Mlynářské řemeslo patří k nejstarším v lidské civilizaci. Vždyť bez mouky neupečeme ani nejobyčejnější placku. Stále rostoucí nároky na stravování obyvatelstva si v průběhu dějin vyžádaly i dokonalejší metody při zpracování základních potravinářských surovin. A tak, bez nadsázky řečeno, mlynáři působili též jako první technici, jelikož svým umem ovládali energii vodních toků a využívali ji ku všeobecnému prospěchu. Vždyť i nejmenší hospodář si musel nechat svoji úrodu obilí semlít. Z těchto důvodů mlynářský stav patřil mezi svobodníky, tudíž vážené osobnosti, a na březích našich řek i potoků se ozývalo klapání mnohých kol již od středověku.

Mlýny však neplnily pouze roli „potravinářského průmyslu“. Každé takovéto zařízení působilo též jako určité společenské centrum. V dobách, kdy neexistovala prakticky žádná „média“, byl mlýn důležitým zdrojem informací. Vždyť se v něm jako mleči potkávali hospodáři i čeleď mnohdy ze širokého okolí. A když se zde zastavil krajánek, putující od mlýna ke mlýnu, to teprve bylo o čem vyprávět a hlavně bejvalo veselo.

Jak patrno, z historie mlýnů se dají vyčíst různé zajímavosti. Též pod samotným Táborem leželo několik těchto zařízení, z nichž první po proudu na začátku města je mlýn Jana Hrubeše, založený v roce 1784. Název Hrubešův mu byl ponechán i za nástupců původního majitele. Roku 1904 daný objekt, čp. 456 na Ústecké silnici podle nového číslování z roku 1884, patřil známému táborskému všestrannému činiteli JUDr. Hynkovi Langovi. Dle táborského adresáře z téhož roku je však v souboru mlynářství tento podnikatel uveden na adrese Bydžov zelená, čp. 464. Tedy nedaleko od samotného mlýna.
Ten prožíval dobré časy v první polovině dvacátých let. Působil jako akciová společnost „První amerikánský strojní mlýn Jana Hrubeše nástupce v Táboře“ a patnáct zaměstnanců v něm produkovalo veškeré mlýnské výrobky, které byly vyváženy i do rakouských zemí. Hnací síla mlýna spočívala ve vodní turbině 75 HP. Místní úřednictvo tvořil správce Josef Gutwald, který zde též bydlel. Objekt zároveň provozoval menší domácí hospodářství, například chov husí. Navíc sloužil i dalším účelům, například jako cílová stanice nadšených mladých sportovců, kteří v zimních měsících užívali dnešní Údolní ulici jako sáňkařskou dráhu.

Řeka Lužnice však jakoby odnesla staré časy a na jejím břehu při setkání ulic Ústecké a Lužnické mlýn vystřídalo jiné odvětví, rovněž ke své práci potřebující veliké množství vody. Ve třicátých letech areálu původního Hrubešova mlýna vévodil objekt sklárny firmy Jindřich Přibík. Padesát zaměstnanců zde zajišťovalo výrobu zrcadel, broušeného skla, skleněných firem či krámských zařízení, též zasklívání portálů a novostaveb. Uvedená firma vlastnila ještě pobočné závody v Českých Budějovicích a v Plzni.

Ovšem záhy sklářská sláva Tábora zanikla a po letech ji připomínala pouze chátrající budova vlastní výrobny s vytlučenými okny, zatímco firmu Přibík na domovním štítu zakryl asfaltový papír. Vítr sice časem tajemství starého objektu pro veřejnost opět odhalil, ale jeho osud se definitivně naplnil roku 1984, kdy byla Přibíkova sklárna zbořena a v daném prostoru poté fungovala konečná zastávka autobusu městské hromadné dopravy.

Rovněž další původní zdejší budovy podléhaly zubu času. Za zbytky cihlových zdí chodili kromě hrajících si dětí pouze rybáři, kteří zde na svých loďkách v přátelském hovoru čekali na často úspěšné úlovky. Též cestující vlakem z Tábora do Bechyně si z železničního mostu mohli dobře prohlédnout celý původní objekt, jehož část se již ztrácela ve změti kopřiv a lebedy. Zůstal pouze původně střední dům, který nadále sloužil bytovým účelům.

V místech bývalé Přibíkovy sklárny dnes najdeme zcela nový objekt. Ten sice nepatří ani mlynářům, ani sklářům, ale jeho název Na brusírně jakoby upomínal na starou tradici. Zároveň věřme, že i v současnosti se najde řada novodobých krajánků, kteří se v těchto místech zastaví a rádi přispějí k zábavě i všeobecné informovanosti.

STANISLAV ZITA