V roce 1871 byl na Dráze císaře Františka Josefa postupně zprovozněn úsek tratě Gmünd – Praha a Táboru se tak dostalo spojení se světem prostřednictvím železnice. Táborští občané však na vlak museli putovat dosti daleko. Tehdy se Tábor skládal ze dvou částí – historické jádro s Palackého ulicí tvořilo Město, rozptýlená zástavba v širším okolí Jordánu se nazývala Předměstí.

Ovšem již v následujícím roce 1872 bylo zahájeno budování čtvrti Nové město, a to v části Předměstí mezi vlastním Městem a nádražím. Hlavní stavební aktivity se přirozeně soustředily podél nejkratší přímé spojnice, a tak na polohopisném plánu města Tábora z roku 1886 čteme – Nádražní třída, která se s rostoucím významem Tábora coby dopravní křižovatky stává hlavní městskou tepnou. O zásobování obyvatel se zde mimo jiné starala potravinářská firma Raab či řeznictví Hudera, odpočívat se mohlo například v cukrárně U Voňavků nebo v restauraci U Lutovských. Z místních společenských center připomeňme hotely Amort, Volák a Slunce.

Dne 29. října 1918 se Nádražní třída stala svědkem historické události. Lidová oslava vzniku Československé republiky vyvrcholila právě před zdejším Šechtlovým fotografickým závodem, kde byl vystaven portrét prof. T. G. Masaryka. Den poté, ve středu 30. října 1918, na slavnostní schůzi obecního zastupitelstva starosta dr. Josef Kos hovořil mimo jiné o našich legionářích: „Do duše dojati vnímáme na této historické půdě nesmrtelné jejich činy dýšící ohněm přesvědčení starých Táborů, krvácejících, vítězících a mroucích za pravdu boží. U nás, kde kamení mluví, bude vzpomínka na české legie rozechvívati nás, děti naše i vnuky, až do smrti!“ Zároveň přednesl návrh změny třídy Nádražní na jméno třída Československých legií, což bylo jednomyslně přijato.

V následujících letech úspěšně pokračovala zdejší výstavba. Vzpomeňme Spořitelnu města Tábora či obchodní dům pana Práška. Vybudování paláce Národní banky československé namísto původního zemědělského dvora znamenalo vrchol proměny hlavní táborské ulice na reprezentativní centrum Nového města.

To se však již záhy začala měnit celková společenská atmosféra a s ní i názvy určitých ulic. Není snad proto nutné vysvětlovat, že se místo československých vojenských dobrovolců na plánu Tábora objevil veliký nápis Victoria Strasse. Ovšem tak jako se tento název objevil, tak rychle i zmizel.

Již k 10. květnu 1945 můžeme ve svobodném táborském tisku číst pojmenování třída maršála Stalina. Ve své době se jednalo o vcelku pochopitelné, téměř živelné rozhodnutí. Nadšení z vítězného konce války neznalo rozdíly mezi obyčejnými vojáky, veliteli či spojeneckými politiky. Všichni společně byli „osvoboditelé“. Jak to tehdy v Táboře bylo?

Poslední německé síly opustily město Tábor na základě dohody se zdejším revolučním vedením časně ráno 9. května 1945 a tímto veškerou moc na Táborsku převzal Krajský revoluční národní výbor. Dne 10. května 1945 v dopoledních hodinách vstoupily do Tábora jednotky Sovětské armády, které obyvatelstvo i představitelé úřadů důstojně přivítali – jako osvoboditele. Od těchto dnů letos uplyne 65 let. Na hlavní třídě Nového města se za tuto dobu mnohé změnilo. Namísto zbořeného hotelu Slunce vyrostl zcela nový hotel Palcát, ovšem Šechtlův fotografický závod je zde již minulostí. Svému účelu neslouží ani bývalý hotel Amort, v místech Huderova řeznictví a řady dalších živností dnes širokému okolí vévodí obchodní dům Dvořák.

Takto bychom mohli pokračovat dále. Ovšem též současný název třída 9. května, kterým se táborská centrální tepna pyšní již mnoho let, by nám i dnes měl stále připomínat: „Na historické půdě i kamení mluví!“

Stanislav Zita