Pietní akci již tradičně pořádá spolek Hadasa ve spolupráci s odborem kultury a cestovního ruchu a Husitským muzeem. Předseda spolku, spisovatel a katolický kněz Alois Sassmann osvětlil, že letos se pieta nesla ve znamení hned tří výročí. „Je to přesně dvacet let, co jsme poprvé uspořádali tento akt na příhodném místě v těsné blízkosti starého židovského hřbitova. Letos také uplynulo osmdesát let od zabití 3 792 československých občanů židovské národnosti z terezínského tábora v Osvětimi. Jednalo se o největší hromadnou vraždu v našich novodobých dějinách. Třetím výročím je založení židovského hřbitova v Táboře, první písemná zmínka o něm totiž pochází z roku 1634,“ shrnul.

Občanské sdružení Hadasa v Táboře vzniklo v roce 2003. Jedná se o skupinu lidí, kterým nebyl a není lhostejný osud židů v době holocaustu. Členové spolku se zajímají o dějiny, náboženství a tradice židovské komunity žijící nejen v Táboře. Mezi aktivity sdružení patří organizování kulturních a vzdělávacích akcí souvisejících s touto tématikou.

Akce Pamatuj! v Táboře.
Táborem zněla stovka jmen obětí koncentračních táborů

Zájemci z řad hostů, zástupci spolků, církví, skautů i samospráv z regionu pak četli na jednu dvanáctinu jmen osob odvlečených táborskými transporty v roce 1942 do Terezína. „Židé totiž věří, když zazní jejich jména, že nezemřeli,“ naznačil Sassmann. Letos šlo o obyvatele obcí a měst na Táborsku, Vysočině i ze středních Čech, jako je Pacov, Jistebnice, Ouběnice, Obecnice, Podlesí, Počepice a Příbram. Spolku se u některých podařilo získat i ze Státního okresního archivu v Táboře jejich fotografie, takže si lidé mohli ke jménům kromě základních údajů přiřadit i podobu.

Není to náhoda

Zmiňovaná táborská spisovatelka Hana Jančíková spolupracovala také s Pamětí národa, zúčastnila se projektu Příběhy našich sousedů v roce 2018. Zde si lze poslechnout nahrávku s ní.

Vzpomínkové setkání pod názvem Pamatuj! iniciovala v roce 2004 spisovatelka, učitelka a skautka Hana Jančíková ze Sezimova Ústí. Ta se, bohužel, letošního výroční události už nezúčastnila. „Minulý rok, jsme ji mezi námi ještě přivítali. Dnes ráno jsem dostal smutnou zprávu, že v noci zemřela,“ sdělil Alois Sassmann. „Je to podle mě něco mezi nebem a zemí, v podstatě zemřela na výročí. V tu samou noc, kdy zahynula část její rodiny v Osvětimi; na výročí piety, která se koná díky ní. Já osobně nevěřím, že jde o náhodu,“ míní.

Hovořilo se mimo jiné také o tom, že ani v současnosti to nemají minority lehké. „Není důležité, jakou mluvíme řečí či jaké jsme národnosti, ale že si dokážeme jako společnost rozumět i přes tyto rozdíly,“ zamýšlel se ředitel Husitského muzea Jakub Šmrčka během akce. Na závěr účastníci přešli na starý židovský hřbitov, kde u památníku zazpívali píseň naděje Hatikva a státní hymnu.

Zdroj: Deník/Lenka Pospíšilová

Hana Jančíková, rozená Goldsteinová, se narodila 19. listopadu 1932 v Táboře do smíšené česko-židovské rodiny. Maminka Ludmila byla vyučená pánská švadlena, tatínek Karel byl účetní. Malou Hanu nechali rodiče bez vyznání, aby si mohla víru zvolit v dospělosti sama. Pamětnice chodila od roku 1939 do dívčí měšťanské školy v Táboře, v jejíchž prostorách nacisté později zřídili shromaždiště táborských židů před transportem do Terezína. V roce 1942 odjely do Terezína dvě ze tří tatínkových sester, Jarmila Goldsteinová z Tábora a Růžena Voglová s manželem a dvěma syny z Prahy. Všichni zahynuli v Osvětimi. Třetí sestra Ludwika Goldsteinová koncentrační tábory přežila. Kvůli otcovu židovskému původu pamětnici v roce 1944 vyloučili ze školy. V říjnu 1944 dostal otec předvolání k transportu na Hagibor, v lednu 1945 odjel transportem do Terezína, odkud na začátku května 1945 utekl s dalšími vězni do Prahy a následně do Tábora. Celkem rodina přišla za války asi o dvacet příbuzných. Po válce Hana Jančíková studovala tři roky na reálce v Táboře a následně přešla do Karlových Varů, kde se vyučila v oboru keramický točíř. Po dálkovém dokončení maturity v Sezimově Ústí si v Prachaticích udělala kvalifikaci na učitelku v mateřské škole. To se nakonec stalo jejím celoživotním posláním. Po válce také vstoupila do skauta a později vedla oddíl pionýrů. Manžel Hany Jančíkové byl voják z povolání, a když ho vyhodili z komunistické strany, vstoupila do ní ona, aby mohly děti studovat. V roce 2003 založila občanské sdružení Hadasa. Hana Jančíková měla tři děti a žila v Sezimově Ústí. Zdroj: Pametnaroda.cz