Důvod, proč to tehdy udělali právě vojáci, neznáme. Nicméně dá se tvrdit, že Bossiho neměl nikdo rád, ačkoliv to byl patrně první krajský hejtman, který sídlil přímo v Táboře. Anebo právě proto Táborákům ležel v žaludku.

Balthasar Clement de Bossi, jak znělo jeho celé jeho jméno, byl rázným úředníkem, přesvědčeným o své výlučnosti, a zároveň trůnu oddaným služebníkem, pro kterého vládní nařízení bylo svaté. Tím, že sídlil v Táboře, dobře viděl do karet místní společenské scéně. Poprvé si Táboráky hodně znepřátelil v roce 1767.

V hlavní roli stál, jak jinak, městský pivovar. Ten byl od svého založení předmětem nekonečných sporů. Vláda měla nápad, jak to vyřešit. Dát pivovar do pronájmu nějakému boháči a pak by se jednalo jen s tím boháčem a s ním by se jistě dalo domluvit, zvlášť kdyby se všechno pojistilo dobře sepsanou smlouvou. K tomu se však dlouho nikdo neodvážil. Až Balthasar de Bossi.

Zlatý důl

Do hlášení pro své nadřízené psal bez obalu, co v Táboře zpozoroval. A sice že kvůli městskému pivovaru neustále vznikají sváry mezi magistrátem a obcí. Magistrát chce v pivovaře pořád vykonávat vrchní moc, zatímco obec tam touží mít úplnou samosprávu, proto magistrátu dělá naschvály.
Bossi soudil, že pro várečníky je pivovar jen kýženým zlatým dolem. Chtějí z něj mít užitek tak velký, aby jím pokryli všechny své náklady a ještě tolik vydělali, aby je to uživilo bez další práce. O občanech Tábora hlásil, že jsou zlovolní a nesnesou poctivého představeného. Proto jim není možné nechat v rukou správu pivovaru.

Odbojnost Táboráků, i vůči vrchnosti, byla dávno proslulá. Jenže všechny sváry vždycky skončily plichtou a vyhlášky se s přimhouřenýma očima obou stran nedodržovaly tak docela.
Takovéhle rošády nehodlal Bossi s Táboráky hrát. Když se samotný táborský primátor Sebenář zdráhal uposlechnout nějaký jeho příkaz, poslal na něj vojáky. To předtím ještě nikdo nikdy primátorovi neudělal.
A teď krajský hejtman učinil další rozhodnutí. Objevil se totiž ten boháč, který projevil zájem o táborský pivovar. Byl to Josef Paleček, sladovnický mistr z Milevska. Pivovar hodlal pronajmout pro svého syna Adolfa. Jakmile hejtman zjistil, že Paleček má peníze na složení veliké kauce, ihned zahájil jednání.
V Táboře se proti tomu zvedla vlna odporu. V čele protestujících várečníků stáli tři lidé: mlynář a krupař Václav Fijala, krejčí Maxmilián Našinec a perníkář Pavel Svoboda. Jenomže tihle tři si neuvědomili, že krajský hejtman je někdo docela jiný než úřad magistrátu, který míval z většího počtu rozzlobených občanů strach. Ach, měšťané, kde jsou ty doby, kdy jste se taky dohadovali se stavovským podkomořským úřadem! Pan podkomoří sídlil daleko od Tábora, vy jste ho občas provokovali, on vám za to třeba pohrozil, leč málokdy došlo na nějaký trest.
Zato krajský hejtman je císařským úředníkem s rozsáhlými kompetencemi. Pivovar pronajmout smí. A nesnese, aby mu někdo odporoval.

Autor: Josef Musil