Na začátku té výpravy bylo hubování a vlastně z mé strany i hec. Při výletu s předplatiteli do bavorského Tittlingu mi Karel Boháč, kterého jsem předtím nikdy v životě neviděl, pěkně od plic vynadal, proč píšu 
o houbách, že nerostou, když on jich nosí domů tisíce. V duchu jsem se smál a nevěřil mu, houby přece hledat umím 
a když nerostou, nenašel by je nikdo. Jenže slovo dalo slovo a na konci výletu jsme se 
s Karlem Boháčem z Chvalovic domluvili na společné výpravě na jeho oblíbená místa. A najednou jsem v autě čekal před jeho domem s připravenou plátěnou taškou a nožíkem.

Kraj, kde jsme měli houbařit, zase tolik neznám. Jezdíval jsem sice s rodiči na borůvky k Dobčicím, ale dál jsem se už nikdy nedostal. Na svahy Vysoké Běty, ze které je výhled až na nejznámější vrcholy Šumavy a Lhenice jsou odtud jako na dlani, jsem tak s Karlem Boháčem mířil poprvé. Radil mi, kde mám odbočit a přitom vyprávěl různé historky z toho zapadlého a nádherného koutu regionu. Několikrát jsme zastavili, abychom se mohli rozhlédnout po krajině. „Za chvíli už bude vidět Libín," upozornil mě můj houbařský kolega a když jsem spatřil tak známou štíhlou bílou věž rozhledny na jednom z kopců, mohli jsme pokračovat dál do hloubi lesa.

Zaparkovali jsme a stoupali už pěšky do mírného kopce, kde se Karel Boháč zastavil. Vysvětlil mi přibližně trasu, po které bychom se měli pohybovat a dal mi na papírku své telefonní číslo, kdybychom se navzájem ztratili. Chtěli jsme totiž propátrat co největší území. Záchytnými body měly být pramínky stékající z Vysoké Běty, které se někde pod námi pojily v Babický potok. Vykročili jsme hustým a nízkým smrkovým lesem, kam se ještě jen stěží po ránu prodíraly paprsky slunce babího léta. Zatím jsem neviděl nic 
z pokladu, který měl les skrývat. Sem tam masáci, spousta muchomůrek červených, pár suchohřibů. Ale praváci žádní. Jen to, že ke mně občas dolehl nadšený výkřik mého kolegy, naznačovalo, že jsem zkrátka jen neměl štěstí a že to přijde.

A přišlo. První hřib schoulený v hrabance, potom druhý, třetí. Velikostí nic moc, ale byly to první vlaštovky. Mé oči se pomalu učily vyhledávat klobouky hub v přítmí lesa. Bloudily po hrabance a v chvojí. Jen jedno mi vrtalo hlavou: chodil jsem určitě v místech, kde už před námi někdo procházel. Ohromné odřezky hub toho byly neklamným svědectvím. Tak velké hřiby jsem ale zatím ani neviděl. Musíme trochu jinam, řekl jsem si. A už když jsem ze své trasy sešel pár kroků, bylo jasné, že jdu správně. Pod smrkem se hrdě napínal pořádný hřib. A vedle další a další. Slyšel jsem, že i Karel Boháč je úspěšný. Tak jsme pokračovali pořád výše a výše do svahu. Má plátěná taška se pomalu plnila.

Občas jsme se po cestě míjeli, a v těch chvílích mi můj průvodce udílel cenné rady, které by mohli využít i jiní houbaři. Například to, abych velké odřezky zahrabával či jinak ukrýval. „Když jde totiž člověk po trase, kde někdo nepořádný čistil houby, je to tady odřezek a támhle odřezek a člověk si pak všímá víc těch odřezků, místo aby hledal houby," vysvětlil mi Karel Boháč a já od té doby všechny odřezky pečlivě zahrabával.

Došli jsme do nejvyššího bodu naší výpravy a měli jsme už jen znovu klesat. Plátěnou tašku jsem měl skoro plnou. Karel Boháč někde našel ještě václavky a když jsem mu řekl, že si je rád vezmu, naplnil také svůj košíček. Sestupovali jsme dolů zpátky k autu a já si opravdu připadal jako v houbařském ráji. Hřibů neubývalo a my už neměli, kam je dávat. tak jsme se jen dívali. „Při takovém pohledu prostě musí srdce houbaře zaplesat," říkal Karel Boháč pokaždé, když jsme spatřili nějakou skupinku krásně rostlých hřibů. Už jsme si brali jen ty nejkrásnější a zbytek nechávali lesu a veverkám. A ty největší jsme nechávali na vysemenění, protože, jak říkal Karel Boháč, každý hřib potřebuje tatínka.

U auta Karel Boháč zjistil, že jako správný rybář s sebou vždy vozím podběrák. Pro efekt fotografie jsme ho tedy vytáhli a přesypali do něj náš společný úlovek. Houbařská výprava skončila, my se ale ještě neloučili. Nasedli jsme do auta a pokračovali k vrcholu Vysoké Běty, odkud je prý ten nejkrásnější výhled. A Karel Boháč mě vzal i tam. Příběh, který v autobusu začal málem hádkou, končil pohádkou. A já za něj musím Karlu Boháčovi poděkovat.

Kam si vyšlápnout na houby

Českobudějovicko: Lesy mezi Ledenicemi a Třeboní.

Českokrumlovsko: Lesy kolem Loučovic poblíž lipenského jezera. Tam teď roste hodně modráků.

Písecko: Lesy kolem Ameriky 
u Písku.

Strakonicko: Městské lesy přímo ve Strakonicích.

Jindřichohradecko: Lesy mezi Plavskem, Dvorci, Vydřím 
a Stráží nad Nežárkou.

Táborsko: Lesy kolem Žíšova 
u Veselí nad Lužnicí.

Prachaticko: Les Jezevčí díry 
na svahu kopce Libovka u Žitné: rostou hojně čirůvka zemní a havelka, václavky, hnojníky a další chutné podzimní houby. Hřiby už nerostou vůbec.