. Nástroje sice zněly mnohem choulostivěji a měkčeji, ale celkově se hrálo s větším důrazem na tanečnost, zapsané noty hráli hudebníci ne v jejich plných délkách, ale kratčeji, zvlášť v rychlých tempech. Obecně se v baroku vůbec hrálo energičtěji, vzdušněji, s větším odpichem. Šlo o to, aby hudba byla krásná, zpěvná i majestátní, ale aby při tom, jak se říká, zvedala posluchačům nohy.

Taková řekneme afektovaná hudba…
To je přesné. Každý kus měl vyvolat náladu. A tu předepisoval už skladatel. Ne andante, allegro jako dneska, ale: roztouženě, s duchovním zanícením anebo krokem, leč poněkud smutně. A muzikant podle toho zdobil napsané noty. Baroko bylo plné citu.

Tehdy jste prvně držel v rukou barokní housle?
Pouze barokní smyčec a hlavně mi šéf souboru ukázal, jak s ním hrát. Třeba v rychlých tempech smyčec po strunách vyloženě skáče, což romantické pojetí vůbec nezná. Proto v kostelech dneska znějí barokní skladby tak rozplizle. Barokní hudebníci hráli kratší tóny, než je předepsané, a každý výrazně artikulovali. Pro mě to byla úplně nová hudební zkušenost a úplně jsem tomu propadl.

Komu za to máme poděkovat?
Panu Stanislavu Červenkovi ze Zlínské filharmonie, ten nás vedl. Tehdy hudebníků, kteří se snažili barokní hudbě přijít na kloub z jiné stránky než jen z té romantické, bylo jako šafránu. Pan Červenka nám pouštěl nahrávky, které si přivezl ze Západu a citlivě nás vedl, abychom dosáhli stejného zvuku.

Dneska už je souborů, které hrají barokní hudbu v původním znění, poměrně hodně, ale tehdy to na posluchače muselo působit jako zjevení, ne?
Jak kdy. Jezdili jsme po soutěžích, ty jsme někdy vyhráli, a někdy jsme i krásně prohráli. Ne že bychom hráli špatně, ale záleželo, nakolik je porota poučená o barokní hudbě. Když nám někdy oznámili, že jsme se neumístili dobře, chtělo se nám brečet, panu Červenkovi taky a říkával: „No jo, zase to vyhráli romantici, ale my jsme to hráli jinak a hezčejc."

Tohle se už dneska zlepšilo?
No, trochu. Pokud jsou v porotě „romantici", je jasné, že jsme si hráli jen pro radost. Ale důležité je, že dobře.

Pod vedením pana Červenky jste se tedy rozhodl, že se hudbě budete věnovat profesionálně?
Ano. Právě jsem v té době maturoval na průmyslovce.

Bylo by hodně divné, kdyby opět nepomohla paní učitelka z lidušky…
Přišla za mnou a povídá: „Ty, Jirko, za týden budou přijímačky na Církevní konzervatoř v Kroměříži. Slyšela jsem, jak to tam chodí a bylo by to přesně pro tebe." A měla pravdu. Nebyly tam žádné kukaně, vládla tam útulná, rodinná atmosféra, našel jsem tam výborné kamarády, citlivé profesory. Makal jsem, skoro jako kdybych byl na státní škole, ale tady mě k tomu nikdo nenutil, dělal jsem to proto, že mě to opravdu bavilo. Zásadní osobnost, která mě tam formovala, byl Radek Dočkal, brněnský flétnista a dirigent. Už v té době měl doma kvanta nahrávek baroka. Snažil se nás naučit všechno, co znal. Založili jsme soubor Collegium da camera a myslím, že jsme hráli na dost vysoké úrovni.

A už jste měli barokní nástroje?
Ty pro nás byly ještě nedostupné, ale všechno už jsme hráli podle zásad barokní artikulace. Ke skutečným barokním houslím jsem se dostal až na Institutu pro starou hudbu v německém Trossingenu. Rád bych si je koupil, ale za co? A zase jsem měl štěstí na paní učitelku. Tentokrát ve funkci prorektorky. Jmenuje se Linde Brunmayr. Má ráda Slovany, obzvlášť Čechy a Poláky. Ohromně jim pomáhá. Myslím, že je přesvědčená, že právě my v sobě máme přesně tu šťávu, kterou baroko vyžaduje. Jenže máme prázdné kapsy. Zažil jsem, jak sama od sebe nadaným žákům nabízela, že jim část ceny drahého nástroje doplatí anebo umluvila výrobce, aby pro jednou prodal levněji. I mně řekla: „Já ti dám nějaké peníze, ty si sežeň zbytek a kup si tyhle barokní housle." Rovnou mi je dala do ruky a přesně mi seděly.

To už jste mohl jezdit po světě jako profesionální hráč barokní hudby…
Mohl. A také jsem si to rok zkusil, než na stejné škole dokončila studia moje manželka Veronika. Ale pak jsme si řekli: Ne, vrátíme se do vlasti. Třeba to tam budeme mít těžší, ale na druhou stranu tam budeme průkopníky právě téhle hudby. Hodně na mě tehdy zapůsobilo, když si jeden světový hudebník povzdechl: „Jó, ty moje děti už jsou dospělé, a já jsem je skoro neviděl. Teď si to po třiceti letech vyčítám."

Nakonec jste s manželkou zakotvil v Táboře. Koncertujete, natáčíte cédéčka a taky učíte v místní hudební škole. Už se objevil žáček, který by se nadchl pro barokní hudbu stejně jako vy?
Myslíte nějaký malý Jirka Sycha, který to s barokními houslemi dotáhne až na studia do Německa? Zatím ne. Ale věřím, že jednou přijde. Ostatně staré přísloví říká: Když se objeví učitel, objeví se i žák. A naopak.

Jiří Sycha

Propagátor barokní hudby v původním provedení.

Narodil se 11. února 1979 ve Zlíně.

V Táboře bydlí se svou rodinou od roku 2007.

Působí v souborech Musica Florea, Hypocondria, Collegium 1704, Musica Figuralis, Instrumenta Musica a dalších.

Své nástroje si nechává opravovat u táborského houslaře Libora Sedláčka.

S ředitelem Husitského muzea Jakubem Smrčkou pořádá v Táboře třetím rokem řadu koncertů staré hudby hrané na původních nástrojích. Akce má název Táborský triptych. Letošní koncerty se budou konat 28. června v kostele na Klokotech, 26. července v kostele na náměstí Mikuláše z Husi, 6. září v Husitském muzeu. Interprety budou špičkoví čeští i zahraniční hudebníci, kteří hrají podle zásad tzv. autentické interpretace.

Josef Musil