Na spadnutí je už desítky let sýpka v Čekanicích. Stojí u bývalé kovárny, kouká na celý Tábor a červené cihly pokrývá břečťan. Sousedé tak zakrývají pohled ruinu.

„Do budovy teče a nikdo se o to léta nestaral. Kdysi jsme ji chtěli koupit, jelikož zasahuje do našeho pozemku, jenže sehnat vlastníka bylo obtížné. Bylo jich několik a nikdo pořádně nevěděl, kdo jím je,“ říkají sousedé, manželé Vítovi, kteří bydlí v sousední bývalé kovárně.
Kdyby budovu koupili, asi by došlo na její demolici. „Stíní tu naši zahradu a padají z ní tašky. Taky by nám asi vadilo, kdyby se tam náhodou někdo nastěhoval, že by nám koukal do oken,“ vysvětluje Pavel Vítů.

Manželka Iva nechala sýpku porůst břečťanem. Ten dnes spolu s budovou tvoří jedno tělo a je faktem, že objekt získal na jistém půvabu. „Vidíte ale ten roh střechy? Už moje babička nám jako dětem říkávala, abychom si pod ním nehráli, že brzy spadne. Je mi padesát a stále drží. Pokud špejchar někdo nezbourá, tak nás asi přežije,“ míní s úsměvem paní Ivana, jejíž děda byl přímo oním čekanickým kovářem.
Budova ale není zcela nevyužitá.

„Mám ji pronajatou jako sklad asi už pět let. Něco jsme tam opravili, ale pravdou je, že objekt je ve velice špatném stavu,“ připouští Miroslav Dastych. Koupit sýpku nechce, kvůli stavu a absenci pozemku. Vítovi – kdysi Pospíchalovi - by v případě záchrany objektu „snesli“ jako doposud sklad. Ivaně Vítové by se tam líbilo muzeum, například kovářství.

Kdy byl špejchar postavený už dnes jen těžko někdo zjistí. Nemá číslo popisné, takže na stavebním úřadu informace nejsou, a pamětníci už dávno umřeli. Sýpku zřejmě vystavěli zemědělci z přilehlých polností. „Je jedna z nejstarších na Táborsku. Já už si ale pamatuji jen zemědělské družstvo. Myslím, že byla postavená ještě za Marie Terezie, kdy se sýpky hojně stavěly. Tvořily rezervy pro léta neúrody. Za války sýpka fungovala, pak ji mělo JZD, které se o ni nestaralo. Stav je špatný,“ podotýká devětasedmdesátiletý zemědělec Josef Rytíř z Čekanic.

Za minulého režimu i po něm se střídali majitelé objektu jako na běžícím pásu. Někdy jich objekt vlastnilo i více. Dnes se o nich moc neví, objekt je ve spoluvlastnictví.

„Jako děti jsme si tam chodili hrát. Uvnitř byly krásné dřevěné trámy a my skákali do obilí. Pamatuji si, že se tam také šrotovalo,“ vzpomíná pani Vítů. Její manžel se vrací do roku 1985. „Ten rok se přemnožily krysy a právě v sýpce bylo veliké hnízdo. V noci byl odtud slyšet silný pískot. Zemědělci je trávili a ven je vozili na trakařích. Psi je nosili a skládali na práh domu, lidé je sem chodili střílet vzduchovkami,“ popisuje trampoty.
Čekaničtí se shodují, že nejvíce se na stavu starobylé sýpky podepsal minulý režim. Nevyhnutelným osudem je demolice.

Seriál o budovách už má za sebou více než rok. Přes dvanáct měsíců vychází každé úterý od 3. listopadu 2009. Máte–li tip na nevyužívanou, málo využívanou či nově využívanou budovu – objekt, nebo připomínku či doplnění k již vydaným stavbám, neváhejte napsat na email taborsky.reporter@denik.cz, nebo volat na telefonní číslo redakce 381 256 066.

David Peltán