V té době mělo pivo význam potraviny a bylo tekutým chlebem v pravém slova smyslu, byť s obsahem alkoholu a byť lidé hřešili jeho nemírným pitím. Pivo jim sloužilo za snídani, oběd či večeři a považovali ho nejen za lahůdku, ale i za lék. Je třeba zdůraznit, že tehdejší pivo chutnalo jinak než dnes.

Ačkoliv ještě na konci 14. století se ve farních inventářích uvádějí „ollae (dolia) in quibus braxatur cerevisia" – hrnce, v nichž se pivo vaří, o několik desetiletí později, když vznikl Tábor, už se pivo ve městech podomácku nevařilo, nýbrž ve velkém, ve zvláštních pivovarech. Pivovarnictví tehdy byla živnost měšťanská a mezi dalšími živnostmi zaujímala svým významem a výnosností první místo.

Ani v Táboře tomu brzy po jeho založení nebylo jinak. Ve městě v té době stálo přibližně čtyři sta domků, rozdělených ve čtyři čtvrti – Novobranskou, Sadovou, Klokotskou a Chodcovskou neboli Špitálskou. Větší domy stály kolem náměstí. Jiná tehdejší královská města, rozlohou srovnatelná s Táborem, neměla domů ani dvě stě. Poměrem větší byla v té době jen Plzeň a Kutná Hora. A samozřejmě Praha.

Na rozdíl od těchto měst měl ale Tábor kvůli své poloze potíž v nedostatku půdy pro pěstování plodin. Ještě v roce 1565 si Táborští naříkali v prosebném listě císaři, že: „pěti lánův dědin všech šosovných tržních k tomu městu nemáme, též ani zahrad, štěpnic, chmelnic, jako při jiných městech, téměř žádnejch není."

I tak ale v Táboře bylo domů obírajících se vařením a šenkem piva daleko víc než v samotné Plzni – nejméně tři sta a nejspíš ještě víc. Táborští dodávali pivo do 130 poddaných míst svého panství. Jen městečku Domašínu, protože bylo příliš daleko, Táborští dovolili, aby si tam vedli samostatné várky.

Už v nejstarší táborské městské knize se o pivovarech píše. Zápisy uvádějí, že roku 1436 koupil Švik jednu třetinu pivovaru a následujícího roku dokoupil další dva díly za osm kop a 25 grošů. Roku 1443 prodala paní Kateřina, nebožka po Mincířovi, dům s pivovarem Petru Rešetkovi, roku 1437 starý Holus s Janem synem svým zapsali Margretě nevěstě své půl domu a půl pivovaru a roku 1440 Laurin prodal Pavlovi z Prachatic dům, pivovar s pánví, šestnáct kádí a kašnu. To jsou bohužel všechny zprávy z nejstarší doby Tábora, nicméně vychází z nich najevo, že některé pivovary byly společným majetkem několika osob.

Ten, kdo chtěl uvařit várku piva, musel si nejprve opatřit potřebné suroviny. Pšenici nebo ječmen na slad, chmel a dříví. Pokud neměl vlastní obilí, kupoval ho na trhu. Obecní správa města se starala, aby ho bylo od poddaných přiváženo dostatek, určovala cenu a bránila předkupování ve vsích.

Zároveň se starala, nebo spíše měla se starat, aby se dostalo i na chudší měšťany. Bohatší se totiž snažili skupovat velké množství obilí do zásoby, ze kterého pak dělali slad a chudším ho prodávali. To konšelé považovali za útisk a nechávali konat i prohlídky po domech, jestli někdo nemá větší množství obilí „na drahotu", to znamená na spekulaci o zvýšení ceny skoupeného obilí. Nakoupené obilí a nadělané slady nikdo nesměl ven z města vyprodávat, jestliže ho město nemělo dost pro vlastní potřebu.

U každého tehdejšího města, kde se vařilo pivo, stály v okolí chmelnice. Okolo Tábora jich také bylo několik, ale nedostačovaly potřebě. Měšťané chmel draze dováželi a uschovávali ho v dřevěných nádobách. Dříví používali nejčastěji z plánských lesů. Dřevorubci ho do Tábora plavili po Lužnici, buď ve vorech nebo jen v polenech. Do města přiváželi dřevo i sedláci z vlastních lesů. V té době lemovaly velké hranice dřeva břeh řeky, neboť k vaření piva bylo třeba dříví dobře vyschlého a měkkého. Ke sladování se používalo tvrdé, ale muselo být také dobře vyschlé.

Potom se takového dřeva ujali sladovníci. Sladovny stávaly vesměs mimo město, buď u řeky nebo potoka. Ke sladování potřebovaly hodně vody, jíž bylo v Táboře málo. Také hrozilo nebezpečí ohně, protože ve sladovnách se tehdy slad sušil neboli hvozdil pomocí horkého vzduchu ze spalovaného dřeva. Ve druhé polovině 16. století se u Tábora uvádí čtrnáct sladoven.

O tom, jak takové sladovny vypadaly, podává naučení pan Jošt z Rožmberka pro své statky: „V místě, kde slady mají ruosti, daj prolámati ve zdech dvě neb tři vokna křížová, aby se tam slady nepařily a nestuchly;" dále sladovníka nabádá, „aby u hvozdu vylámal ve zdi dvě neb tři vokna, aby dejm od hvozdu mohl ven". Také mluví o kamenném korytě, v němž má být močena pšenice určená ke sladům.

Běžná sladovna tedy měla dvě místnosti, jednu k močení a klíčení pšenice, druhou k sušení, humna a pivovarský hvozd, kde se sušil slad. Hvozdu se říkalo i líska, protože slad ležel na proutěném pletivu. Prostupovaly jím horké plyny ze spalovaného dřeva, které k lísce plynuly delším kanálem od ohniště. K sušení se používalo co nevyschlejší dřevo právě proto, aby co nejmíň kouřilo. Ale přesto mělo tehdejší pivo příchuť kouře.

Josef Musil