Než vjedete do zajímavé a atraktivní oblasti Cunkovska na hranici se Středočeským krajem, nasměruje vás značka po udržované cestě do Javoří. Na návsi ovšem kilometrový úsek komunikace končí. Ocitnete se mezi pěti chalupami, víc jich tady není. Plné jsou ale stále. Jedna z nich například patří Bartoňovým, a to už po dlouhé generace.

Důchodce Jaroslav Bartoň se přímo v domě, kde dodnes žije se svou manželkou, dokonce i narodil. K chalupě patří roubenka. Pán domu ji odhaduje na stáří tři sta let. Pamatuje si ještě, když na ní byla došková střecha. Vitální muž se dnes stará o ovce, krávy nebo koně své vnučky Markéty. „Okolo toho se tak motám, aby mi nebyla dlouhá chvíle,” směje se.

Do školy pěšky

Na vsi s rodiči zůstala i nejmladší dcera Vlasta Bromová se svou rodinou. „Nikdy jsem si nemyslela, že to budu já, kdo tady zůstane. Vsadila bych na jiného sourozence. Mě spíš lákalo město, kde je všechno blíž a jednodušší,” vypráví. „Narodila se nám tady dcera Markéta, a nám došlo, že je vlastně úplně jedno, kde budeme. Ze začátku jsem ale hodně myslela na to, aby to děti měly jednodušší, než jsme to měli my,” naráží na to, že v Javoří není nic a všude je to daleko. Žádný krám, žádná hospoda, a už vůbec ne škola.

„Já jsem chodil pěšky lesem do školy dolů do Jetřichovic, v létě, v zimě. Když se Cunkovsko dostalo v roce 1961 pod Jihočeský kraj, začaly děti jezdit do školy do Jistebnice,” vzpomíná Jaroslav Bartoň.

Ani hospoda nikdy v Javoří nebyla. Místní muži vždy chodili do okolních vsí, například do Ostrého, Aleniny Lhoty nebo na Cunkov.

A jak se Javoří postupem času změnilo? „Ubylo tady strašně lidí, ale strašně,” líčí pan Bartoň. Pochvaluje si ale, jak má Javoří zvelebenou náves. „Křížky jsou vyčištěné, máme dvě lavičky, pravidelně nám odvážejí odpad a udržovaná je i komunikace, která sem vede.”

Dá se zvyknout

Náves zdobí i malý rybníček a hned za ním žije rodina Broučkových. Marie Broučková sem následovala svého muže. V Javoří žije 42 let. „Na to, že je to všude daleko, do obchodu, do školy, na to se musí zvyknout. Je tady ale klid a hezky, kor v létě. V zimě je to tady horší, je těžké někam se dostat. Ale vedou tady lyžařské stopy a cyklostezky, takže je tady celkem živo,” líčí život v Javoří. Doma zůstal i její syn s manželkou a dvěma dětmi. Ty chodí ještě na základní školu.

Do Jistebnice jezdí autobusem, stejně jako jejich babička. Na zastávku ovšem musí asi kilometr pěšky do Aleniny Lhoty. „Jenže spojů je pomálu a navíc je ruší. Ráno jede autobus kolem tři čtvrtě na sedm na Jistebnici, pak ve dvě a půl čtvrté nazpátek, a to je konec. V sobotu a v neděli jsme tady vlastně úplně odříznutí,” říká. Všichni se tak shodnou, že auto je v Javoří prostě nutnost.

Marie Broučková souhlasí s tím, že v Javoří ubylo hodně lidí. Trvale jich tu žije 14. „Staří umírají, mladí nezůstávají kvůli práci, protože ta tady nikde není, všude je to daleko. Většinou sem jezdí chalupáři. Těch je více než domorodců,” směje se Marie Broučková. „Jestli nebude práce, tak ti mladí těžko zůstanou. Dřív to bylo lepší, když na Cunkově fungovalo JZD a v Jistebnici továrna. Bylo kam chodit, práce se našla. Dneska jedině v Táboře a to zase není spojení. Autem je to drahé a v zimě těžké se odsud vůbec dostat,” povzdechla si.

Málo lidí je také důvod, proč se v Javoří už nekonají žádné kulturní a společenské akce. Ves ale prý bývávala hodně živá. „To jsme byli mladší a ještě nás to bavilo. Pálili jsme čarodějnice, scházeli jsme se na návsi s harmonikou, zahráli jsme si, popovídali a vesnice se celá sešla, dělali jsme také májové modlení,” vzpomíná Jaroslav Bartoň. „Dnes je tady jediná kultura v létě, když se sjedou chalupáři a jednomu drnčí tranzistor a druhému sekačka,” směje se.

V Javoří se ale lidem líbí. Kdyby tady prý byla nemovitost na prodej, tak po ní hned někdo sáhne, prázdná by dlouho nezůstala. Lidi sem táhne hlavně klid a okolní krajina.

Relax v sedle

Toho, aby Javoří zase více ožilo, se prý musí chopit mladí. A možná se to i povede. Sedmadvacetilá vnučka Jaroslava Bartoně Markéta Bromová sice dojíždí do práce až do Písku, v Javoří ale plánuje zůstat. „Vždycky jsem to tady měla ráda a navíc jsem si i splnila sen mít vlastního koně. Jmenuje se Fram a je to prostě mazel. Mám ho doma už šest let. Není nic lepšího než ho vzít a tři hodiny si někde jezdit po lese,” říká. Dřív ovšem nevýhody malé vsi vnímala. „Když jsme chodili na základku, tak nám strašně vadilo, že musíme ten kilometr pěšky na autobus a hlavně dojíždět, takže nemůžeme vstávat déle stejně jako všichni z Jistebnice,” směje se dnes. Život v Javoří podle ní není jednoduchý. „Bez auta se nikam nedostaneme, a v zimě je to i docela adrenalin. Ale stejně si nedokážu představit, že bych žila někde ve městě v bytě. Tady je pořád co dělat, což jsme vždycky nesnášeli jako malé děti, ale teď se to otočilo a já jsem ráda, když jsem doma a můžu něco dělat. Jednou bych chtěla pokračovat v tom, co dělá děda. Mít malé zemědělství a pár zvířat a starat se o ně,” prozrazuje svůj sen Markéta Bromová.

I když Javoří patří k Jistebnici, nejsou na ní místní úplně závislí. Javoří má totiž jednu výhodu a zajímavost v jednom. Do všech okolních měst a větších obcí to je stejně dlouhá cesta. „Je nám jedno zda jedeme do Jistebnice, do Sedlce, Borotína nebo Nadějkova, všude to máme stejně daleko, můžeme si vybrat,” upozorňuje Vlasta Bromová.

Zajímavost
U Javoří se nalezl neolitický broušený kamenný nástroj. A to sice na pozemku, na kterém se od konce druhé světové války neoře a je využíván jako louka. V roce 1939 při vláčení pole tady nalezli plochou sekerku se souměrně zaobleným ostřím a týlem z břidlice, dlouhou 90 cm a širikou 45 cm, Sekerka je uložená v soukormém majetku. Nález předmětu neolitického stráří je pro oblast v této relativně vysoké nadmořské výšce neobvyklé a vzácné.