Čím se na dovolenou nejraději dopravujeme, chceme stát u plotny nebo zasedat ke stolu ve společné jídelně? Necháváme raději svého stálého partnera doma a vstříc dobrodružství vyrážíme s přáteli? Odpovědi jsme hledali v ulicích Tábora.
Tak například dvacetiletá Jana Kuchařová z Tábora má na prvním místě partnera a potom přátele.
„A nejraději jezdíme autem, což je pohodlnější než třeba autobusem. Člověk není závislý na tom, kdy a kde se zastaví, kudy se pojede, nebo kde se udělá delší přestávka, třeba kvůli místu, které stojí zato vidět," zdůvodnila.
close
zoom_in
Podobný model preferuje
i Ladislava Šanderová (48)
z Plané nad Lužnicí, i když letos se trochu odkloní od zaběhnutého způsobu. „Nejčastěji jezdím s manželem, třeba v zimě autem na hory lyžovat. Letos se ale chystáme do Spojených států prohlédnout si národní parky. Cestu máme zařízenou přes cestovní kancelář, ale příští rok už bychom ji chtěli podniknout na vlastní pěst, abychom si tam prohlédli to, co letos nestihneme, a přitom nebyli vázáni na program, který cestovka nabízí," odkryla Ladislava Šanderová své plány.
Ještě starší ženy už k manželovi „přibalují" vnoučata, aby jejich rodičům pomohly
s pokrytím prázdnin dětí.
„Mám dva vnuky a brala jsem si je odmala, spíš ale na krátké pobyty," potvrzuje Mária Bútorová (61), která 10 let žije v Táboře. Ženy
i muži pak shodně uvádějí, že dovolenou nejčastěji tráví s celou rodinou a přátelé jsou až na druhém místě.
„Když máte děti, jiná volba ani není. Přece je nenecháme doma, i když by se mi taková dovolená taky líbila. Člověk potřebuje i odpočinek od dětí," přiznává Miroslav S. (36) ze Soběslavi, který raději nechce zveřejnit celé jméno. Dodal, že když má
s sebou čtrnáctiletého syna, tak si alespoň spolu mohou zakopat nebo zahrát tenis.
Muži chtějí pohyb
Právě sport či jiná aktivita než jen ležení na pláži, muže a ženy rozděluje. Dívky do 25 let sice pohyb na dovolené neodmítají, starší ale dávají přednost pasivnějšímu odpočinku. To muži se pro pohyb a zážitky vyslovili častěji.
„Mám rád pohyb, nebaví mne ležení. V tom vidím výhodu dovolené s dětmi. Ženu pak nechám ležet na sluníčku, ale jinak bych ji nutil něco podnikat," dodává Miroslav.
U žen vyšla aktivita ku pasivitě 48:52 procentům,
u mužů 64:36 procentům.
V každé skupině nám odpovídalo 25 lidí.
Hrůzný příběh z cesty
close
zoom_in
„Během mého pobytu na Novém Zélandu jsem hodně chodil po horách. Po několika výpravách jsem se odhodlal na jednu z nejkrásnějších, ale také nejdrsnějších zdejších tras: mýty opředený Dusky Track v nejdivočejších horách na jihu ostrova," začal sedmadvacetiletý Martin Vyhnal vyprávění svého zážitku z cesty s batohem na zádech.
Na svém putování neváhal prožít celých devět dní v mokru, chladnu a bahnu, které mu často sahalo až po kolena. Musel snášet nevyzpytatelné počasí, dostat se přes nepřemostěné řeky a brodit se bujným pralesem se ztrácejícími se pěšinami.
„Přesně v půli cesty jsem přespával v jedné chatce s několika lovci. Nechali se sem se vším vybavením dopravit vrtulníkem a trávili zde týdenní dovolenou, což je v těchto krajích celkem běžný folklór," pokračuje Martin v popisu svého prožitku.
Lov se ale zrovna nachýlil ke konci, takže se lovci ráno balili na návrat do civilizace. „Asi po hodině chaotického pobíhání pro ně konečně přiletěl vrtulník, všechno se naložilo, rozloučili se a zmizeli."
Když se s nimi Martin rozloučil a v chatce osaměl, zjistil, co se stalo. „Vrátil jsem se do chaty, sbalil si svoje věci a chtěl jsem se opět vydat na cestu. Ke svému zděšení jsem ale zjistil, že nemám boty! Lovci je v tom zmatku omylem odvezli s sebou. Neměl jsem na ně žádný kontakt, a i kdyby, v divočině není signál, takže se nikomu nedovoláte, ani kdybyste stokrát chtěli."
K nejbližší cestě to měl celé tři dny chůze, jídlo mu zbývalo asi tak na pět dní. Po necelé hodině marných úvah, co bude dělat, zdálky zaslechl zvuk vrtulníku. „Lovci si díkybohu svůj omyl uvědomili a vrtulník poslali obratem zpět i s mými zablácenými pohorkami. Pilot kvůli mně letěl celých šedesát kilometrů přes hory, takže lovce to stálo víc, než kolik mě ty boty. Moc dobře ale věděli, že bez nich se vážně ven nedostanu. Na ten pocit bezmoci jen tak nezapomenu," uzavřel Martin vzpomínku na snad nejtěžší hodinu ve svém v životě.
Vendula Šimotová
