Když v roce 1888 Jiří Stanislav Guth Jarkovský nebo Vojta Náprstek v Praze zakládali Klub českých turistů, z Tábora jejich počínání sledovali tehdejší významní občané Jan Domečka, doktor Cikhart nebo František Pavlíček. Netrvalo dlouho a již činili první kroky k založení táborského klubu.

close Táborští turisté slaví 125. výročí založení. info Zdroj: Deník/Alena Šatrová zoom_in „Tou pověstnou kapkou k založení klubu přímo v Táboře se stal i článek z týdeníku Český jih z roku 1891 nazvaný Pompeji v Čechách České pompeje. Jednalo se o překlad článku spisovatele a cestovatele Jamese Bakera, který psal o své návštěvě Tábora a Příběnic,“ připomíná Radek Přílepek zrod klubu táborských turistů.

Když pak další články v novinách vyzývaly občany k založení a členství v klubu, rozběhla se organizace v Táboře naplno a 28. ledna roku 1893 byl spolek na světě. Na startu měl 22 členů, většinou vážených táborských měšťanů, například tehdejšího místostarostu a později starostu Aloise Kotrbelce. Jejich prvním úkolem bylo seznámit cizince a návštěvníky města s místními památnými místy. Dnes se k turistům hlásí 260 lidí z Tábora a jeho okolí.

STOPY TURISTŮ
Pochody a výlety po vlasti spojovaly turisty od samého začátku do dnešních dnů. Přesto stihli vtisknout své činnosti i jiný rozměr: jejich přičiněním zdobí Tábor například meteorologický sloup na Křižíkově náměstí, socha Dívka s džbánem z kašny v Husově parku, označili stovky kilometrů cest, vysázeli lipovou alej, postavili lávku přes Lužnici, ale především na Větrovech Hýlačku. „Tuto rozhlednu turisté postavili v roce 1920 jako oslavu nové republiky, proto je její původní název rozhledna Svobody,“ připomíná předseda klubu minulost Hýlačky, která na silvestra roku 2012 shořela a turisté vybudovali novou, moderní.

Oslavu výročí si naplánovali přesně na den vzniku, tedy 28. ledna. Začne v 16 hodin výstavou ve Spektru a po vernisáži si pamětníci díky filmu Jindřicha Bubna připomenou 50. a 60. léta.

Z kroniky
táborských turistů

Vedení klubu:Ve vedení klubu se od té doby vystřídala řada lidí
1893 - 1899 Theodor Brdlík
1900 - 1904 Vilém Marek
1905 - 1907 Václav Ruml
1908 p. Uzel
1909 - 1910 Václav Mansfeld
1911 - 1917 Dr. František Hlaváč
1918 - 1922 Dr. Jaroslav Janke
1923 - 1949 JUDr. František Rathouský
1949 - 1951 MUDr. Arnošt Pastrňák
1951 - 1966 Jaroslav Špaček
1966 - 1968 Jindřich Buben
1968 - 1973 MUDr. Arnošt Pastrňák
1973 - 1986 Bořivoj Mašek
1986 - 1993 Vladimír Hoffman
1993 - 1997 Věra Řeháčková
1997 - 2002 Ing. Petr Švanda
2003 - 2005 Karel Charvát
2005 - Ing. Radek Přílepek

Stezka do Příběnic
Myšlenka zpřístupnit turistům i výletníkům údolí Lužnice mezi Táborem a Příběnicemi vznikla už při založení odboru v roce 1893. Na počátku roku 1895 získal odbor souhlas majitelů pozemků - města Tábora a hraběte Harracha a 11. května téhož roku započal s budováním stezky. Do podzimu se podařilo zpřístupnit prvních 2970 metrů stezky, když na několika místech bylo nutno vylámat skálu spadající až do vody. Zemní práce byly dokončeny v roce 1898, když na úpravy přispěl hrabě Jan Harrach, velkostatek želečský i ústředí Klubu českých turistů. Na počest pana hraběte, který na stavbu věnoval nemálo peněz a dříví na vybudování lávek, byla cesta nazvána cestou Harrachovou. Veřejnost ji začala užívat od 13. srpna 1899. Slavnostního otevření se tehdy zúčastnilo více než 200 lidí.

Lávka u Harrachovky
Současná lávka, po které u Harrachovky přešlo již mnoho generací turistů a výletníků, není první lávkou, která na tomto místě stojí. Ačkoli pamatuje již hodně a mnoho nechybělo, aby i ji vzala voda. První lávku na tomto místě nechal odbor postavit už v roce 1920. Již několik let předtím o zřízení lávky přes Lužnici někde pod Táborem uvažoval, vždy však byly překážkou finanční důvody. Už v roce 1911 se vedly vášnivé diskuse o tom, zda lávka má být dřevěná (toto stanovisko hájil zejména dr. Chalupný), nebo železobetonová.

Na valné hromadě v roce 1919 bylo usneseno, aby pod Brdlíkovým mlýnem vedla dřevěná lávka, nesená na zděných pilířích. Ovšem ukázalo se, že je nad finanční možnosti odboru. Proto výbor hledal řešení a snažil se najít firmu, která by část nákladů převzala. Tehdy se správa želečského velkostatku nabídla, že na stavbu lávky věnuje veškeré potřebné dříví, pokud lávka bude postavena u Harrachovy besídky.

Odbor tuto nabídku s povděkem a ulehčením přijal. Byla zvolena varianta celodřevěná - tedy dřevěná lávka i pilíře, neboť na hodnotnější materiál tehdy odbor neměl dostatek peněz.

Lávku postavil tesařský mistr Florián s učedníky, náklady činily okolo 40 tisíc korun. Na počest zesnulého zasloužilého člena odboru a vrchního inspektora technické kontroly byla nazvána lávkou Thanabauerovou. Byla předána do užívání 21. listopadu 1920. Za přechod se tehdy vybíralo mýto ve výši 10 haléřů.

Již na jaře 1922 byly plujícími ledy poškozeny ledolamy a jeden nosný sloup. Další poškození na sebe nenechalo dlouho čekat - za tři roky při jarních táních byl velkou vodou poškozen další sloup, který musel dát odbor opravit - firmě Florián tehdy zaplatil 800 Kč. Tehdejší oprava sice lávku zachránila, ale jen na čas. Dřevo totiž ve vlhku zahnívalo a pevnost lávky se tak postupně snižovala. Koncem 20. let již bylo nebezpečné přes lávku přecházet a Okresní úřad celkem pochopitelně nařídil odboru, aby lávku uvedl do bezpečného provozuschopného stavu. Odbor to vzal zgruntu, přestože vzhledem k finanční náročnosti po etapách. Nejprve v roce 1929 nechal vyměnit nosné sloupy za trvanlivější železobetonové - tato výměna spolu s drobnými úpravami podlahy přišla odbor na 27584 Kč.

O rok později pak došlo i na náhradu dřevěných nosných trámů železnými traverzami, dřevěného zábradlí železným a dřevěné podlahy betonovou. Spolu s dalšími nezbytnými pracemi stály tyto úpravy více než 76 tisíc Kč. Odbor tak do nové lávky investoval přes 100 tisíc korun a jistě si liboval, jak ji bude jen natírat a lávka se bude přes Lužnici klenout navěky. Jenže - chyba lávky. Opět, tak jako již několikrát předtím, se v plné síle předvedly přírodní živly. Jarní povodeň v březnu roku 1940 lávku strhla - tedy přesněji nikoli voda, ale nápor chat a stromů, které jarní rozvodněná Lužnice strhla ze břehů.

Značení cest:
Nezanedbatelnou složkou činnosti táborských turistů je značení, v letech 2003-2017 se na něm každoročně podílelo 21 až 25 značkařů a patříme tak mezi okresy, které mají značkařů dostatek a nemají se zajištěním značení problémy. V roce 2003 bylo na Táborsku 629,9 km značených tras, vesměs pěších. Takže v současnosti odbor na Táborsku spravuje již 654,5 km pěších tras a stará se i o další kilometry cest na Šumavě.

Zdálo se, že v době okupace nebude možné postavit novou lávku. Dobrovolní dárci však okamžitě začali odboru zasílat finanční příspěvky a také tehdejší Živelní fond zemský slíbil poskytnutí 110ti tisíc Kč. Proto se odbor s dnes těžko představitelným nadšením - nezapomínejme, byla válka a okupace - pustil do práce. U stavitele Ing. Dr. Štěpána Ješe nechal vypracovat projekt a finanční kalkulaci stavby nové lávky. Stavitel Ješ navrhl lávku s jediným obloukem a cenu předběžně odhadl na 180 - 190 tisíc Kč.

Odbor nechal přetavit železo z druhé lávky na betonářské, dřevo částečně poskytli město Tábor a velkostatkář Vodňanský, finančně i materiálně přispělo mnoho lidí i různých organizací a firem, takže stavba lávky byla zahájena ještě v roce 1940. Stavbu prováděla firma Brázdil a Ješ. Odbor velmi usiloval o to, aby alespoň betonářské práce byly hotovy do příchodu zimy. Stálo ho to neplánovaná vydání a některé funkcionáře jistě i nemálo nervů, ale podařilo se. Do příchodu zimních mrazů se i přes různé komplikace podařilo provést betonářské práce a stavba lávky byla pak dokončena na jaře následujícího roku. V květnu 1941 byla tedy lávka odevzdána veřejnosti a od té doby slouží dodnes. Vyžaduje jen občasné nátěry zábradlí, tedy investice vskutku nepatrné ve srovnání s pořizovací cenou, která se v letech 1940 - 41 nakonec vyšplhala - po započítání nezbytných nákladů na úpravu a zpevnění břehů - na více než 287 tisíc Kč.

Meteorologický sloup
Náš odbor byl v prvních letech své existence velice činorodým a jeho činnost byla velmi různorodá. Vedle rozvíjení sítě značených cest a vlastní turistické činnosti tak odbor nechal v roce 1908 postavit také takzvaný povětrnostní sloup. Sloup byl po svém dokončení v roce 1909 postaven v parčíku před tehdejší Hospodářskou akademií - nynější Střední zemědělskou školou. Odbor do něho nechal umístit smaltovanou tabulku s údaji o nadmořské výšce, základních meteorologických údajích a počtu obyvatel Tábora. A ovšem také „meteorologické“ přístroje, jako teploměr, barometr a poměrně jednouchý přístroj, zobrazující zda příští dny budou deštivé či slunné. Samotný sloup byl zhotoven podle návrhu prof. Suchomela z pískovce v sochařské škole v Hořicích. V roce 1937 musel být sloup z rozhodnutí městského úřadu přemístěn, neboť tento úřad měl s parčíkem jiné záměry. Po opakované korespondenci bylo vybráno nové místo, a sice Husův park před nádražím, kde stál do 17.5.2014, kdy byl přestěhován na Křižíkovo náměstí.