V roce 1758 v Táboře houfně umírali pruští zajatci na nemoci, které se mezi nimi šířily. Tentokrát už si nikdo nedovolil zahrabávat mrtvoly jako pošlé psy. Obec vyčlenila okolo Tábora místa pro důstojnější pohřbívání. Podruhové ukládali mrtvé Prusy do hromadných hrobů v řadách vedle sebe a zasypávali je stavební sutí.

Obyvatelé teď často slýchali, že mají dodržovat čistotu na veřejnosti. Ulice se, řečeno tehdejším jazykem, pucovaly, neřád se vyvážel.
Jenže zdrojem nákazy byli Prusové, kteří se už dávno proměnili z dobyvatelů v nebožáky daleko od svých domovů, a ti se po ulicích neproducírovali. Umírali ve špitále anebo se báli neblahého konce ubytováni po domech.

Právě odtud mohl kdykoliv vyšlehnout plamen nákazy. Když je vyváděli z domů, hospodář musel jejich světnice důkladně prohlédnout, jestli po nich něco nezbylo, a pak dům „vypucovat". Zároveň bylo třeba s Prusy co nejvíc omezit styky „našich" a císařských vojáků.
V zápise z 21. července 1758 měšťané prosí velícího hejtmana, aby vojačku přiřazenou k měšťanu Františku Ladtovi s mužem „jinam přeložil, z příčiny, že od nemocných Prejsů tam deky pere a suší a velkou nepříležitost hospodáři činí, kde on za jiný měšťané skrze tak dávný čas onera nésti povinen nejni, a tudy by do nemoci uveden a zkažen býti mohl".

Zákaz kouření

V té době se nalézalo v nemocnici zřízené v Táboře pro vojáky 157 raněných Prusů. Když pořádek, tedy se vším všudy. Pozor na požár. A tak se při stejné příležitosti žádá, aby se vojákům zakázalo kouřit tabák na půdě a vůbec s ním kšeftovat. Příkaz má krásnou poznámku: „…že se to tak má hned stát." Měšťané si totiž brali dobrovolně na ubytování vojáky do svých domů a dostávali za to malé nájemné.

Kontakt se zajatci se dal omezovat různě, avšak jednomu se zamezit nedalo. V jejich posledních chvílích je navštěvovali kněží. Do nemocnice mezi zajatce, kteří sténali a kašlali, se nebál chodit ani páter Antonius z kláštera.
Tenhle páter měl pro strach uděláno. Když se v roce 1744 Tábor vzdal pruské přesile a přijel král Fridrich II., šel mu v ústrety představený kláštera páter Eligius a spolu s ním právě Antonius. Král se na ně obrátil a zeptal se, jestli si dopisují s rakouským vojskem.

Co na to mohli občané rakouské monarchie říct? Antonius se místo odpovědi výmluvně usmál. Král si toho všiml a oběma řekl: „Nechám vás oběsit. Na mou duši, nechám vás oběsit!"

Fridrich II. svou výhrůžku nakonec nesplnil. A přece neohroženého pátera Antonia měli ohrozit právě vojáci tohoto krále. Jen se to nestalo v roce 1744, nýbrž v době, o které si vyprávíme. Antonius se od pruských zajatců nakazil. Zemřel 23. ledna 1759.

Klášteru se nevedlo nijak slavně. Dál musel odvádět naturálie i peníze na válečné výdaje. V roce 1761 si kvůli tomu stěžoval i pražský arcibiskup, že jeho světské i řádové duchovenstvo je přetěžováno neobyčejnými dávkami. Poté vydala královská komora rozkaz, „aby více se to nedálo". Jenomže brzy se to dálo zase.