Budova bývalého Městského domu stojí v Převrátilské ulici, tedy v historickém centru Tábora. Je zcela opuštěná a od června je na prodej.
„Nikdo tam nebydlí a dům je připravený k rekonstrukci. Do budoucna by mohl sloužit ke komerčním účelům, například jako penzion. V současnosti ho vlastní jedna jindřichohradecká společnost. Cílem bylo objekt rozdělit na čtrnáct bytů, k tomu byla i studie,“ říká realitní makléř Jaromír Chmelař.
„Dům jsme získali asi v roce 2007 jako vlastnictví firmy, kterou jsme tehdy koupili. Naše společnost se soustředí na Jindřichohradecko, na Tábor není moc času, a tak dům prodáváme,“ prozradil Petr Matějů za firmu, která dům nyní vlastní a prodává.
Zájemci o dům už nějací jsou, problémem je ale cena. „Nyní jednáme se dvěma až třemi zájemci. Je to spíš vyjednávání o ceně, přece jen se takový dům neprodává denně. Musím uznat, že má duši,“ poznamenal Chmelař.
Pohřbená světská
Na čísle popisném 315 – dříve 228 a josefínské 261 – stávalo v 16. století více oddělených domů.
První se zmiňuje už v roce 1525, kdy ho Jan Budín prodával Janu Práškovi. Ten ho užil pouhé tři roky a postoupil ho Janu kožišníkovi, který dle záznamů ho po vyhoření znovu postavil. Známý byl pod jménem Jan Krumlovský a patřil mezi přední bratry Pecinovské, které církev neměla v oblibě. Za řeči proti vrchnosti byl dokonce bit a na tvář mu pak vypálili cejch. Po jeho smrti dům zdědil nejspíš jeho zeť Jan Zub. Následně se majitelé střídali, až dům v roce 1648 Eva Jezuelka odkázala nově vybudovanému klášteru, kde byl její syn řeholníkem. Za tento čin byla jako první světská osoba pohřbená v klášterním kostele.
Klášter pak dům směnil a získal ho soukeník Jan Rychlík, který se v době pobělohorské krize uchýlil k pekařině. Psal se rok 1677. Poté dům přecházel z dědice na dědice. Zkraje 18. století se píše o tom, že v je v něm skrytý poklad. V roce 1727 kupuje František Rychlík sousední dům – další část čp. 315.
Tento dům patří od 16. století soukenické rodině Sladkých. V roce 1604 se ho ujal ručnikář Jan Pacovský, který byl manželem dědičky Barbory Sladké. Pacovský ale neměl se sousedy příliš dobré vztahy, zejména pak se sklenářem Šebastiánem odnaproti. Ten mu věčně nadával, osočoval ho a pokřikoval na něj, že není hodný zde pobývat. Sousedské spory dokonce skončily až u soudu. Po Pacovského smrti v roce 1623 dědí dům i veřtat syn Václav a následně ho nabývá manžel jeho dcery – řezník Pavel Čížek. Po putování v kruhu rodiny končí objekt v rukou Františka Rychlíka. Tehdy se domy spojily v jeden.
Po roce 1761 ho odkupují starší obecní pánové kvůli dluhům rodiny. Vzniká tak Obecní dům Rychlíkovský sloužící coby vojenská nemocnice. Následně ho vlastní váreční občané, kteří ho v roce 1818 prodali slavnému soukeníku Martinovi Burjánkovi, jenž šil pro uherské vojsko. V roce 1845 však dům várečtí odkoupili zpět, aby v něm vybudovali kasárna. To se moc nezdařilo, a tak o šest let později dům získává obec. Město ho využívalo coby školu, kasárna a nakonec sirotčinec. V této době byl objekt zhruba přestavěn na současnou podobu. Dnes objekt tvoří ještě další dva domy – Burjánův, stojící vedle prvního zmíněného, a Kloučkův.
V roce 1929 vzniká v objektu městský domov. Jeho vybudování bylo reakcí na tehdejší krizi a prvním úkolem tehdejšího starosty Václava Soumara v sociálním zabezpečení. „Starosta města má být otcem chudých ve své obci,“ píše se v brožuře, která v roce 1937 vyšla k 50. narozeninám slavného starosty Tábora. Jeho prvním cílem proto bylo zabezpečit zestárlé, nemocné a práce neschopné lidi. Nechal proto dřívější sirotčinec adaptovat a vytvořil tak pro staré lidi opravdový domov.
„Dnes by se tomu asi říkalo domov důchodců s pečovatelskou péčí. Na svou dobu měl špičkovou úroveň. Vše bylo nové. Měl krásnou kuchyň a zahradu, což byl téměř nadstandard,“ popisuje historik Stanislav Zita.
O 27 chovanců se tehdy v domově starala jedna zkušená ošetřovatelka, ústavní doktor, kuchařka a čtyři pomocnice. V roce 1936 bylo už klientů 53. Městský domov fungoval do 50. let.
David Peltán
