V neděli večer (16. března) uvede táborské divadlo nejslavnější dílo Oskara Nedbala Polskou krev. Připomene tak letošní výročí slavného skladatele, virtuosa a dirigenta, po němž divadlo nese jméno. A také rodáka Tábora. Právě u divadla začalo v sobotu odpoledne další vlastivědné putování po Táboře, které Husitské muzeum tentokrát věnovalo velikánu české hudby přelomu 19. a 20. století. Šestadvacátého března uplyne 140 let od jeho narození.

Zdeněk Vybíral, historik muzea, zvedá hlavu k oknům domu číslo 355 v Palackého ulici. Dům přímo proti divadlu nese pamětní desku, aby si každý mohl přečíst, že v tomto domě se malý Oskar roku 1874 narodil.
„Šli jsme cestou, jíž denně chodil i on, když začal studovat na reálném gymnáziu. Tenkrát bylo na dnešním náměstí Mikuláše z Husi a dnes je v něm základní škola," začal historik ještě v Pražské ulici svou přednášku pro tak zvané sobotníky. Dodal, že v té době na gymnáziu působil elitní sbor profesů, a tak šlo o velmi výběrovou školu. A zatímco Oskar neměl konkorunci co se týče hudebního talentu a vzdělání, v ostatních předmětech dost plaval a dosahoval jen průměrných výsledků. To mu však nezabránilo v dalších studiích na pražské konzervatoři, kde ho učil  Antonín Dvořák, jenž se zrovna vrátil z Ameriky.

Tematické vycházky pomáhají místním lidem poznat mnohdy ukryté detaily táborských dějin, ale přistěhovalcům i samotný Tábor a jeho okolí. „Na sobotníky chodím pravidelně. V Táboře bydlím dva a půl roku, když jsem sem přišla z Budějovi. Potřebuji město poznat, proto chodím i s turisty po jeho okolí," potvrdila Marta Petrášová, která přišla s kamarádkou Helenou Vlasovou.

„Taky chodím pravidelně, abych se něco dozvěděla. Například dosud jsem nevěděla, že žena Oskara Nedbala Josefina zemřela tak brzy," podivil ji osud Táboračky a první velké lásky a manželky Oskara Nedbala Josefiny Setunské. Zemřela jen tři roky po jejich svatbě na souchotiny. To už spolu měli malého syna Oskárka. Potomek Josefiny – prasynovec Jan Setunský, má v jejich bývalém hotelu, který v Táboře u nádraží dodnes stojí, obchod. Loni na své příbuzné pro Táborský deník zavzpomínal.

Velkého umělce doma nevítali

Sobotníci by se mohli zastavit i na táborském hřbitově u kostela sv. Jakuba, kde Josefinu rodina pohřbila. Její náhrobek se ale již nedochoval. Zastávkou se tak stala Střelnice, jejíž sál v Nedbalově době fungoval jako koncertní síň. „Je doloženo, že tady a v divadle minimálně třikrát hrál s Českou filharmonií a že s ním přijel i Antonín Dvořák. Na své rodné město totiž nikdy nezapomínal a v Táboře dokonce dirigoval stejná díla jako například na podiu v Londýně," upřesnil Zdeněk Vybíral.

Zajít se svou skupinou mohl i k hudební škole na Starém Městě, která má stejně jako divadlo jméno Oskara Nedbala v názvu. Do ní sice autor i jedné opery - Sedlák Jakub, nikdy nechodil, zato ji ale finančně podporoval.

Pokud bychom chtěli navštívit poslední místo jeho odpočinku, tak bychom museli nejdříve na hřbitov do Záhřebu, kde ho 27. prosince roku 1930 druhá manželka Marie pohřbila. Tenkrát odmítala nabídku československé vlády k bezplatnému převozu ostatků do vlasti. „Praha Oskara Nedbala nepřijímala. Vyčítala mu,  že v roce 1906 odešel do Vídně. Nakonec aby se mohl oženit s Marií, musel přijmout maďarské občanství, takže mu tady vyčítali, nejenže je  Rakušák, ale i Maďar. Proto Marie převoz odmítla," vysvětlil průvodce životem táborského rodáka, který z vlasti utekl s manželkou kolegy z Českého kvarteta Marií Hoffmannovou. když se po vzniku Československa vrátil, i kolegové se otáčeli zády. Z osobnosti jeho kvalit měli strach: že je připraví o místa a slávu. Jeho kariéra  pak pokračovala na Slovensku ve funkci ředitele krachujícího bratislavského Národního divadla. Z finančních problémů ho vytáhnout nedokázal, což neblaze působilo na jeho psychiku. V prosinci 1930 odjel do Záhřebu s vědomím, že v Československu je vnímám jako vlastizrádce, hrozí mu tam exekuce i zatčení. Na Štědrý den skočil z okna tamního divadla.  

Do rodné vlasti se jeho ostatky ale přece jen dostaly. Po 76 letech byly převezeny na pražský Slavín. Přání odpočívat v rodném kraji blízko Lužnice, se Oskaru Nedbalovi nikdy nevyplnilo.

Rodinné prokletí: Otec Oskara Nedbala JUDr. Karel Nedbal, velký milovník hudba a zakladatel orchestru Bolecha, zemřel v psychiatrické léčebně a psychické problémy měli i sourozenci Oskara. Rodinná zátěž se nevyhla ani jeho synovi, který stejně jako otec studoval na táborském gymnáziu, kde měl potíže jak s prospěchem, tak chováním. Trpěl pocitem nechtěného dítěte, když jeho otec stále jezdil po světě a jeho vychovával děda Setunský. V roce 1918 se ale při stráží v Prešpurku zastřelil. Sebevraždu o několik let později spáchal i jeho otec. Bylo mu jen 56 let, kdy svůj bouřlivý život ukončil skokem z okna záhřebského divadla.   

Životní pouť táborského velikána sledovali v sobotu i děti, které na místa vedl muzejní pedagog Josef Makoč. Děti si opět vyplnily pracovní list, který jim virtuosa na violu Oskara Nedbala více přiblížil.  

Dilo Oskara Nedbala: Nejznámější jsou operety Polská krev, Vinobraní nebo Cudná Barbora, dále balety Pohádka o Honzovi, Z pohádky do pohádky nebo Princezna Hyacinta. Napsal komorní skladby pro klavír, housle a klavír nebo violoncello a klavír. K jeho dílům patří i orchestrální skladby. 

Táborský rodák Oskar Nedbal: