„Blízko lávky pro šourání / kde se šourá potní Šura / zanožená potním mlýnem / v mlze vlité do fantómů…“
Přece musí existovat způsob, jak takovéto verše přiblížit i lidem, kteří nevědí, že v nich autor odkazuje na tvorbu ruského futuristy Velimira Chlebnikova, napadlo mě, když jsem četl básnickou sbírku Modelové porno-lesy (pozdních faunů). Složil ji táborský básník Jaroslav Chobot a letos mu ji vydalo nakladatelství Druhé město. Mám z ní podobné pocity jako literární kritik Radim Kopáč – chuť recitovat ji nadšeně nahlas a považovat ji za nejlepší básnický počin roku. Proto jsem se vydal za autorem, abychom zkusili najít cestu, po níž by do Modelových porno-lesů mohl vstoupit kdokoliv.

Na začátku vzniku uměleckého díla většinou stojí autorův silný zážitek. Bylo to tak i při vzniku vaší sbírky?
Bylo. Letos v létě to budou tři roky, co jsem se málem utopil v Eidylině jezeře.

Kde je to jezero?
Rozprostírá se u jisté chaty v malé chatové osadě poblíž obce Popelín. Té chatě říkám waldhaus neboli lesní dům, neboť okolo je les. Waldhaus patří mojí kamarádce, kterou jsem si přejmenoval na Eidyl Smalloak. Sbírku Modelové porno-lesy jsem jí věnoval.

Předpokládám, že Eydilino jezero na mapě nenajdu…
Pod tímhle názvem ne. Ve skutečnosti se jmenuje velmi triviálně – Maras. Navíc je to rybník. Maras mi v jihočeské mluvě navozuje pocit znečištění a drsnosti, proto jsem mu dal jedinečnost tím, že jsem ho přejmenoval na počest své kamarádky a také jsem ho povýšil na jezero.

Ještě něco jste v tamních místech přetvořil?
Pokaždé, když tam přijdu, něco v krajině umělecky vykonám. Takové činnosti se říká land art. Například v močále u chatové oblasti jsem vyrýpal potůček ve tvaru plazící se užovky. Uctil jsem tím místní užovky, kterých je tam hodně a jsou krásné. Dnes potůčkem protéká voda a opravdu se v něm užovky plazí. Anebo jsem na jedné lesní louce zakryl všechny kořeny vystupující ze země, aby je lidé nemohli zraňovat chůzí. To je starý keltský obřad.

Jak jste to dělal?
V té době byl zrovna rybník vypuštěn. Vynášel jsem z něj úrodné bahno a pokrýval jím celou plochu louky. Pak jsem do bahna vysel švédskou trávu. Tím jsem to místo zbavil klíšťat. A ono se mi odvděčilo tím, že tam vyrostli krásní křemenáči s temnými hlavami a hřiby kozáci. Rostou jeden vedle druhého, ale mají tak dokonalé mimikry, že skoro nejsou vidět. Proto jsem každou houbu označil větévkou, aby na ně chodci nešlápli. Podobným způsobem, za pomoci bahna a písku, jsem vyrovnal přístupovou cestu k waldhausu. Když letos vybuchla islandská sopka, tu ještě ten den, kdy jsem se o tom dozvěděl, jsem ji uctil tím, že jsem cestu poprášil velejemným popelem z Eidyliných amerických kamen.

Vraťme se k počátku inspirace k básnické sbírce, tedy k onomu topení v jezeře před třemi lety…
To jsem ve waldhausu ve společnosti Eidyl a několika dalších dam popíjel velmi dobré španělské tinto. Bylo kolem půlnoci. Náhle jsem zatoužil přeplavat Eidylino jezero. Při popíjení vína se totiž člověk plně občerství právě plaváním v jezeře. Doplaval jsem tedy k protějšímu břehu a otočil jsem se tam, abych se vydal zpátky.

Jezero je rozlehlé?
Není. Měří přibližně dvě stě metrů. Hluboké je asi jen dva metry. Když jsem plaval zpět, uvědomil jsem si, že už jsem dobře osvěžen. Kousek za prostředkem jezera mě napadlo, že bych ten pocit zesílil, kdybych se potopil a alespoň část přeplaval tak blízko u dna, až bych se ho tělem dotýkal. Věděl jsem, že je tam studená osvěžující voda a zároveň jsem se domníval, že tím udělám zvlášť podivuhodný čin. Měl jsem ale smůlu. Když jsem se hlavou zanořil do vody, narazil jsem čelem na velký kámen, který vyvstával asi tak metr ze dna. Lekl jsem se, pozměnilo se mi vědomí a já najednou nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Hrabal jsem se stále do bahna, domnívaje se, že to je směr nahoru. Po chvíli marného snažení jsem si v duchu řekl: „Vždyť já se takto vůbec nedostanu vzhůru… A už bych toho mohl i nechat – necítím se zde špatně… Hle, již dokonce piji vodu…“ Rozhodl jsem se, že se tam utopím. Bylo mi velmi příjemně. Náhle moje podvědomí začalo říkat: „Vždyť tě ještě čeká trienále reliéfního objektu, které se bude konat na Bechyňské bráně, a už tam počítají s tvými artefakty… A také jsi panu Milanu Drahotovi z galerie Bastion slíbil, že tam uspořádáš výstavu svých obrazů… A ještě ti má nakladatel Ivan Mráz vydat sbírku s názvem Měkkým strojům, jejíž rukopis jsi mu už odevzdal. Třeba tě ještě k tomu bude potřebovat…“ A jak jsem takhle přemýšlel, tělo se uklidnilo a dostalo se do samovolné polohy hlavou vzhůru. Udělal jsem několik temp a byl jsem na hladině.

Čili jste doplaval ke břehu a šel psát básně?
Ještě se mezitím muselo něco přihodit. Ano, plaval jsem ke břehu. Avšak vstřebal jsem do sebe hodně vody, byl jsem malátný a propadal jsem se do mdlob. Z posledních sil jsem podvědomě rukama dosáhl na hranu mola na břehu. Neměl už jsem sílu vylézt. Omdlel jsem ve vodě a zdál se mi nějaký útlumový sen. Naštěstí mě na břehu vyhlížel Eidylin psíček jménem Aramis. Jakmile viděl, že jsem bezvládně strnul ve vodě, rychle doběhl do waldhausu a štěkotem zburcoval společnost. Eidyl přiběhla, vytáhla mě na molo, položila mě břichem do trávy a vyšlapala ze mě vodu. Protože jsem se stále neprobíral, začala mi dávat umělé dýchání. Vzpomínám si, že jsem si v té chvíli v duchu řekl: „Co mě to tak podivuhodně leptá vlhkého?“ A probudil jsem se z bezvědomí. Uvědomil jsem si, že kdybych byl býval u dna zaváhal jen o několik vteřin, bylo by po všem. Ale to se nestalo. Místo toho jsem vnímal znovu svět okolo sebe a vykašlával jsem vodu.

V tu chvíli přišla inspirace?
Přesně tak. Pochopil jsem totiž, že koncentrace dějů zmíněného místa mě vede k tomu, abych se soustřeďoval na děj pro mě nejdůležitější, a sice existenci místa samotného. Napojil jsem se na genia loci, česky řečeno ducha onoho místa. A pocítil jsem, že jich je tam více, že jsou tam tedy geniové loci. Měl jsem touhu vytvořit takový text, při jehož prožívání by se v člověku navodil právě takový pocit duchů místa.

Jaké jste k tomu zvolil prostředky?
Základem jsou dva umělecké texty v jednom. V textu jsem tučně odlišil některá přesně daná slova. Ta obstojí jako samostatná experimentální báseň. Budete-li číst zvýrazněná slova i s ostatními slovy, rozvine se před vámi další, tentokrát prozaický text. Cílem je, aby čtenář mohl ve své mysli tyto texty souběžně mísit a plně se do nich ponořovat. Je to podobné, jako když nazíráte do stereogramu. To jsou takové ty obrazy sestavené z různých teček, a když do nich správně našilháváte a rozvolňujete myšlení, objeví se vám před očima nové netušené obrazy. Pokud takovéhle vnímání zvládnete při četbě Modelových porno-lesů, dostanete se do stavu, kterému já říkám měkký stroj. A pak jde o to, úplně se propadnout do nové nálady a doslova prožít satori – náhlé osvícení. V takovém rozpoložení se totiž čtenář z měkkého stroje stane právě tím duchem místa. Anebo duchy míst. Abych takový postup usnadnil, zvolil jsem pro celý básnický text rytmus srdečního tepu.

Proč jste ale duchům míst dal jméno Modelové porno-lesy?
Kniha je oslavou děje jako takového v daném místě. Je vyjádřením jeho struktury a principu, není to jeho popis odněkud někam. To znamená, že já takovým textem předkládám model. Je to vlastně ta cesta, po které si do textu může každý čtenář podle svého vplout. A slovo les je tam proto, že se jedná o vyjádření principu míst, ve kterých má les nějaké svoje zastoupení.

Není ale slovo porno zavádějící?
Není. Slovem porno, které jsem provokativně předřadil před slovo les, totiž vyjadřuji princip, jak komerce otupuje naše přirozené vnímání a prožitky. Když jsem hledal slovo, jímž bych tento stav vyjádřil, uvědomil jsem si, že v komerční sféře je právě slovo porno velice často užívané. Vyjadřuji jím, že komerce nám naše čisté vnímání bere, a místo toho nás zaplavuje jakýmsi bezobsažným pornem.

Dá se tedy váš text chápat i jako očišťující zaříkávání?
Lze to tak říci.

O sbírce jsem zaslechl, že je prý určena pro nadprůměrné intelektuály. Já si ale myslím, že očistit se může vaším textem každý, kdo se od vzdělání oprostí, zřekne se všech očekávání a naplno se oddá požitku z textu. A pak ve svých pocitech může prožívat podobné podivuhodné věci jako vy, když jste přeplouval Eidylino jezero anebo dělal land art.
Ano, to by mohla být cesta. Já jsem to sám nechtěl takhle vyjádřit, abych se nějak nedotkl lidí, kteří si velmi zakládají na svém vzdělání…

Jaroslav Chobot

Táborský výtvarník, básník, performer. Narodil se roku 1941 v Benešově u Prahy.
Formou individuálního plánu 12 let studoval strukturální estetiku u profesora torontské univerzity Graika Wattersona.
Vydal také básnické sbírky Cihlový vlk, Potní mlýny, Měkké stroje a Měkkým strojům.

Josef Musil