Udělejme tedy intermezzo. Navštívil jsem správce táborské hvězdárny, astronoma Břetislava Vonšovského. Má v počítači šikovný program, jímž se dá stanovit přesné postavení planet a hvězd v kterémkoliv období, i hluboko do minula. Co kdybychom zjistili, jak vypadalo nebe v době, kdy v Táboře docházelo k osudovému dění? A co kdyby-chom z toho zkusili odvodit, jestli planety byly s takovým děním v souladu či nikoliv?

„Zajímavé," přikývl pan Vonšovský. „Jenomže já jsem hvězdář čili astronom. Nic-méně vůči astrologii jsem tolerantní, pokud ji hvězdopravci dělají upřímně, s cílem pomoct lidem. Budeme se tedy při našem povídání o postavení nebeských těles řídit jak rozumem, tak laskavou fantazií, abychom čtenáře na začátku roku potěšili něčím příjemným. Prostě budeme si hrát. To mohou i vědci."
Počítačový program potřebuje znát přesné místo a čas. Ten ale ze starých záznamů můžeme určit jen přibližně. V době vzniku Tábora si lidé s časem hlavu nelámali. Odpočítávali ho od okamžiku, kdy ráno zpoza obzoru vykouklo sluníčko. Poledne bylo, když jim slunce stálo v nadhlavníku. V jedné vsi tedy obědvali o nějakou tu minutku dříve než u sousedů za kopcem.

Nejprve se podíváme do období, pro které chiliastický kazatel Jičín stanovil návrat Ježíše na Zemi. Mělo se to přihodit mezi 10. až 14. únorem 1420. Nebýt tehdy takových informací, Tábor by asi nevznikl. Pro husity však byly směrodatné. O termínu nediskutovali, jen se trochu přeli, kde se v předpovězený čas Ježíš objeví.

Jak v té době vypadalo nebe nad Táborem, který ještě nebyl a na jeho místě se nacházely zbytky města Hradiště ze 13. století? Z období mezi 10. a 14. únorem 1420 jsme stanovili střed; dvanáctý únor. Program vyžaduje i přesný čas ve středoevropském určení. Nuže, pravé poledne. Počítač údaje přijal a připomněl nám, že opouštíme gregoriánský kalendář a přesouváme se do juliánského.

„Zvláštní obloha. Mimořádná," podivil se pan Vonšovský. „Slunce se nacházelo v souhvězdí neboli ve znamení Vodnáře. Merkur a Venuše taky. A dokonce i Uran! Tu planetu tehdy lidé ještě neznali, ale kvůli tomu ji nemůžeme vyloučit. I ona ovlivňovala dění."
V čem spočívá mimořádnost  oblohy  onoho  dne?

„Slunce i Venuše byly v konjunkci. To znamená Slunce jako vládce, zesilovatel všeho, a Venuše jako bohyně lásky se ve svých účincích spojily. Jejich sílu znásobuje znamení Vodnáře, což je znamení dumavé, rozvážné, přemýšlející v touze po vyšší úrovni, vyšším poznání. Takové postavení nebeských těles mohlo silně povzbuzovat lidi k cestě za duchovnem. Jak jsem řekl, ve Vodnáři se nachází i Merkur. Ten byl nejen obchodník, ale i posel bohů. V antice ho zpodobňovali s křídly na nohou."

Přítomnost „vodnářského" Merkura by tedy mohla ukazovat na to, že tuto situaci si přál bůh a bylo ji nutné li- dem zvěstovat. Postavení nebeských těles nahrává předpovědi středověkého mistra Jičína. A vlastně všech chiliastických proroků, s nimiž se tehdy roztrhl pytel. Hlásání konce bylo opravdu ve vzduchu, přesněji řečeno ve hvězdách, a možná bychom právě proto neměli tehdejší zvěstovatele znevažovat.

Kde se však v únoru 1420 vzala touha po vyloženě revoluční změně? Na příchod Krista přece lidé mohli jen zbožně myslet, poslušně pracujíce pro svoje feudály…
„To by se do celé záležitosti nesměl vmísit Uran," podotkl pan Vonšovský. „Uran je tvrdé a revoluční znamení. Hlásá nepokoje a rvačky. Jak se tak na to dívám, 12. února 1420 se na obloze objevila pěkně výbušná směsice. Takovému úkazu se říká stellium. Shluk těles ve stejném znamení. A revoluční Uran v pomyslném zvětšovacím skle dumavého Vodnáře? Ten neslibuje jen tak nějakou rvačku, nýbrž skutečnou revoluci od základu, vedenou mimořádně silnou ideou."

Tohle opět nahrává mistru Jičínovi, byť se jeho předpověď  nevyplnila.

Něco na tom je

„A já se mu nedivím, jelikož lidé v roce 1420 už nebyli žádní hlupáci," reaguje Břetislav Vonšovský. „Moderní astronomie byla ještě v plenkách, a astrologii vyučovali na univerzitách velicí učenci. Informace si už dokázali předávat na mezinárodní úrovni. Samozřejmě i tehdy existovalo několik myšlenkových proudů, které mezi sebou soupeřily a třeba se i vzájemně vylučovaly. Nemůžeme však mluvit o žádném záměrném šarlatánství. Lidé se zkrátka snažili odvodit co nejvíc z informací a možností pozorování, které jim tehdy byly dostupné."

Břetislav Vonšovský připomíná, že nejdůležitější objekty stellia 12. února 1420 však jsou Slunce s Venuší v konjunkci. Venuši, bohyni lásky, v jejím vyzařování dává Slunce punc. Takový byl pomyslný prapor všech, kteří se toho dne chystali pomoci Ježíšovi v jeho poslední pozemské bitvě se zlem.

Spasitel sice nepřišel, ale kazatelé rozšířili období jeho příchodu na celý rok. Do jeho dění se přes nebeskou báň podíváme také v příštím díle.

Josef Musil