To ale roku 1714 nemohli Táboráci vědět. Radní beztak nechtěli připustit, že se jedná o mor. Zároveň se snažili zabránit panice. Jak marné snažení, když zvěsti o tom, jak nákaza zabíjí lidi v celých Čechách, létaly vzduchem stejně jako choroboplodné zárodky.

Lékárník Dominik Stuna, výrobce medicíny pro nemocné, doufal, že už mu radní konečně zaplatí všechno, co mu dluží. Ti se k tomu však neměli a dál nařizovali, že se o moru nesmí mluvit, protože prý žádný mor není. Stuna věděl, že se ke svým penězům dostane jen tehdy, když oficiální místa uznají, že to, na co zdejší lidé umírají, je skutečně černá smrt.
Začal proto sám roztrubovat, jak se věci mají. Ani si nemusel vymýšlet. Svou šeptandu zahájil někdy na přelomu ledna a února 1714, když umřela obyvatelka Eva Zimova. Pokud by se někdo zeptat loajálního místního chirurga, jaká nemoc ji sklátila, dočkal by se nanejvýš jen vyhýbavé odpovědi. Rozhodně by nepadlo slovo mor.

„Ale ano, byl to mor," prozrazoval lékárník na potkání. Pokud si městského lékárníka představujete jako bělovousého starce, který roztřesenýma rukama vyrábí léky, jste na omylu. Stunovi bylo třicet sedm let a bavilo ho žít. Jen ho nebavilo dělat hlupáka. Ať jsou za hlupáky radní, kteří mu nechtějí zaplatit.

Šeptanda se šířila, jelikož slovo lékárníka má svou váhu. A jestli snad chirurg říká o moru něco jiného? Kdo by dal na názory toho pohůnka táborských radních! Chirurg chodí od domu k domu a každého, kdo jeví známky onemocnění, posílá do lazaretu za městem. Proč by to dělal, kdyby v Táboře nebyl mor? Je to lhář! Zato Stuna mluví pravdu.

O moru v tajnosti

Netrvalo dlouho a nepříjemná pravda se vplížila i na radnici. Radní nejdřív udeřili na lékárníka. „Ty jsi roznášel, že Eva Zimova umřela na mor!" „Neříkal." „Ale říkal! Lidé nám to donesli." Možná právě o tohle lékárníkovi šlo. Snad doufal, že radní konečně sáhnou do pokladny a vyrovnají závazky.

Jak dokládá zápis ze schůze konané 19. února, nedočkal se. Jediné, co Stuna od radních dostal, bylo přísné napomenutí. „Dominik Stuna, byvše vznešený, že by on, že Eva Zimova na nebezpečnou nakažlivou nemoc umříti měla, mluviti měl, čemuž sice on odporoval, jest dostatečně a ostře napomenut, aby budoucně město v žádný pokřik neuváděl, ale kdyby kde co shledal, to v tajnosti kde náleží přednesl."

Baziliškové! Místo slova mor píší „nebezpečná nakažlivá nemoc", a přece se bojí. Proto si z lékárníka udělali tajného informátora. Nevíme, kolik přesvědčivých zpráv o moru pak lékárník tajně sdělil radním, nicméně začátkem března se už radní tomuto zakázanému slovu nevyhýbají. Mají takový strach, že opět prosí o boží pomoc.

Pátého března písař píše: „Pulsantům, co v příčině moru za den dvakráte na modlení zvoní, co tak již učinili, má se 1 fr. 36 kr. zaplatiti, a potom když se přestane zvoniti, další za to odměnu očekávati mají."
Toť vše, co radní manuály prozrazují o moru v Táboře. Byl to tedy mor, nebo nebyl? Byl. V Čechách si vzal dvě stě tisíc životů. Řádil do roku 1715. Přitáhl z Uher. Nikoliv od pražských židů, jak se v Čechách říkalo. A víte, kdo na něj v Táboře taky umřel? Odpověď najdete ve zprávě z pamětní knihy táborského kláštera.

„9. října 1714. (…) S obnovenou lačností do města Táborského Zubatá vkročila, a toho, jenž k prodloužení a obnovování zdraví lidského zde byl nařízen, k zármutku obyvatel uprostřed květu života v roce 37. věku zachvátila, totiž urozeného a statečného pana Dominika Stunu, lékárníka městského. Tělo mrtvé dne 11. v kostele našem vystaveno a po exequiích v kryptě složeno."

Autor: Josef Musil