Rád bych v našem vyprávění opět udělal odbočku.
Když jsem loni někdy koncem ledna uvažoval, komu pak na začátku dalšího roku předám pro tento účel slovo, myslel jsem na doktora Stanislava Zitu, tehdejšího historika Husitského muzea v Táboře. Chtěl jsem s ním navázat na zajímavý rozhovor, který jsme spolu vedli po telefonu ještě o rok dříve. Doktor Zita mi obyčejně telefonovával domů v jednu hodinu odpoledne, to byl jeho čas, a někdy vytkl, co se mu v novinách nelíbilo, a někdy pochválil. Ano, uměl vyjádřit i spokojenost, ač se o něm ne bezdůvodně říkalo, že je morous.
Tentokrát se jeho telefonát týkal mého článku s názvem „Katastrofa! Zničili dávnou historii Tábora". Vyšel v Táborském deníku na Silvestra 2011. Při jeho psaní jsem se snažil vymyslet co největší blbosti o Táboře, aby to jako silvestrovský vtip pochopili i ti, kteří o dějinách města nevědí skoro nic.
Kupodivu to jako vtip nepochopil právě člověk, který o Táboře věděl snad všechno, co se dalo.
„Proč podporujete tyhle nesmysly?" hartusil doktor Zita.
„Vždyť to vyšlo na Silvestra," odporoval jsem. „Nikdo přece nemůže věřit tomu, že se v táborském podzemí našel kus Fredegarovy kroniky." (Podle tohoto mnou smyšleného zlomku slavné kroniky existoval Tábor už v době Sámovy říše a jmenoval se Wogastisburg. U něj, jak ovšem sděluje skutečná Fredegarova kronika, Slované porazili vojska krále Dagoberta I. Pouze se do Silvestra 2011 nevědělo, kde Wogastisburg byl.)
Sámo a Tábor
„A taky, pane doktore," pokračoval jsem, „nikdo nemůže věřit, že táborské katakomby pocházejí už od Sáma a že vchod do nich vede ze dna Jordána, a proto jsou spodní chodby zaplavené vodou a bahnem."
„Že tomu nikdo nevěří? To byste se divil, kolik lidí už mi to říkalo a jsou o tom skálopevně přesvědčeni! I o tom, jak jste napsal, že jedna chodba katakomb vede až na Harrachovku! Já nevím, kde se to v těch lidech bere!" rozčilil se doktor Zita.
Jeho vznětlivost naštěstí brzy ustoupila a vyprávěl, jaké neroztodivnější smyšlenky o historii Tábora mu už kdy kdo vykládal. Musil jsem uznat, že jsem se opravdu ve svém žertovném článku ukázal v porovnání se samozvanými mistry místní historie jako učeň, který se nevyučí.
Loni počátkem roku jsem si na ten telefonát vzpomněl. A dostal jsem nápad: Hned zkraje roku 2014 vám, pane doktore, předám štafetu do několika lednových pokračování tohoto seriálu. Vyvrátíte bludy o historii našeho města. Zároveň tím vznikne jejich vyčerpávající přehled, počínaje třeba potopeným vlakem na dně Jordána a konče zmíněným Wogastisburgem. Proč by se i dějinné bláboly nemohly stát předmětem vážné úvahy o historii?
Jenomže od tohoto nápadu uplynulo jen několik dní, a já se dozvěděl smutnou zprávu. Devátého února 2013 pan doktor Zita zemřel. Ve svých 52 letech. A proto musím vymyslet jiné téma článku.
Ceny letí vzhůru
Pokusím se znovu popasovat s bludaři táborské dějepravy. Vynasnažím se, abych připadl na něco, po čem by mi pan doktor v jednu odpoledne pomyslně zatelefonoval se slovy: „Tak tohle jsem ještě od nikoho neslyšel." Snad ke mně za to pan doktor Zita – dej mu Pán Bůh nebe – bude shovívavý. Ostatně při několika našich rozhovorech jsem poznal, že i on měl smysl pro humor.
Náš příběh se začíná v době sklonku 17. století, o níž jsme si vyprávěli v posledním loňském pokračování. Táborský kraj sužovala neúroda žita. Ta přidělala vrásky nejen tamním pivovarníkům, ale hlavně výběrčím nápojové daně. Císař chtěl dostat, co má být císařovo, úroda neúroda.
Roku 1694 letí vzhůru ceny všeho obilí.
Strych pšenice se prodává za dva zlaté třicet krejcarů, a dokonce i o celý zlatý dráž, cena žita se pohybuje mezi 2,45 až třemi zlatými, ve stejném rozpětí se platí za ječmen, strych hrachu stojí tři zlaté a ovsa 42 až 48 krejcarů.
Rozlícení měšťané znovu zpívají starou písničku. Tentokrát na vysokých místech. Měšťan Tobiáš Suchomel píše na vrchní úřad pro výběr nápojové daně, že ve městě se toleruje stáčení piva do pětivěderních sudů místo čtyřvěderních. A z toho plyne únik poplatků. Přidává se k němu Adam Cícha, František Wurm a Daniel Kdourek.
Jak tahle stížnost dopadla, jsem se zatím nikde nedozvěděl. Proto to v příštím pokračování s chutí vylíčím.
Josef Musil
