Proč to nezkusit? Právě minula středeční devátá hodina a táborští prvoligoví hokejisté se trousí do šatny na zimním stadionu. Tak jako každý den je zřejmě čeká téměř dvouhodinová tréninková jednotka, tentokrát ale následuje jen pár hodin po návratu z přípravného zápasu v Jihlavě.

Jestliže mám okusit porci hokejové dřiny, pak je vhodná příležitost, říkám si optimisticky. Borci budou unavení, trenéři shovívaví a snad se vyhnu i vtípkům, se kterými při svém vpádu do života ligového hokejisty najisto počítám. Jenže… Nic není tak, jak si to člověk zrovna namaluje. A pocítit to mám už za chvíli.

Ze slušnosti, ale hlavně z vypočítavosti (přiznávám) informuji o svém plánu zapojit se do dění na ledě trenéry týmu Vladimíra Kýhose a Arpáda Györiho. Shovívavé úsměvy v jejich tvářích mne rázem znejistí. „Umím na bruslích přešlapovat jen doleva,“ omlouvám se předem, abych si zajistil alibi. „To nevadí, tak uděláme cvičení jenom na tu tvou stranu,“ zmrazí mne blesková odpověď hlavního kouče, v jehož tónu není ani stopa po mnou očekávané protekci. Čas běží dvojnásob rychle a ledová One man show v podání sportovního redaktora Táborského deníku se nemilosrdně blíží.

Její první epizoda se neplánovaně odehraje už v zákulisí. Po menších peripetiích upravuje kustod Lukáš Rubák tmavě modrou helmu speciálně na mou hlavu. Usedám na místo, které normálně obývá útočník Filip Kolomý (je zraněný, a tak přišel později a zamířil do posilovny). Od toho si také půjčuji brusle, které mne o pár minut později tolikrát zradí. Vzápětí na mne přibývají další součásti výstroje a začínám se nezřízeně potit.

Jestliže jsem si až do téhle chvíle myslel, že to se svými sotva dostatečnými bruslařskými schopnostmi „á la levá strana“ na ledě nějak zvládnu, tíha chráničů na mém těle mne poprvé sráží na kolena. Nemusím být detektiv, abych ve výrazech těch, kteří v tomhle přestrojení strávili značnou část svého života, nevypátral škodolibost. Levou brusli si dokonce musím nechat zbaběle zavázat od „Krtka“ (Lukáši Rubákovi v kabině nikdo jinak neřekne), protože se k ní prostě přes hokejové kalhoty a ve vestě skoro neohnu. „To není kalhotama, ale spíš tím pupkem,“ najde kustod vysvětlení pro mou neohebnost.

Kolem se mihne trenér Kýhos s umělohmotnou tabulí v ruce a nemilosrdně mne spraží: „Koukej přidat, frajere, fofrem! Nebo máš pokutu za pozdní příchod!“

Jde se na věc…! Sotva se objevím za mantinelem, stanu se vítaným terčem zájmu. “Co blázníš?“ zní nejčastější věta. Dojde i na ironii. „Ty vole, máme tu posilu ze zámoří. Chicago Black Hawks!“ rýpne si Zdeněk Šperger přezdívaný „Kába“. Vím, kam tou poznámkou mimo jiné míří. Starší hráči z řad profíků často nastupují bez ochrany očí a obzvláště v mém věku vypadají jako skuteční „tvrďáci“. V tu chvíli se tedy neurazím, ale cítím se možná i trochu povznesený. Po pár vteřinách ten hřejivý pocit nenávratně mizí… Co asi bude dál?

První krůčky po ledě se neobejdou bez komplikací. Zatímco na Jordáně jsem na svých bruslích lámal kilometry, tady něco nehraje… Udělám pár nejistých kroků a rázem musím přehodnotit své cíle – pro začátek se stačí dostat přes šířku kluziště na střídačku. Tam si nakonec znovu posílím sebevědomí a dovolím si obkroužit celé kolo. Zdá se mi dokonce, že si při tom počínám nadmíru zdatně, ale smích několika mých nových spoluhráčů mne vrací z výšin na vyhlazený led. Ten si vzápětí prohlédnu i z bezprostřední blízkosti a zbytečně se otáčím, která že hokejka se mi čirou „náhodou“ připletla do brusle.

Vladimír Kýhos a Arpád Györi si mužstvo volají k plexisklu, aby mu vysvětlili první tréninkový úkol. Proboha, co je tohle za čáry!? Ani se nesnažím pokyny koučů pochopit a navzdory přemlouvání mířím na střídačku – tohle cvičení se prostě musí obejít beze mne.
Do víru dění se vracím až v době, kdy asistent Arpád Györi organizuje bruslařskou vložku. Ufff, napoprvé se zatáčí na levou stranu! Řadím se na konec jednoho z připravených vláčků a vyrážím. Vypadám sice jako tučňák, který omylem zavítal na závodiště chrtů, ale obejde se to bez pádu. Tedy napoprvé. Druhá jízda už mne znovu seznamuje se zmrzlým bílým nepřítelem. Reakce na smích parťáků na sebe nenechá dlouho čekat – už jsem zase na střídačce!

Ale co by to bylo za zkoušku, kdybych si nezahrál hokej. S tolerancí trenérů i hráčů se na chvíli zapojuji do „baga“ (hry na jednu branku v pásmu). Kousek ode mne se u mantinelu prudce srazí obránce Jožka Lukáč s útočníkem Rudolfem Červeným. Být jedním z nich, končí moje tréninková anabáze minimálně na operačním sále. Naštěstí jsou kluci tolerantní, což ostatně dokazují i tím, že mi uhýbají a nezvykle často nahrávají. Já zase na jejich poměry nezvykle často kazím a dokazuji, že hokej nutně nemusí být nejrychlejší kolektivní hrou na světě. Přesto se jednou dokonce „protlačím“ až ke střele (proč asi?), ale největším úspěchem té šance je, že nakonec při prudké manipulaci s hokejkou nespadnu.

„No a co, my zase neumíme psát články,“ prohodí forvard Ivan Padělek. Tak tohle mne vážně potěšilo…
Tak, a trénink je u konce. Mezi dvěma zápasy tentokrát trenéři své ovečky šetřili a propouští je ze svých spárů už po necelé hodině.
K jeho náplni jsem si jen tak přičichl, ale stačilo mi to. Držím se za natlučený loket, pod helmou cítím potoky potu a nohy v zapůjčených bruslích mi nemilosrdně tvrdnou.

„Pojď na nájezd,“ křičí na mne s úsměvem brankář Tomáš Klestil. „O stovku…“ Potencionální odměnu z pramalé víry ve své schopnosti odmítám, ale výzvu přijímám. „Vyrazím“ s pukem na hokejce na branku, zamířím a… gól! „Vidíš, moh sis vydělat,“ směje se můj protivník a já vím, že mi prostě jen chtěl udělat radost po všech těch útrapách.

V šatně se pokouším vyžádat si služby maséra Miroslava Vícha. „To snad nemyslíš vážně, vždyť jsi tam byl jenom chvilku, a ještě pořád na střídačce,“ zlobí se naoko a nechává mne napospas celodennímu řádění unavených svalů.
Tentokrát to se mnou dopadlo dobře. A příště? Půjdu na zápas a budu zase jedním ze stovek všech těch trenérů na stadionu.
I když… „Přihraj to rychleji“, “Přidej“, „Jak tohle může nedat“ nebo „Tohle je teda přihrávka“ už ode mne asi nikdo hned tak neuslyší.

Jeden neúplný trénink, a mám „vyděláno“… Kolem táborského ligového hokeje se pohybuji v roli vedoucího mužstva čtrnáctou sezonu.
Během té štace jsem poznal i všechny zvyky, rituály a pravidla provázející život hokejové party. K těm pevným a neměnným samozřejmě patří nejrůznější platby včetně té „mediální“. Poskytneš rozhovor? Objeví se o tobě zmínka v tisku a na internetu? Nebo dokonce fotka? Super, nemluv a zaplať do kasy!
Platí to pro hráče, vedoucího mužstva, kustoda, maséra a kdovíkoho ještě. Trenéry záměrně neuvádím, protože ti často z plateb daně ze „slávy“ šikovně vybruslí. Aby také ne, vždyť v pozápasových rozhovorech a hodnoceních plní strany novin a webů často i dvakrát do týdne.
To jsem tedy skončil! Posuďte sami – článek, šest snímků… Ještěže není tahle strana v barvě, protože to by mne čekal speciální příplatek. Jen z jednoho mám škodolibou radost. Pokud na mne dopadne kletba přísného týmového pokladníka Jana Kudrny, doplatí na to se mnou i všichni ti, kterým na fotkách kouká byť jen kousek hokejky nebo helmy…