Svoboda otevřela fotografu Járovi Novotnému dveře do světových galerií. Konečně mohl na vlastní oči vidět díla, která znal do té doby jen z reprodukcí v katalozích, jichž má zajímavou sbírku.

Do života umělce však přinesla i stinnou stránku. Paradoxně mu svobodná léta sebrala jeho vlastní volnou tvorbu. Novotný mohl sice opustit bránu fabriky a nastoupit oficiálně na dráhu fotoreportéra novin, do nichž externě přispíval, ale s vlastní uměleckou tvorbou byl konec. Chyběl čas i reflexe doby.

„Totalita poskytovala reflexi na dobu, kdy člověk potřeboval ze sebe dostat ten svrab. To je ale normální. Pokaždé, když je člověk něčím mačkaný, tak se z něj něco vymačká. Dnešní doba už pro mne není, ta je už pro jinou generaci, přece jen mi je sedmdesát,“ míní fotograf, který proslul záběry ze sprna 1968 a mohl i ze srpna 1969.

Jenže z Prahy, kam vyrazil na první výročí okupace a kde demonstraci krvavě potlačila bezpečnost a milicionáři, se domů vrátil bez filmů, zato s paragrafem za pobuřování.

Foťák ale neodložil, zahraniční galerie měly o jeho snímky zájem. Nikdy však nedostal povolení vycestovat, aby se podíval na své fotky, které visely vedle dalších fotografů věhlasných jmen.

„Zaplať panbůh na mne kunshistorici ještě úplně nezapomněli, ale už nemám nové věci a posílat staré mi připadá nevhodný,“ říká nad katalogy, v nichž má publikované černobílé snímky, jejichž stěžejním náměstem je člověk. V případě Járy Novotného krásná mladá dívka.

Slovo akty nemá rád. „Ty já nedělám, zaměřuju se na člověka a jeho duši, byť je osoba obnažená,“ vysvětluje.

I při našem rozhovoru mu zazvonil telefon, v němž ho dívka či žena žádala o nafocení. Jiskra v oku Járovi zrovna moc nezazářila. „To není jen tak, vzít aparát a nafotit nahaté snímky. Chce to spoustu času,“ říká, když položil mobil. Ač důchodce, času má stále nedostatek.

Jezdí po světě a kupí záběry z různých koutů světa. Teď má v kurzu Irsko, alepoň pokud v něm bude jeho syn žít. Z těchto zážitků pořádá fotovýstavy a doma hodiny a hodiny prosedí u počítače nad digitalizací svého archivu.

Nelituje fotograf, který za svými nejlepšími kousky vyrážel ze sezimoústeckého Kovosvitu, že přišla léta demokracie? „Po umělecké stránce určitě, ale na druhé straně věci jsou tak, jak jsou. Nemá cenu něčeho litovat. Tvorba sice pro mne skončila, ale já mám stejně dojem, že člověk může udělat něco jen v určitém období. Progresivní léta, kdy má umělec sílu a invenci, jsou mezi třicítkou a padesátkou. U mne se sešla zrovna s tou pos… dobou. Sice jsem tvořil, ale za tou pověstnou oponou.“

V běžném životě se musel vyrovnat se smrtí své manželky a musel i najít alternativu za uzavřenou volnou tvorbu. „Pořád něco smolím, už jsem udělal pár knížek a dokonce se vrhnul na digitální fotografii, byť jsem si myslel, že zemřu s filmem.“