K novostavbě byl z několika variant vybrán pozemek Na Ptáku, kde nemocnici najdete i dnes po téměř 80 letech. Její vzhled, vybavení i velikost se však během let dosti změnila. Ve třicátých letech vyhrál architektonickou soutěž se svým projektem Jaroslav Starý z Prahy, který až nadčasově navrhl monoblokové řešení lůžkové části.

Architekt totiž předvídal a myslel na budoucí možnosti přístavby do výše i do bočních křídel, což se později mnohokrát vyplatilo. Od předložení projektu do dokončení uplynulo 9 let a nemocnice měla tři patra.

STAVBA ZA 15 MILIONŮ

Návrh architekta Starého hovořil o kapacitě 700 pacientů. Symbolického prvního výkopu základů se chopil 4. listopadu 1935 okresní hejtman Vojta. Ani s financováním výstavby to nebylo snadné, z mnoha zdrojů nakonec stavba nemocničního komplexu vyšla na 15,4 milionu korun českých. Písek vozili z Roudné, Plané nad Lužnicí, Klenovic, Dráchova či Dobronic a na stavbě pracovalo denně na 250 dělníků.

Západní křídlo chirurgie se dočkalo slavnostního otevření 19. listopadu 1939, východní interní křídlo posléze, 15. ledna 1940. Tehdy se nemocnice dělila na hlavní a hospodářskou budovu, vily pro řídící primáře a vrátnici. Pokoje byly rozděleny na třídy, I. a II. třída měly korkovou podlahu, III. už klasickou dlažbu.

Na tehdejší dobu disponovala velice moderním vybavením. Například rychlost obsluhy byla kontrolována graficky a současně v bytě řídícího primáře na světelné tabuli. Teplota vzduchu na operačních sálech se udržovala automaticky, větrání speciálními okny či šachtami. Do každého sálu vedlo potrubí se sterilním roztokem a vodou. Sály se odlišovaly barevně, aby se zamezilo přenášení věcí ze septických na aseptické.

ZAHÁJENÍ PROVOZU

Řídící primář Josef Piťha při svém zahajovacím projevu v roce 1940 zmínil také velmi zajímavé skutečnosti. „Chodby a pokoje nemocných jsou opatřeny mycím nátěrem, podlahy na pokojích jsou barevné šamotové, ideální ve stylu čištění, chodby opatřené běhounem z linolea, aby provoz na nich nerušil hlukem nemocné,“ podotkl.

Do každého pokoje byl zaveden i místní rozhlas. „Denní místnosti jsou dostatečně veliké, vzdušné a mají být vybaveny úhledným nábytkem a ozdobeny květinami. Až poměry dovolí, budou útulné pro posezení nemocných a jejich blízkých v době návštěv. Sály mají dokonalé denní osvětlení zvlášť konstruovanými okny vhodnými k zatemnění,“ pokračoval dalšími specifiky.

Nejvyšší poschodí podobně jako ještě před nedávnem patřilo porodnici, porody se členily na normální a komplikované. Stejně tak personál dělil jednotlivé případy rovnou na sály. Chloubou tehdejší nemocnice bylo rentgenové lékařské pracoviště. K dispozici byl diagnostický a terapeutický přístroj s možností ozařování zhoubných onemocnění.

Interní křídlo disponovalo obrovským horským sluncem, místností pro vodoléčbu s koupelnami, bahnem, skotskými střiky a masážními stoly. V nemocnici pracovalo 60 zaměstnanců včetně ošetřovatelek, kterými byly řádové sestry.

V květnu 2005 oslavila táborská nemocnice 65. výročí, tehdejší ředitel Zdeněk Jirků v projevu uvedl, že život nemocnice plyne tak rychle jako život lidský a s tím současně stárne i paměť. „Otevřením nemocnice ve čtyřicátých letech se splnilo dlouholeté úsilí občanstva táborského kraje, dílo to bylo unikátní a patřilo k nejlepším léčebným ústavům v Čechách i na Moravě,“ objasnil.

POKROK NELZE ZASTAVIT

Jeho slova doplnil tehdejší primář oddělení následné péče Karel Staněk. „Čas a pokrok nelze zastavit ani kvalitními materiály a svědomitou prací použitou při stavbě nemocnice. Historií se jako červená nit táhne nedostatek financí, který byl vždy překonán odhodláním a vůlí zřizovatelů,“ řekl bývalý primář v roce 2005 před chystanou rekonstrukcí chirurgického pavilonu.

Karel Staněk si libuje v historii a poskytuje další náhled do tehdejšího fungování táborské nemocnice. „Na počátku dvacátého století rodily ženy v místnostech, kde leželi lidé s hnisajícími ranami či dalšími nemocemi pohromadě. Voda se nosila ve džbánech, sály vyhřívaly lampy, kvůli kterým se lékaři potili, a tím jim značně stěžovaly operace. Řádové sestry chovaly dobytek, vařily a současně se stíhaly starat o pacienty.“

MÍSTO ZROZENÍ I SMRTI

Primář a náměstek léčebné péče Jan Neškudla naznačil, že nemocnice jako organizace provází člověka celým životem. „V naší zemi od narození až do smrti, a tak je i mnohými lidmi vnímána, jako místo zrození, nadějí, bolesti, utrpení a nakonec smrti,“ osvětlil.

V nemocnici se začalo pracovat v období války. „Byly oběti i z řad zdravotníků. Léta dospělosti prožila v období rozvrácené společnosti komunistickým režimem. Největší rozmach zažila paradoxně v době normalizace. Na většině oddělení je provozována léčebná a ošetřovatelská péče s nadšením. Táborská nemocnice je druhá největší v kraji a poskytuje péči více než sto tisícům obyvatel Táborska,“ shrnul Jan Neškudla při 65. výročí.