li do Tábora omrknout i licitátoři z jiných okresů. V půl desáté Miloš Tůma vyzývá zájemce, aby kupovali kadeřnictví v Sezimově Ústí. Jeho nabídka zní na 59 tisíc.

Souboj je veden mezi dvěma zájemci. Přihazují opatrně a pak už všichni slyší – poprvé, podruhé, potřetí… Provozovnu za 74 tisíc bere dražitel s číslem 200. Ruku s ním zvedla Eva Růžičková, za níž stojí dalších šest žen, pět kadeřnic a jedna pedikérka. Ochotné byly jít maximálně na 80 tisíc.

Na tvářích se jim lesknou slzy radosti a štěstí. Zachránily si živobytí v provozovně, v níž už prožily řadu let.

Po dvaceti letech zůstávají z původní party pouze dvě: Eva Růžičková a Marie Rauchová.
„Dělaly jsme vše pro to, aby nás nekoupil pán z Chýnova. Už před dražbou přišel za námi do kadeřnictví a řekl, že nás koupí. Myslel si, že my do toho nepůjdeme. Pak mi taky vynadal, že prý jsme byli domluveni jinak, jenže my jsme domluveni nebyli na ničem. My jsme si jen chtěly zajistit práci a nechtěly dopustit, aby nás někdo koupil a dal nám pět tisíc," říká první vedoucí týmu kadeřnic Eva Růžičková.

S odstupem času bilancuje. „Dneska bych do toho znovu nešla. Za těchto podmínek určitě ne. Naštěstí jsem tenkrát nevěděla, jak se změní."

Současná vedoucí přitakává. „Dnes je to už o něčem jiném, původní parta je pryč 
a dnes mladší kolegyně mají jiné názory. Ale já toho našeho rozhodnutí nelituju," dodává Marie Rauchová. Obě 
s kadeřnictvím v Sezimově Ústí spojily svůj život. Eva Růžičková tu ženy zkrášluje od roku 1962, Marie Rauchová přišla o šest let později.

Vybavení na Palcát: bouchačky v podpaží

Tábor – Při první dražbě lukrativního hotelu Palcát licitátorka Jana Jeřábková slibuje, že kdo vydraží hotel, získá i červené kladívko, které bylo pro tuto dražbu speciálně vyrobeno. Pochybovači ale hned přicházejí s teorií, že bylo pouze nabarveno.

Jenže bomba nebouchla. 
O hotel se nikdo nehlásí. Postupuje proto do druhého kola, kterého se mohou zúčastnit i zahraniční zájemci. Tak zvanou holandskou dražbou mohou hotel získat za polovinu vyvolávací ceny, která byla 44,135 milionu. Našinec dokonce za 20 procent ceny.

K jubilejní 25. aukci s hotelem na seznamu se 17. srpna přihlásilo 25 zájemců. Vyvolávací cena klesala po 10 procentech. Když dosahuje 
60 procent, tedy 26,481 milionu, dražitel s číslem 227 zvedá svoji kartu. Poprvé, podruhé, potřetí… Jana Jeřábková bouchá kladívkem: Prodán.

„Pamatuji si, že sem přijeli dravci v černých kožených bundách z Prahy, kteří rozhodně nevypadali na hoteliéry. Typické byly jejich boule 
v podpaží… a svaly to rozhodně nebyly. Tvořili minimálně dvě partičky, které chtěly hotel na kšeft. To bylo poznat 
i z toho, jak tam běhali. Dokonce si myslím, že tam byli 
i jiní zájemci, ale když je viděli, od dražby ustoupili," vzpomíná přímý účastník, který si nepřál ani po 20 letech zveřejnit svoje jméno.

Poprask v sále

Jenže licitátorka na základě údaje svého pomocníka vyhlašuje jinou sumu – 22,067 milionu, a tuto ještě několikrát zopakuje. Likvidátorka dražby s tímto údajem vystavuje dražební protokol a předává jej předsedovi komise Petru Zadražilovi k podpisu. Licitároka ho naštěstí ještě nepodepsala, neboť v té chvíli už na základě vlastních pochybností vyjednává o přehrání videozáznamu.

Několik mužů nevybíravým způsobem začíná přesvědčovat Petra Zadražila, že dražba neproběhla dle regulí. Dokonce tvrdí, že kromě 
227 bylo zvednuto i jiné číslo. Když vidí, jak v nastalém zmatku zapisovatelka trhá protokol, vynutili si přivolání prokurátora a policie. Dožadují se i opakování aukce.

Po zhlédnutí natočeného záznamu a konzultaci s ministrem Ježkem je veřejně oznámeno, že skutečně došlo jen k omylu. Atmosféra je přesto hodně hustá. Prokurátor nechává uzavřít sál a nikdo ho nesmí opustit. Petr Zadražil se týdeníku Palcát svěřuje, že celý den kolem nich běhali lidé a nejrůznějšími způsoby je znervózňovali, snad aby někdo z nich udělal chybu. Kromě toho mu v sále kdosi ukradl hodinky.

Jasní kupci

Dávno před prvním kolem se mluvilo o lecčem, ale také 
o jasných kupcích: herecké rodině Hrušínských, anglické firmě i řadě emigrantů z Ameriky, Kanady, Německa či Francie. U zápisu se v den konání vytvořila dlouhá fronta pánů v hedvábných sakách 
s naditými diplomatkami a luxusními vozy na parkovišti. Majiteli se nakonec stali pánové z Ústí nad Orlicí ze společnosti JIP, která vznikla teprve 12. srpna, tedy jen pět dnů před dražbou.

„Průběh se nám nelíbil. Původně měl být Palcát už sedmý, ale dali ho až nakonec, tím jsme přišli například o kavárnu Centrum," stěžoval si tenkrát muž z druhé, v tomto případě prohrávající skupiny.

Privatizaci skončil jako obviněný

Tábor – Když jsem advokátu Petru Zadražilovi zavolala, že s ním chci mluvit o privatizaci, na rovinu řekl, že by na ni nejraději zapomněl. Přesto vzpomínky na dobu, kdy byl předsedou okresní privatizační komise, nevymazal. 
A ani není divu. „V malé privatizaci byl veškerý dohled zaměřen na komisi. Policisté, státní zástupci ani prokurátor se nestarali o to, jestli kradou ti, co draží, ale zaměřili se na nás," vysvětluje.

Jak takové zaměření vypadalo?
Že jsem chodil domů s policejním doprovodem a že mi hlídali barák. Státní moc se zkrátka zaměřila na nás a ne na ty, co rozkrádali. Starali se, jestli nekrade komise, ale že kradou miliony dalších, nezajímalo nikoho.

Jak byste mohli krást?
To právě nevím, ale oni si mysleli, že to děláme.

Nosili jste peníze domů?
Nosili, hlavně pokladní, která je druhý den dávala do banky. To bylo ze strany státní moci kontraproduktivní a já na to doplatil.

Proč vy? Co se stalo?
Trestně mne stíhali za přijímání úplatků. Tři roky, od roku 1992 do roku 1995. Tenkrát byly volby a chtěli mne zkompromitovat, takže prokurátor mě obvinil z trestného činu přijímání úplatků a současná paní státní zástupkyně 
v tom pokračovala. Ale neúspěšně, protože nakonec byla hlavní svědkyně odsouzena za dvojnásobnou vraždu, proto se jim nepovedlo dostat do tepláků mě. Ale byla to pro mne velká škola. Jako advokát jsem pochopil, jaké to je na druhé straně. A také jsem ztratil iluze o nestrannosti státního zástupce. Takže státní moci nevěřím.

A to je důvod, proč na privatizaci nerad vzpomínáte?
Ano, protože oni věděli, že jsem v tom nevinně. Byly jasné důkazy. Při posledním jednání mi žalobkyně dokonce navrhla už jenom pokutu, jen ale abych něco dostal.

Měl jste strach?
Ani ne, bylo mi o dvaadvacet let míň než nyní, takže to jsem se nebál. Spíš o rodinu. Bylo to nepříjemné období 
a já bych přál všem prokurátorům a soudcům, aby je někdo křivě obvinil. Aby pak nedělali taková zvěrstva jako teď.

Co rozhodlo ve váš prospěch?
Svědectví člověka, který se přiznal, že si to vymysleli, 
a také to, že druhá svědkyně byla stíhána pro dvojnásobnou vraždu. Byli odsouzeni pro křivé svědectví.

Byli to lidé z vašeho okruhu?
Ne, vůbec. To byli neznámí lidé. Ta vražda se stala v souvislosti s topnými oleji.

Je pravda, že se v souvislosti 
s dražbou Palcátu v Táboře střílelo?
Je, ale už jenom z doslechu vím, že se tu různé tlupy 
z Prahy honily po Táboře. Stoprocentně šlo o veksláky. Nikdo jiný peníze neměl.

Byl hotel největší dražbou?
Ne, dražší byly Potraviny 
v Plané. Tenkrát cenu hrozně vytáhl pan Libor Hrubý, ale nakonec ho přeplatili, jak já říkám, podvodníci, kteří měli 90 milionů v igelitkách.

Šel byste znovu do komise?
Ne, byly to strašný nervy.

Vlastně podnikat ani nechtěl

Tábor – Josef Melich je tak trochu raritní úkaz malé privatizace v Táboře. Nikdy po žádném provozu vlastně netoužil, přesto se stal široko daleko známým podnikatelem. 
V dražbě koupil krematorium na hřbitově.

V Táboře se říká, že chtěl čerpačku, když ale na něj nezbyla, koupil krematorium. Jenže jak sám vysvětluje, tímto způsobem ke svému životnímu obratu nepřišel.

Čerpací stanici sice dražil, ale jen v zastoupení skutečného zájemce. „Ale nevyšlo to, cenu vyhnali moc vysoko," uvádí na pravou míru Josef Melich. Až napodruhé přišel pro krematorium. Opět pro třetí osobu. „Přihlášených nás bylo 18, všichni čekali, že bude holandská dražba. Jenže já to koupil za vyvolávací cenu," vzpomíná. Zdálo by se, že jeho úloha skončila, ale to nejdůležitější teprve přišlo.

Třetí osoba ztratila zájem 
a krematorium spadlo na Josefa Melicha. Aby zaplatil 
4,5 milionu, zadlužil se, zastavil rodinný dům a doma si pěkně natropil. „Dělal jsem tenkrát u hasičů, kde to bylo zlatý i dobře placený. Tady jsem zabil 20 let života," hodnotí. 

Co jsme psali o privatizaci v roce 1991

Referát místního hospodářství, obchodu a cestovního ruchu Okresního úřadu Tábor sestavil seznam 670 objektů, které dosud vlastnilo 50 organizací. Některé objekty ale podléhaly restitučnímu zákonu.

První dražby v Jihočeském kraji se konaly v Táboře, a to 16. března 1991 v hotelu Palcát. Zájemci mohli koupit mj. snack- bar v Hradební ulici v Táboře, ale k prodeji nakonec vůbec nedošlo. Nikdo se nepřihlásil, jen pár jedinců tuší proč: 14 dnů před dražbou, kdy si zájemci mohli provozovnu prohlédnout, byl náhodou (?) porušen vodovodní řad, a tím zaplaveny některé prostory. Den před aukcí musí být provozovna dle zákona uzavřena, to se v tomto případě nestalo. Zajímavé je, že vytopené byly další tři objekty městského úřadu, které mají bezprostřední vztah k privatizaci.

V sobotu 6. dubna se poprvé dražilo tak zvanou holandskou dražbou. Tímto způsobem získali Karel Hlava táborskou ovocenku Sandra (258 500 Kč) 
a společníci Robert Gyürke a Petr Zeman prodejnu potravin Lužanka 
(2,913 milionu) na Sídlišti nad Lužnicí. Lužanka byla v té době nejdražší zprivatizovanou provozní jednotkou v okrese. Prodaná byla za deset minut. Ovšem stala se předmětem dohadů mezi přítomnými občany. Například podle M. U. působil prodej jako dobře sehrané divadlo, kdy několik držitelů karet bylo jen do počtu a do hry nezasáhlo, protože bylo předem ujednáno, kdo provoz získá.

Týdeník Palcát 22. května 1991: Hotel Palcát – načasovaná bomba: Osmého května se na dveřích hotelu objevilo oznámení o zařazení do aukce. Licitátor nabídne hotel 8. června za 44,135 milionu korun. Privatizační komise tak nedodržela džentlmenskou dohodu, že hotel nebude dražen před turistickou sezonou, ale pokud možno až po ní. Předseda komise Petr Zadražil jako důvod uvedl mimo jiné ohrožení privatizace hotelu vůbec, a to kvůli snaze jakési akciové společnosti jej získat.

Pátá aukce, na konci dubna, se konala poprvé mimo Tábor, a to ve Veselí nad Lužnicí. Dražily se soběslavská a veselská prodejna ovoce a zeleniny nebo veselská prodejna potravin a masa, kterou vydražila firma Jinos za téměř dva miliony.

V Táboře se objevují pokusy profitovat na dražbách. Někteří lidé se prý snaží ovlivňovat dražitele, proto privatizační komise doporučuje udržovat své záměry o koupi v tajnosti a dražební jistoty skládat v jiném okrese.

I am shocking! Vyslovil se potenciální kupec z Anglie, jehož do táborských pekáren doprovázela manželka původem z Tábora, o hygieně v závodu. Pavučiny jako provazy, všudypřítomné myši, těsto ve všech koutech, mouka po zemi, rozbitá okna. Tak 15. července 1991 vypadala špičková provozovna Jihočeských pekáren.

Starosta Tábora Jiří Vaníček okresní privatizační komisi oznámil, že nedá souhlas k zařazení do aukcí průmyslové čistírny a prádelny a některých sběren. Podle něj hrozí nebezpečí, že tyto důležité služby by nemusely být zachovány, jak se tomu stalo v Písku. Má se hledat jiný způsob prodeje, a to v mezích zákona o velké privatizaci.

Pokus o aféru vyvolal prodej táborské restaurace Pintovka. Cena při aukci klesla na 3,88 milionu a v tom vylétly tři ruce s čísly 117, 115 a 104. Rozlicitace směrem nahoru byla vedena pro číslo 117. To se ale nelíbilo majiteli čísla 
115 – údajně pražský taxikář, který slovy: „Tak to, pánové, zabalte," sbalil své číslo a dožadoval se přehrání videozáznamu, protože on prý zvedl číslo první. Dokonce přišel až ke stolku licitátora, který ho musel vykázat do lavice. Restauraci získal František Bugyik z Prahy.

Okresní prokurátor Josef Podráský nařídil v září 1991 vyšetřování ve věci přijímání úplatků v souvislosti s malou privatizací. V prohlášení slíbil, že ten, kdo učiní o úplatkářství a podplácení oznámení, nebude trestně stíhán, i kdyby jeho jednání naplňovalo skutkovou podstatu uvedených trestních činů.

Prvním soukromým majitelem čerpací stanice v okrese se stal Pavel Flosman, který za 1,339 milionu v srpnu koupil čerpací stanici v Mladé Vožici.

Velký rozdíl mezi vyvolávací a konečnou cenou zaznamenala 30. aukce, na jejímž seznamu byla čerpací stanice na Soukeníku v Sezimově Ústí. Dražba začala na 3,044 milionu, ale Miloslav Ježil z Prahy ji získal za 18,3 milionu.

Licitátor Jan Búry veřejně prohlásil: „Privatizaci nepomůže, když okresní prokurátor nezahájí vyšetřování z podnětu okresní privatizační komise (OPK), která ho upozornila na skupování dražebních čísel, ovlivňování či uplácení mezi dražiteli, vyhrožování členům komise a na podezření z falšování dražebních jistot. Naopak, dva týdny nato začne vyšetřování členů OPK na základě pochybného svědectví lidí, kteří vyhrožovali OPK a kterým po nezaplacení vydražené jednotky propadly vysoké dražební jistoty." Za členy komise se postavili političtí vězni a bývalí příslušníci PTP.

Do historie malé privatizace se bezesporu zapsal prodej velkoskladu v Plané nad Lužnicí. Devět zájemců rozehrálo hru, při níž se tajil dech. Tří a pětimilionové příhozy vyhnaly v pěti minutách cenu z 27,141 milionu na 67 milionů. Úder kladívka ukončil licitování až na 90 milionech. Podnik připadl pražské společnosti Benex. Šlo dosud o rekordní sumu na jihu Čech.