Učitelka. Odmalička chtěla být Gabriela Manová učitelkou. Vystudovala pedagogickou školu a sen si splnila. Dodnes je učitelkou a nechce na tom nic měnit. Přesto je někdy duší daleko více bohémem, nežli kantorkou.

A někdy jsou chvíle, kdy její bohémství dohání ostatní k šílenství. „Vím to o sobě a ostatní to také vědí. Už léta s tím bojuji, ale marně. Možná proto, že můj čas je právě až ten na poslední chvíli. Dřív ke mně většinou nic nepřijde, i kdybych tiše seděla a vyčkávala s dveřmi dokořán. Tvořím zkrátka pod tlakem.“

Její obrázky jsou přitom plné pohody, optimismu a rozevlátosti i lehkosti. Tlak, tíha, zkracující se čas jsou ale to jediné,co dokáže Gábinu rozhoupat k výkonům.
„Měla jsem to takhle odjakživa. Když jsem měla vytvořit nějakou kolekci ke zkouškám a dokončovala jsem to noc před termínem, častokrát až do rána, a ještě skoro mokré jsem to nesla do školy. Je to ale náročné. A po mně potopa.“

Když dotáhne něco dokonce, oddychne si a slíbí si, že příště začne dřív, ale všechno je stále při starém. I dárky pro blízké dělá na poslední chvíli. A když nehoní Gábinu termíny, přichází na scénu „stres“. Obrázky totiž často tvoří v období smutku, nepohody nebo ve chvílích, kdy stojí na životních rozcestích.

„Je to určitě forma terapie. Jak příjemné je vymalovat se. Jako ventil, kterým odplouvají problémy a připlouvají odpovědi na otázky, které si v tu chvíli kladu.“

Tvořivý duchsídlí v rozverné učitelce od dětství. Odmalička vyšívala, pletla, háčkovala, šila, drhala, ale papír a pastelky přišly na řadu až na škole. Jednoho krásného dne si usmyslela, že oborem, který chce vystudovat a pak ho i dál učit, je výtvarná výchova. Bez jakékoli předchozí průpravy.
„Během života jsem poznala, že někdy tě osud někam nastrčí, nasměruje a když tomu necháš volný průběh, zjistíš, že to tak je dobře.“

Stavidla vzhůru!

Když přišla na fakultu, zjistila, že všichni mají za sebou „Lidušku“ nebo se malování věnovali intenzivně na střední pedagogické škole. Gábina se zprvu mezi nimi cítila hodně nesvá. Všichni jí přišli tak dobří…Pak ale nastal zlom a věta z profesorových úst: „A to je zajímavé. Neuvažovala jste někdy, že byste třeba něco i vystavovala? “ To bylo ve druhém ročníku a Gábina tehdy přišla ke zkoušce s kolekcí nočních obrazů, ke kterým ji inspirovala její milovaná Paříž. A od té chvíle a oné osudné věty to šlo samo.

„Možná to myslel vážně, možná to byla ironie…ale jako bych měla v sobě nějaké stavidlo, které se díky tomu otevřelo a všechno mohlo najednou proudit ven.“

Kromě výtvarné výchovy učí Gábina i český jazyk. Ale ani s ním to neměla hned tak úplně lehké. Slohovky pro ni kdysi byly úplným utrpením. „Na základce, když nám zadali nějaké téma, celá rodina seděla a vymýšlela mi slohovou práci. Nebyla jsem schopná uchopit slovo. A to i přesto, že jsem od dětství hodně četla.“

Stavidlo tenkrát otevřela maminka. „Našla v nějakém časopise žákovský fejeton o mamince, ukázala mi ho a říkala: Podívej se, vždyť je stejně stará jako ty a jak pěkně to napsala. A od té doby se vznáším v rozmanitém světě slov, které skládám do rozvitých a květnatých souvětí. A co je pro mě v tomto směru opravdu utrpení? Napsat strohý úřední dopis.“

Je ještě jedna věc, která Gábinu inspiruje k tvorbě. Cestování. „Teď zrovna hodně cestuji, takže tvořím. Když jsem na cestách, nosím s sebou deníček, do kterého si zapisuji poznámky, co mě zaujalo, co mě napadlo, do kterého si jen tak nějaký nápad čmrknu. Často se mi ale stane, že s sebou vláčím skicák a balík pastelek třeba na hory a ani je z batohu nevytáhnu. Příště si nevezmu nic a zrovna mě něco napadne, tak beru, co je, a kreslím třeba na papírové ubrousky.“

Sny a touhy

Přes prorocká profesorova slova, na „velkou výstavu“ Gábina teprve čeká. „Jestli po ni toužím? Já mám vůbec hodně tužeb a snů. Ale jestli projdu životem bez velké výstavy, nebude to pro mě žádným zklamáním. Nedělám to kvůli tomu. Tvořím, abych zachránila svoji duši a našla sama sebe, když se ztratím.“

Ze všech technik má Gábina nejraději akvarel a nebo černou tuš. Zavděk vezme i černou fixkou, když není nic jiného po ruce.
„Když mám takové rozevláté období, tak dělám akvarel. Pak ale na mě přijde potřeba řádu a uzemnění a to pak mají moje obrázky jasné, ostré kontury.“

Po zvednutí stavidel našla Gábina v sobě radost z talentu. Stejně tak se ale snaží rozpoznávat ho u svých žáků. „Je však čím dál těžší dohnat ty talentované k nějaké tvorbě. Jako by dnešní mladí ztráceli zájem. Při češtině jsem si všimla, že si dva žáci kreslí. Očividně je jazyk nebavil, ale ty obrázky byly moc hezké. Chtěla jsem je přinutit, aby něco udělali a přihlásili se na soutěž. Nezlomila jsem je. Snad to bylo pro to, že to zavánělo nějakou školní povinností a oni nedokázali spojit radost z tvorby s tím, že to chce zrovna učitelka češtiny.“

Jarek Nohavica v jedné ze svých písní zpívá o svém kamarádovi, naivním malíři Liboru Vojkůvkovi, který své obrazy neprodává. Ani Gábina by se malováním živit nemohla.

„Vždyť je to vlastně poskládaný můj život. Když si někdy sednu a probírám se mými obrázky, všechno se mi vrací. Je to takový můj deníček. A copak bych mohla prodávat jeho jednotlivé stránky?“

Co ale rozdává a ráda, jsou její malby na hedvábí, na trička nebo třeba malované kravaty. „Ráda tvořím pro konkrétního člověka. Není to tak, že bych udělala sériově deset kravat na prodej. Když to dělám pro někoho, mám toho člověka v mysli, pohrávám si s motivy, a můj vztah k němu se ve výsledku projeví.“

Kantorem býti

A jaká je Gábina učitelka? Být kantorem není v dnešní době asi nijak jednoduché. Peněz možná míň než přiměřeně a děti jsou nějak drzejší…
„Děti se rodí pořád stejné. Jen jim dnes chybí mantinely, které bychom jim my všichni měli dávat. A ony toho využívají, což je přirozené. A důsledek té nadměrné svobody je pak ten, že v podstatě po ničem moc netouží a ničeho se nebojí, proti ničemu nebojují, nic nehledaj, jen tak jsou a vlají. Myslím si, že dnes to mají těžší, než jsme to měli my – tohle můžeš, tohle nesmíš, tohle třeba půjde, když budeš chtít a tohle určitě ne. Jak jasné. Ony vlastně můžou všechno, jenže právě ta možnost je svazující. Co si vybrat?“

V této souvislosti si vzpomněla na jeden článek od zahraničního filosofa o svobodě a o demokracii. Ten řekl, že svoboda je největší trest, který člověk může dostat. Málokdo je totiž schopen tuto svobodu přijmout a naložit s ní tak, aby zůstal čestným a morálním.

„Takže dnes je pro kantora i těžší navázat vztah se studentem tak, aby někam směřoval, aby byl plodný. A smířit se s tím, že se studenti spokojují s průměrem, je ještě těžší. Zvedat stavidla a nutit je nenápadně k tomu, aby šli za sebe a nespokojili se s cestou jen proto, že je nejlehčí. To je náš úkol. Vědomosti si v dnešní době najdou tak lehce sami, ale vědomí člověka, to je to, co bychom jim měli dát.“

Hlavně věřit

Ale neměnila by. Práce to není jednotvárná, je zajímavá a je tu dobrý kolektiv. „To jsi řekla jednou ty, ještě na gymplu, když jsme byli někde na brigádě. Vytírali jsme chodbu, odnikud nikam. Když jsi to řekla, hrozně jsme se tomu smáli. Byla to ironie, nikde nikdo, jen ty sama s hadrem a několik hodin pořád to samé, ale v podstatě to vystihuje pravdu a štěstí. Dodnes to používám, když se mě někdo zeptá na práci.“

Každopádně mezi mladými cítí Gábina silný náboj, inspiraci, motor. Práce učitele se vždy vrací a uspokojuje, i když někdy s velkým zpožděním. „Když zaděláš těsto, upečeš housku, někdo si ji koupí a sní. Takový jednoduchý řetězec, který proběhne během několika hodin. I tady sklízíme to, co zasejeme, ale s daleko větším odstupem času. A někdy ten konec ani nevidíme. Je to často hodně o té víře, že prostě věříš, že se to někdy, nějak naplní. Že to nebylo marné.“

A tak věří. I ve smysl svojí práce i v nekonečné množství invence, kterou nikdy nevyčerpá. Je totiž daleko více bohémem než učitelkou. „Jsem učitelka s duší potulující se ve světě umění, s duší, která se nikdy nedá umlčet .“