Profesí je advokát, miluje tanec, aktivně se zapojil do komunální politiky a hlavně je tátou dvouapůlletého Honzíka. S manželkou Lucií, rovněž advokátkou, Tibor Stano protancoval už několikery boty a nyní předávají zkušenosti mladším. I když se narodil v Táboře, má slovenské jméno.

Co vás pojí se Slovenskem?
Táta je Slovák. Brácha se narodil na Slovensku, ale jmenuje se Dalibor, já už se narodil v Táboře a dali mi jméno Tibor. Zřejmě naši chtěli ten poměr obrátit. Slovák s českým jménem a Čech se slovenským.

Otec je rovněž advokát. Zdá se, že právnické geny zafungovaly ve váš prospěch?
Tak jednoznačné to nebylo, protože já jsem nejprve vystudoval střední zemědělskou školu a pak i dva roky vysoké. Až potom jsem se rozhodl jít na práva, udělal jsem přijímačky a vyšlo to. Nakonec jsem tedy vystudoval práva v Praze na Univerzitě Karlově.

Nelitujete, že jste nezůstal u přírody?
Advokacie mě baví, ale určité dilema jsem měl. Tedy ne ve vztahu k zemědělství, to bylo jasně pasé, ale k soudnictví. Uvažoval jsem i o soudcovské profesní dráze, ale to bych asi nemohl tancovat. Přeci jen advokacie se dala s mým tancováním lépe skloubit dohromady. Především časově. A možná i z hlediska etiky by asi nebylo vhodné, aby soudce provozoval tancování. I když příležitost jsem měl. V době, kdy jsem skončil práva, soudcovská místa byla volná, stejně tak i ve státním zastupitelství. Ale chtěl jsem být pánem svého času.

Stalo se vám, že jste byl vnitřně přesvědčen o vině svého klienta?
Tak určitě, asi jako každý kdo v tomto povolání začíná. Zpočátku jsem podobný problém řešil hlavně v oblasti trestního práva. Pokud obžalovaný byl skutečně vinný, pak hájit ho mi opravdu zpočátku vadilo. Ale postupně se i tahle práce stane rutinní a už u toho člověk nemá tak emotivní pocity jako na začátku kariéry. Prostě je to práce jako každá jiná a každý má nárok na obhájce bez ohledu na vinu či nevinu. Každý začínající advokát řeší tento vnitřní problém, zda má vůbec hájit dealera drog nebo toho, kdo zneužívá malé děti. Postupně si ale na to zvykne, je to jako v každé profesi. V každém případě se ji snažím ve vztahu k obžalovaným dělat co nejlépe.

Je nějaký případ, který se vám zvlášť vryl do paměti?
To je těžké, za dobu mé praxe toho bylo hodně a jako zpívající kolega Jahelka moc velký vypravěč nejsem. Ale určitě jsou v tomto směru zajímavé sousedské neshody, které kolikrát postrádají logiku a jedná se čistě o vzájemně zarytý postoj, který v jednom případě skončil i tak, že se sousedi kvůli sporu mezi manželkami při hrabání sněhu „popohnali“ hrably na sníh, až to řešil trestní soud.

Rodí se nový občanský zákoník. Už jste se s ním seznámil?
V každém případě to znamená znovu se učit nové zákony. Přesto si myslím, že přeměna právního systému, jak ho připravila vláda, není krok šťastným směrem. Lidé i praxe už si na ten původní dost zvykli, ten nový se bude asi dlouho a těžko prosazovat do běžného života i praxe. Právní povědomí budou muset mít všichni, to znamená, že i běžní lidé se s ním v hrubých rysech budou muset seznámit. Neznalost zákona neomlouvá. Je ale otázkou, nakolik se bude nový občanský zákoník lišit od předešlých zákonů.

Vy jste říkal, že by se soudcování asi příliš neslučovalo s tancováním. To tedy znamená, že jste tancoval dříve, než jste šel na práva?
Začínal jsem klasicky v tanečních v šestnácti letech. Pak jsem se kolem toho tři roky jen tak motal a závodně tancovat jsem začal v devatenácti letech. Do tanečních jsem chodil do kulturáku na Pražáku k Josefu Stehlíkovi.

Čím vás tanec okouzlil?
Bavilo mě to a líbila se mi společenská zábava. Ale já dělal zároveň také karate, což má tedy k tanci dost daleko. S tím jsem začal v patnácti a pak jsem současně s ním s tancováním koketoval až do devatenácti, ale pak mě více oslovilo tancování a tomu jsem už zůstal věrný.

Který styl preferujete? Standardní nebo latinskoamerický?
Mám rád oba. Jednou raději ten, pak naopak, podle toho, v čem jsem právě „přehřátý“. Nedokáži si představit, že bych dělal jenom jeden.

Vzpomenete si na první tanečnici?
Moje manželka Lucka je má sedmá taneční partnerka. Na svou první tanečnici si vzpomínám, ale už si nepamatuji její jméno, tančili jsme spolu velmi krátce. Vím jen, že byla ze zdravotní školy, ale to už bylo dávno, vlastně hned po tanečních.

Kdo v Táboře založil taneční klub?
Tradici klubového tancování v Táboře založili manželé Eva a Josef Stehlíkovi. U nich jsem začínal v tanečních, ale v klubu, v tehdejším ATAKu jsem nikdy netančil. Tancoval jsem totiž v Sezimově Ústí u Richarda Pexy. Stehlíkovi se nakonec odstěhovali do Budějovic a ATAK vlastně skončil. Z něj se vyčlenil akorát dětský taneční klub Jiskra a ten pak pokračoval a pokračuje jako Dětský taneční klub Martiny Cheníčkové. Část dospělých pak přešla právě do STK Sezimovo Ústí a po dohodě s inženýrem Stehlíkem jsme se přejmenovali na ATAK. To bylo někdy v počátcích devadesátých let. Taneční školu ATAK jsme s bratrem založili až v roce 1997. Můj bratr je sice typický netanečník, ale řeší celé zázemí soutěží. Jako jednatel má na starost streetové a orientální tancování, řeší ekonomiku taneční školy, abychom vyšli s penězi na provoz.

Jaká nejvyšší ocenění jste získali?

Letos je naše vůbec nejlepší sezona. Ve společenských tancích jsme v párovém tancování osminásobní mistři Jihočeského kraje a v družstvech 2., 3. ve standardu a 2. a 5. v latině. Ve streetovém tancování jsme ve formacích v kraji v dětech 2. ,v juniorech a dospělých mistři. Na mistrovství Čech zabodovali junioři, to jsme mistři, v dětech jsme 9. a v dospělých osmí. Super výsledky mají naše orientální tanečnice, tam ještě ale není soutěžení skončeno. Za rok 2010 jsme vicemistři Evropy ve formacích dospělých. Jinak v této sezoně jsme v kraji v dětech mistři a zároveň třetí a v dospělých také mistři. Na mistrovství Čech jsme v dětech 2. a 3., v dospělých mistři. Nezbývá mi než pozvat všechny na sobotu do Palcátu, aby se přišli podívat, jak to na mistrovství v orientálních tancích dopadne.

Bude z vašeho Honzíka také tančící advokát?
To uvidíme, je zatím moc malý na to, abychom s ním s tancem začali. Tak nejdříve od pěti let. S manželkou jsme o tom samozřejmě mluvili. Shodli jsme se oba, že by měl zpočátku zkusit toho více, ale samozřejmě přiměřeně k věku. Podle mne by si měl, až bude starší, sám vybrat, co bude chtít dělat. Bude-li to tancování, samozřejmě budu rád, můžeme ho v tomto směru hodně naučit, ale ne vždy děti kráčí ve šlépějích svých rodičů, mají svoji hlavu i cíle a to je třeba respektovat. No a jak to bude s učením? Tak to je pro mne hodně vzdálená budoucnost, ani si zatím nedokážu představit, že půjde do školy. Mohu tedy na vaši otázku odpovědět jen možná, uvidíme.

Co vás vedlo do komunální politiky?
Impulzem k účasti byla zcela jistě aktivita Město i mládeži, která byla vyvolána požadavkem změny na postě jednatele TZMZ. To se povedlo, ale i to, že tehdejší radnice odmítala o této situaci jednat. Situace byla tehdy opravdu výbušná. Dále to bylo a je asymetrická podpora jednotlivých sportů, kultury a volnočasových aktivit. Má to velké výkyvy vždy podle toho, jaká je koalice. Podle mne jsou děcka, mládež ale i dospělí a senioři v každé oblasti rovnocenní a podpora by měla být v tomto ohledu vyvážená. Dále si myslím, že je třeba vzdělání, které jsem v rámci bezplatného vysokoškolského vzdělávacího systému získal za peníze občanů i tímto způsobem trochu vrátit. Vedení města je opravdu složité ze všech hledisek a vzdělání v tomto ohledu je podle mne nespornou výhodou.

Jaké další záliby a koníčky máte?
Na ty mi moc času vedle tancování nezbývá. Mám moc rád sjezdové lyžování, tak v zimě, pokud máme čas, s manželkou „hoblujeme“ sjezdovku. Lucka má také lyžování ráda. Pokud bych to měl porovnat s letní dovolenou, oba preferujeme tu zimní. Letos jsme už zkusili, jak to zvládne Honzík. Zatáčet ještě neumí, ale při jízdě rovně ze svahu rovnováhu již udrží.

Co vy a domácí práce? Vaříte?
Možná to bude překvapení, ale vařím rád. Jako bývalý rybář nejraději ryby. Jinak v rámci rodiny vaříme s manželkou na střídačku, podle toho, kdo má víc času. Podle mne to je dnes zcela normální stejně jako s dalšími domácími pracemi. Je to i jistá míra samostatnosti. Zbývá pak více času na rodinu. No, ale co opravdu nemusím, je žehlení, dělám tedy to ostatní.

ALENA ŘEZÁČOVÁ