Majitelka domova pro koně Patricie Pitříková nám mimo jiné vysvětlila, jak se Tiumen učil být zase koněm.

Ve kterém roce k vám Tiumen přišel a jak si nyní užívá svůj důchod?
Přišel k nám v loňském roce po tom, co Velkou naposledy běžel. On ještě senior tak úplně není. Je mu teprve 13 let, což je pro koně mladý věk. Starý je pouze z pohledu dostihového sportu.

Snáší se se svým novým stádem dobře?
Teď už ano. Nebyl zvyklý na volný režim, protože od svého prvního roku života byl připravován na sportovní kariéru, takže jeho dny vypadaly úplně jinak, než tady u nás. Nyní je rád, že má 24 hodin volnost a žije koňským životem. Pase se, jak se mu zlíbí, a má volný pohyb. Vypadá šťastně.

Nechybí Tiumenovi závody?
To bychom se museli zeptat jeho, ale já osobně si myslím, že ne. Když se na pastvině rozeběhne celé stádo, bývá většinou první z těch, kteří se zastaví. Vyhodnotí situaci tak, že nemá důvod tolik se hýbat a jen v klidu pozoruje. Myslím si, že mu závodění nechybí a že jde především o ambice lidí. To oni chtějí závodit. Koně sami od sebe nemají důvod hnát se přes nějaké obrovské překážky za vítězstvím.

Přesto se říká, že někteří koně jsou srdcaři, že ze sebe vydají úplně všechno, protože závodění milují. Byl takový i Tiumen?
Já bych řekla, že je rád, že má klid a nemusí se nikam hnát. Teď je spokojený. Nemá ambice za každou cenu vítězit, takže mu jeho současný život bez shonu a tréninků vyhovuje. Dostihový svět pro něj jistě byl zajímavý, ale z pohledu koně a jeho duše je pro něj volnost, kterou má nyní, určitě lepší.

Jaký je slavný valach povahově?
Určitě si je vědom toho, že je šampion. Rozhodně ale není pyšný. Je jemný, citlivý a plachý. Není to kůň, který by se musel hned se všemi kontaktovat, ať už jde o lidi nebo o jiné koně. Je spíše takovým pozorovatelem. Sleduje zpovzdálí a rozmýšlí se, jestli půjde do kontaktu, zda mu to za to stojí. Je klidný, ale je pravda, že když rychle pohnete rukou, mávnete nebo tak, samozřejmě se lekne nebo uskočí. Koně jsou od přírody takoví. Také je velice vnímavý a empatický.

Bylo hned jasné, že půjde k vám do vašeho domova?
Pan Ivo Köhler, kterému Tiumen patří, měl samozřejmě několik nabídek, ale už k nám před šesti nebo sedmi lety umístil svého dalšího dostihového závodníka Retrievera. Věděl, že tady bude koník spokojený, že se nebude nijak sportovně využívat a bude mít svůj klid. To nejspíše rozhodlo.

Musel si Tiumen srovnat věci v hlavě poté, co přestal závodit?

Jsem přesvědčená, že ano. Psychika je u koní velmi důležitá. Všechno je o lásce, kterou jim dáme. A nejenom Tiumenovi, ale i ostatním koním. Není důležité jen to, aby sportovali, závodili a vyhrávali pro nás, ale aby věděli, že je máme rádi pro to, jací jsou a milujeme je jen proto, že zkrátka existují. Potřebují klid, harmonii a volnost.

Má Tiumen nějaké vrtochy?

Dříve neměl rád, když mu někdo sahal na uši. Při uzdění nebo při nasazování ohlávky se mu nesměly popruhy přetahovat přes uši. Nyní už mu to ale problém nedělá, naučili jsme ho, že se mu nic nestane a nemusí se bát.

Kdyby měl teď vyběhnout na dráhu, jak by dopadl?

Myslím, že by se mu nechtělo (smích). Nechci mluvit za něj. To, že chtěl závodit, bylo samozřejmě jednoznačně v něm, ale když ho vidím, mám pocit, že nemá potřebu se někam honit.

Myslíte si, že kůň cítí, že chce člověk vyhrát, a tak mu to dopřeje?

Ano. Koně vědí všechno, co si myslíme a co cítíme. My to na ně přenášíme, vědí to o vteřinku dříve než my. Dokážou vnímat všemi smysly to, co my jsme dávno zapomněli a co již neumíme. Díky koním máme možnost zastavit se a znovu se od nich všechno naučit. Vnímat sami sebe, svá srdce a ne jenom mysl.

To nás koně dokážou naučit?

S mnoha koňmi, kteří tu u mě byli, jsem zažila hluboké psychické napojení. Ne tedy přímo s Tiumenem, ale stalo se mi, že jsem cítila, když někde ležel kůň a nemohl se zvednout nebo když byl nějaký jiný problém. Koně dokážou člověka zavolat nejenom hlasem. Je to síla myšlenky. Hlavní je pochopit je, snažit se jim rozumět.

Dá se říci, že koně jsou velké osobnosti?

Jsou to úžasné, dokonalé bytosti. Jsou citliví, vnímaví a jemní. Láska je pro ně čistá a bezpodmínečná. Nekladou si žádné nároky. Když nám zemřela jedna kobylka tady, její věrný kamarád Flayde ji hledal. On ji volal, přestože věděl, že je pryč. Bylo vidět, že smutní a že se ho ta ztráta hluboce dotkla.

Prošel si i Tiumen nějakým takovým trápením?

Prošel, ale ne trápením tohoto rázu. My jsme s ním dělali energetické léčení se Zdenkou Kalinovou. Neměl naučené vzorce koňského života, neuměl být koněm, ale jenom naučeným závodníkem. Netušil, jak se žije v koňské rodině. Zkrátka nevěděl, jak se má chovat jako kůň.

Jak dlouho tedy trvalo, než se vzpamatoval?

Asi tři čtyři měsíce si zvykal. A potom léčení se jako lusknutím prstů začal otevírat a zklidňovat. Začal být veselejší, má jiskru v oku. Jsem si jistá, že kdo Tiumena znal, když závodil, tak by mi mohl potvrdit, že teď má úplně jiné oči než dříve.

Má nějaké zdravotní problémy?

Když k nám přijel, tak pokulhával. Byly to problémy především s pohybovým aparátem. Neřekla bych, že nějaké veliké, ale na kostech a šlachách bylo znát, že měl velikou zátěž. Ještě je pořád v období regenerace, ale je mladý, takže to se spraví.

V ohradě jsem zahlédla, že koně u vás nejsou okovaní. Tiumen ale vždy podkovy nosil. Jak si zvykal na život bez „botiček"?
Tady to asi nijak extra nepociťoval, protože máme měkkou travnatou pastvinu. Každý kůň, než sem přijede, musí být bez podkov, aby při seznamování se stádem nebo při šarvátkách či hře nikomu neublížil.

Jaký vztah máte s Tiumenem přímo vy?

Já si ho vážím a jsem moc ráda, že je tady. My k sobě máme hodně blízko. Už když závodil, tak to tak bylo.

Těšíte se na Velkou pardubickou?

Kdepak! Já vždycky trnu strachy, poskakuji před televizí, zavírám oči a doufám, že se nikomu nic nestane. Nemám na to nervy.

S Tiumenem je tady ještě jeden dostihový šampion – Retriever. Jak se daří jemu?

Tohoto koně jsme dostali darem od původního majitele Iva Köhlera v roce 2008. Když se k nám dostal, byli jsme ještě na jiném místě. Retriever to měl snazší, protože ihned nevypadl ze stájového režimu a mohl se aklimatizovat postupně, protože jsme měli boxy. Tiumen už to tak neměl.

Jak se u vás aklimatizoval?

On byl výjimečný tím, že co přijel, tak jedl a jedl. Protože měl jako sportovec dříve velmi přísný stravovací režim a dávkování, tady rychle přišel na to, že může jíst, jak chce. Byl schopen přes noc sníst nejenom svůj příděl sena, ale i veškerou podestýlku slámy. Já ho snad celý první rok neviděla jinak, než že něco žvýkal v tlamě.

Autor: Veronika Gigalová