Těším se s obavami. Začínám vnímat, že to bude velká změna, říká Radka Maxová

Tábor /ROZHOVOR/ – Jediným jihočeským kandidátem, který byl na konci května zvolen do europarlamentu, je poslankyně Radka Maxová z Tábora (50), čtyřka na kandidátce ANO 2011. Získala 11286 preferenčních hlasů.

Uvědomila jste si, že po Táborákovi Jaroslavu Zvěřinovi mají jižní Čechy opět europoslance, resp. europoslankyni, a opět z Tábora?
Hodně lidí mě na to upozorňovalo – že jižní Čechy budou opět mít europoslance z Tábora a že jsou rádi. Já jsem si to uvědomila den dva po vyhlášení výsledků. Je to určitá specifičnost pro jižní Čechy, že zrovna Tábor má po jisté době znovu europoslance.

Vaše kandidatura do europarlamentu byla dlouhodobým plánem, nebo spíše spontánním rozhodnutím a najednou jste byla čtyřka na kandidátce?
Ráz naráz to nepřišlo. Když jsem se stala předsedkyní poslaneckého výboru pro sociální politiku, tak jsem vycestovala do Bruselu na jednání. Tam jsem začala pociťovat a vnímat snahu Evropské unie zasahovat do sociálních systémů jednotlivých zemí. Nejsem toho příznivcem. Začala jsem přemýšlet, shánět informace, vzala jsem evropskou agendu na náš poslanecký výbor… Zrálo to ve mně asi půl roku, až jsem přišla s myšlenkou, že bych chtěla do Evropského parlamentu právě proto, aby nám Unie do sociálního systému nezasahovala.

Mohla byste uvést jeden konkrétní příklad, jak se Evropská unie vměšuje do našeho sociálního systému?
Teď se hodně mluví o tzv. indexaci dávek, to znamená, aby byl dávkový systém stejný v dané zemi pro občany a studenty i z jiných zemí. Příklad: Rakousko zavedlo indexaci dávek, neboli náš český občan nemá nárok na stejné dávky, jaké má rakouský občan, například student nemá nárok na stejné přídavky na děti. To je věc, kterou by Unie měla chránit: mít stejná práva a stejné povinnosti. Vzniká velký tlak nejen od Rakouska, které už to zavedlo, ale i Německo má podobné tendence. Našich pracovníků pracuje v Německu více než Němců u nás. Zahraniční pracovníci se stávají zátěží pro německý sociální systém, proto by Německo chtělo tyto výdaje omezit. Tady je velký prostor, abychom ukázali, že to není cesta, kterou bychom měli jít.

Na jednu stranu říkáte, že nechcete sociální zákony unifikovat, ale na druhou stranu káráte Německo či Rakousko, že si to dělají po svém.
Jde mi o to, aby ve všech zemích byly stejné podmínky. Máme přece volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. To jsou čtyři základní svobody, které Evropa poskytuje. Platí ale, že jsem odpůrcem toho, aby nám Unie říkala, jak vysoký má být důchod, jak vysoká má být minimální mzda. V určitých oblastech ať Unie naše občany chrání, ale na druhou stranu, každá země je jinak vyspělá a nemůžeme jí z centra všechno nadiktovat.

Nakolik vám pomůže znalost české legislativy pro práci v Bruselu?
Značně. Už teď se na mě obracejí organizace, které zastupují osoby se zdravotním postižením, autismem, Alzheimerem, a poukazují na fakt, že Evropská unie by mohla sjednotit svoje pravidla. Říkají mi například: Udělejte to tak, aby handicapovaní občané měli všude po Evropě dálniční známky zdarma. Práce budu mít hodně, už teď mám minimálně deset podnětů, a to i z oblasti dopravy, životního prostředí. Jsem zvědava, jestli pět let bude stačit.

Očekáváte, že ANO bude opět součástí frakce ALDE – Aliance liberálů a demokratů pro Evropu?
Zatím to tak vypadá, Dita Charanzová je místopředsedkyní ALDE. Předpokládám, že půjdeme touto cestou.

Sledujete povolební vyjednávání, kdo by mohl být předsedou Evropské komise, zda Němec Manfred Weber, Francouz Michel Barnier, Nizozemec Frans Timmermans či Dánka Margrethe Vestager?
Vnímám z médií různá prohlášení premiérů a prezidentů. Osobně nemám žádného favorita. Ale chci, aby to byla silná osobnost, která ve finále nebude preferovat žádný stát, ani ten, ze kterého bude pocházet. Pokud bude ANO součástí ALDE, považoval bych za logické podporovat Margrethe Vestager.

Jak se vůbec na bruselské angažmá těšíte?
Těším se s obavami. Začínám vnímat, že to bude velká změna: cestovní, jazyková, zátěž to bude i pro můj soukromý život. Kdybych do toho nechtěla jít, tak do toho nejdu. Intuice mi napověděla, běž tam, zkus to, bojuj o místo na kandidátce. Teď řeším praktické věci, kdy poprvé vyrazím, co všechno musím zařídit. Někdy 18. či 19. června se chystám vycestovat do Bruselu. Musím projít úřednickým kolečkem, vyřídit si kartu europoslance, obsadit kancelář, stáhnout si mobilní aplikace, abych posléze mohla 2. července přiletět do Štrasburku na první plenární zasedání a být plnohodnotným europoslancem.

Proslýchá se, že europoslanci zvolení za ANO jsou v Bruselu více proevropští, než by se mohlo předsedovi Babišovi líbit. Co je na tom pravdy?
Asi to bylo vidět na některých hlasováních, v nichž se naši zástupci lišili v názoru od pana předsedy. Jednalo se například o hlasování o maďarském politikovi Viktoru Orbánovi. Nicméně když jsem sledovala práci Dity Charanzové či Martiny Dlabajové, důsledně hájily zájmy českých firem a českých spotřebitelů.

V Česku vám zaniknou či složíte tři mandáty: poslanecký, krajské zastupitelky a městské zastupitelky v Táboře. Které práce je vám nejvíce líto, že ji opustíte?
Určitě je to na prvním místě parlament, kde jsem měla rozdělanou celou řadu věcí. Nicméně avizuji, že svoje témata neopustím, že na nich budu i nadále pracovat, například na lékařské posudkové službě, na výživném a na dluzích na něm, stejnopohlavních sňatcích. Chci, aby se to dotáhlo. Budu to muset někomu předat, ale vše si budu sledovat a hlídat. Pak mě mrzí konec práce komunálního politika, to mi bylo blízké. Nejméně mě mrzí opuštění postu krajské zastupitelky.

Stejnopohlavní sňatky. To nejsou v české společnosti zrovna plusové body…?
Nebo mohu plusové body získat, jak vnímám společnost. Různé průzkumy ukazují, že šedesát tři procenta lidí a více podporuje stejnopohlavní manželství. Teď je to rozečteno ve sněmovně, ta diskuse není vždy příjemná, někdy se tam objeví i zastrašování, ale jsem ráda, že se o tom mluví, protože názory se díky diskusi krystalizují. Když to vysvětlujete kolegům, kteří jsou na vážkách, předkládáte jim praktické věci, nakonec vám řeknou, proč ne. V této oblasti mohu získat nepřátele i přátele. Myslím si, že jsem v tom odvedla kus práce, za kterou jsem dokonce dostala ocenění, kterého si vážím.

Druhou oblastí, na kterou byste se chtěla v Bruselu zaměřit, je životní prostředí. Je to široké spektrum. Které téma vyberete?
Životní prostředí sleduji delší dobu. Doma jsem se dost pobavila, když mi mladší syn řekl: Mami, já tě pustím do Evropského parlamentu, když mi slíbíš, že zakážeš igelitové sáčky, protože je žerou velryby a želvy a ty pak umírají. Chci se zaměřit na to, aby Evropská unie nebyla papežštější než papež, aby ostatní velmoci, jako jsou Čína, USA, Indie, Rusko, si nedělaly, co chtějí. Abychom se my v Evropě jako jediní nepřiškrcovali, protože to bude mít vliv na naše zemědělství, ceny výrobků atd. Chraňme přírodu, redukujme benzinové motory, kouře z komínů, ale tlačme i na ostatní země.“

Jak vnímáte, že evropské ekonomiky s velkou slávou vypínají uhelné elektrárny?
Vypínat uhelky je sice módní, ale je to také strategické, protože uhlí je velmi cenná chemická surovina, ze které se dá vyrobit spousta věcí. Nás to také čeká, protože doba uhelná není donekonečna. Budoucnost zdrojů tkví v kombinaci, to znamená z větší části jaderná energetika, byť je stavba nových bloků nákladná. Už se řeší uchování energie, začíná se řešit obnova vypálených prutů z jaderných elektráren. Nemyslím si, že je dobré ze dne na den vypínat uhelné elektrárny, u nás za ně momentálně nemáme alternativu. Česká republika má aktuálně elektřiny přebytek, ale jak všichni tlačí na elektromobily, energie bude brzy nedostatek. Na oblast energetických zdrojů je třeba se dívat s rozumem.

Sama jste naznačila, že těžké bude skloubit politický život v zahraničí a rodinný život doma. Máte dva syny, jednoho dospělého, druhému je třináct let. Je na to recept, jak nic neošidit?
Už dnes máme s mladším synem nastavený režim, protože politika i v České republice přináší to, že někdy v úterý odjedete a vrátíte se ve čtvrtek nebo v pátek. Mám zařízené hlídání. Se synem jsme v každodenním kontaktu. Pokud se něco vážného děje, sednu do auta a vracím se. To bude platit i v případě Bruselu, kdy sednu do letadlo a přiletím domů. Mladší syn je hodně samostatný. Ptala jsem se ho, zda mohu kandidovat na europoslankyni, protože už má ve třinácti letech vlastní názor. Ptal se mě, zda se do Bruselu odstěhujeme. Odpověděla jsem mu, že zatím ne. Až dodělá základní školu, ze které ho nechci vytrhovat, můžeme se o tom bavit. Je lepší, když syn bude ještě dva roky ve stabilním prostředí. Mám kolem sebe spoustu přátel, kteří mi v tomto směru pomohou.

Kde byste chtěla Evropu vidět za pět let?
Rozhodně bych nechtěla, aby se přiklonila k radikalizaci, rozhodně ne k extrémismu, xenofobii. Musíme se zaměřit na ochranu Evropské unie hlavně v oblasti bezpečnosti a společné ochrany hranic. Nechci, aby se Evropa rozdělila, aby Unie zanikla. Přeji si, aby Unie zůstala otevřená, ale za jasně daných a možná i striktnějších podmínek pro ty, kteří u nás chtějí žít a pracovat.

I přes výhrady k Evropské unii má tedy podle vás tento projekt nadále smysl a budoucnost?
Jednoznačně. Zažila jsem složitý život v Československu před sametovou revolucí, vím, co to bylo čekat ve frontě na pomeranče, nemožnost vycestovat do zahraničí, maximálně do NDR nebo Maďarska. Minimálně pro naše děti, pro naše studenty je Evropská unie neocenitelná.